ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2637.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2637/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze, Letenská 15, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45 27 29 56, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze – Novém Městě, Jungmannova 24, PSČ 110 00, o nahrazení projevu vůle a o zaplacení částky 47,821.068,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 152/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 196/2009-283, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2009,č. j. 9 Cmo 196/2009-283 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2009, č. j. 11 Cm 152/2003-234, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9 listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 196/2009-283, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 13. února 2009, č. j. 11 Cm 152/2003-234, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala:
A) Uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve znění:
Česká republika – Ministerstvo financí ČR
se sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1
IČ 00 00 69 47
dále jen „postupitel“
a
Česká pojišťovna, a. s.
se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1
IČ 45 27 29 56
dále jen „postupník“
společně též „strany“ uzavírají následující smlouvu o postoupení pohledávky:
I.
Podle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 8. 10. 1997 se zavázal postupník uzavřít s postupitelem na základě výzvy postupitele smlouvu o postoupení pohledávky, kterou na něj bude úplatně postoupena pohledávka postupitele vůči společnosti Pragobanka, a. s. se sídlem Vinohradská 230, Praha 10, IČ 00 56 51 21, ve výši 900.000.000,- Kč (slovy devětsetmilionů korun českých) s příslušenstvím za úplatu ve výši 450.000.000,- Kč (slovy čtyřistapadesátmilionů korun českých).
II.
Touto smlouvou, uzavřenou na základě smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 8. 10. 1997 specifikované v čl. 1 této smlouvy, postupitel postupuje postupníkovi pohledávku za spol. Pragobanka, a. s., ve výši 900.000.000,- Kč (slovy devětsetmilionů korun českých) s příslušenstvím, vzniklou z titulu smlouvy o vkladovém účtu s termínovaným podřízeným vkladem uzavřené mezi spol. Pragobanka, a. s. a postupitelem dne 8. 10. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 1997.
Postupník tuto pohledávku přijímá.
III.
Postoupení pohledávky se sjednává jako úplatné. Postupník se zavazuje zaplatit postupiteli za pohledávku úplatu ve výši 450.000.000,- Kč (slovy čtyřistapadesátmilionů korun českých). Tato částka je splatná do 20 dnů ode dne uzavření této smlouvy na účet postupitele vedený u ČSOB, a. s., pobočka Praha 1, č. ú. 421657/0300.
IV.
Oznámení o postoupení pohledávky odešle postupitel dlužníkovi formou doporučeného dopisu do 7 dnů od postoupení pohledávky. V tomtéž termínu se postupitel zavazuje předat postupníkovi veškerou písemnou dokumentaci, podklady, jakož i další instrumenty, které má v držení a kterých je třeba k vymáhání pohledávky. Relevantní dokumenty budou předány v notářsky ověřených kopiích, přičemž originály listin budou uloženy v archívu postupitele. Postupitel je povinen umožnit postupníkovi přístup k originálům listin, pokud by bez toho nebylo lze pohledávku vymoci. Postupitel se dále zavazuje předložit originály listin v případném soudním sporu, pokud k tomuto kroku soud postupitele nebo postupníka vyzve a z objektivních důvodů nebude možno předložit ověřenou kopii.
V.
Tuto smlouvu lze měnit pouze na základě dohody obou stran, a to formou písemného dodatku, který se stane nedílnou součástí této smlouvy.
Tato smlouva se řídí právním řádem České republiky.
B) Zaplacení částky 47,821.068,50 Kč s označeným příslušenstvím.
Přitom šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů obou stupňů, když první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2005, č. j. 11 Cm 152/2003-113, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2007, č. j. 9 Cmo 317/2007-169, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 8. října 1997 uzavřel právní předchůdce žalobkyně Fond národního majetku České republiky (dále jen „FNM“) a Pragobanka, a. s. (dále jen „banka“) smlouvu o vkladovém účtu s termínovaným podřízeným vkladem podle ustanovení §716 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dle které se FNM zavázal vložit na „vkladový účet č. 5320183021“ (dále jen „vnitřní účet banky“), zřízený bankou za účelem vložení vkladu částku 900 milionů Kč, a to 31. října 1997. Banka se zavázala vklad přijmout a úročit v souladu se sjednanými podmínkami. „Pro odstranění pochybností“ bylo výslovně sjednáno, že prostředky vkladu budou na vkladový účet převedeny z termínovaného účtu FNM u banky č. 4220-105021/1600, v souladu se zněním dodatku č. 1 ke smlouvě o termínovaném vkladu ze dne 17. prosince 1996, který byl uzavřen dne 8. října 1997 mezi bankou a FNM a jímž se banka zavázala převést prostředky vkladu na vkladový účet. Vklad byl sjednán na dobu určitou pěti let ode dne připsání vkladu na vkladový účet.
2) V dodatku č. 1 ke smlouvě o vkladovém účtu s termínovaným podřízeným vkladem (viz bod shora) ze dne 23. října 1997 se FNM a banka dohodli, že „vkladový účet znamená účet č. 200272-105021/1600 FNM zřízený bankou za účelem složení vkladu“.
3) Dne 8. října 1997 uzavřeli FNM a žalovaná smlouvu o uzavření budoucí smlouvy, podle níž FNM má dle smlouvy uzavřené dne 8. října 1997 s bankou pohledávku ve výši 900 milionů Kč z titulu termínovaného vkladu vedeného na účtě č. 5320183021 u banky, která je splatná 31. října 2002. Smluvní strany se dohodly, že za předpokladu, že FNM v období ode dne 15. října 2002 do 30. října 2002 doručí žalované písemnou výzvu, uzavřou „budoucí smlouvu o postoupení pohledávky“, dle níž FNM postoupí žalované (výše uvedenou) pohledávku, a to za úplatu 450 milionů Kč, s tím, že postoupení pohledávky bude provedeno ke dni 30. října 2002.
4) Dopisem ze dne 14. října 2002 FNM vyzval žalovanou k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 900 milionů Kč s příslušenstvím podle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy ze dne 8. října 1997, přičemž výzva byla žalované doručena 16. října 2002.
5) Dne 29. prosince 1996 byla na účet FNM u banky č. 4220-105021/1600 připsána částka 1,8 miliardy Kč. Částka 900 milionů Kč byla dne 31. října 1997 převedena z účtu FNM u banky č. 4220-105021/1660, ve prospěch účtu FNM u banky č. 200272-105021/1600.
6) Dne 17. prosince 1996 byl České národní bance (dále jen „ČNB“) doručen dopis FNM, týkající se uvolnění termínovaného vkladu, podle něhož likviditu banky je nutno řešit okamžitým poskytnutím deposita ve výši 1,8 miliardy Kč z prostředků FNM, kterým FNM požádal ČNB o uvolnění zmíněné částky z termínovaného vkladu č. 701-423/2-33/1996 ke dni 27. prosince 1996, s tím, že tentýž den budou připsány ve prospěch účtu u banky č. 4220-105021/1600.
7) Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 96 K 70/98-81, prohlásil konkurs na majetek banky. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 96 K 70/98-4064, byl konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení a ke dni 27. února 2009 byla banka vymazána z obchodního rejstříku.
8) Do konkursu vedeného na majetek banky přihlásil FNM pohledávku z titulu vkladu na účtu č. 4220-105021/1600 ve výši 900 milionů Kč a pohledávku z titulu vkladu na účtu č. 20027-105021/1600 v téže výši. Uplatněné pohledávky byly při přezkumném jednání správcem konkursní podstaty banky uznány „za podmínky splnění klauzule podřízenosti ve smyslu opatření ČNB č. 3/95“.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o nedůvodnosti žaloby. Přitom uzavřel, že žalobkyně (její předchůdce FNM) neměla za bankou „žádnou pohledávku z titulu účtu č. 5320183021“, pročež takovou pohledávku nemohla platně postoupit. Zdůraznil, že z obsahu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy nelze v žádném případě dovodit, že úmyslem smluvních stran bylo postupovat pohledávku, která vznikne teprve v budoucnu, když nelze zaměňovat budoucí postoupení pohledávky s postoupením pohledávky, která v budoucnu vznikne. Jde-li o zjištění vedoucí k závěru, podle něhož žalobkyně (její předchůdce FNM) neměla v době vzniku smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (a ovšem ani později) žádnou pohledávku za bankou „z titulu účtu č. 5320183021“ a ohledně žádné takové pohledávky nemohla platně uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, plně se ztotožnil se skutkovými zjištěními a souvisejícími právními závěry soudu prvního stupně ohledně nemožnosti postoupení neexistující pohledávky, včetně toho, že „vymezení jednotlivé pohledávky z vkladu za bankou číslem bankovního účtu je nutným, možno říci stěžejním identifikačním znakem“.
Neměla-li žalovaná povinnost smlouvou o uzavření budoucí smlouvy předpokládanou smlouvu o postoupení pohledávky uzavřít, nemohla „neuzavřením takové smlouvy“ způsobit žalobkyni (jejímu předchůdci FNM) žádnou škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), respektive podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud jednak nepřihlédl k jejímu návrhu na změnu žaloby ve formě eventuálního petitu (jde o návrh učiněný podáním ze dne 9. listopadu 2009, žurnalizovaném na čísle listu 270 až 275 spisu), podle něhož vzhledem k výmazu banky z obchodního rejstříku a s tím spojenému zániku pohledávky, jež měla být předmětem předpokládané postupní smlouvy, uplatnila pro případ, že žaloba bude v části, kterou se domáhá určení obsahu smlouvy zamítnuta, požadavek na zaplacení částky 450 milionů Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, odpovídající sjednané úplatě za postoupení pohledávky, jednak učinil odlišná skutková zjištění (potud, zda předmětem postupní smlouvy měla být již existující nebo teprve v budoucnu vzniklá pohledávka), aniž by doplnil či opakoval dokazování.
Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením věci soudy nižších stupňů co do závěru o neplatnosti smlouvy o uzavření budoucí smlouvy a závěru, podle něhož předmětem smlouvy o uzavření budoucí smlouvy nemůže být pohledávka, která má vzniknout v budoucnu.
Poukazujíc na závěry formulované v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005 a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 171), vyjadřuje přesvědčení, podle něhož „nedostatek spočívající v uvedení odkazu na vkladový účet č. 532018302 nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí. Postačí, že pohledávka byla identifikována osobou dlužníka, právním důvodem jejího vzniku a výší jistiny“.
Dále dovolatelka s odkazem na ustanovení §35 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §266 odst. 1 a 2 obch. zák. akcentuje, že smluvním stranám bylo od počátku známo, že předmětem smlouvy o uzavření budoucí smlouvy je pohledávka, která vznikne teprve v budoucnu, což vyplývá především z okolností, které předcházely vzniku smlouvy o uzavření budoucí smlouvy a podle nichž:
a) V závěru roku 1995 se banka, jejímž majoritním akcionářem byla žalovaná, dostala do vážných ekonomických problémů, jež ohrožovaly rovněž ekonomickou stabilitu žalované, pročež se z iniciativy žalované začal zabývat řešením ekonomických problémů banky FNM a v rámci dohledu nad činností bank také ČNB a Ministerstvo financí (dále jen „MF“).
b) Mezi zástupci ČNB, MF a FNM bylo dohodnuto, že FNM poskytne bance depozitum ve výši 1,8 miliardy Kč, a to na účet termínovaného vkladu č. 4220-105021/1600 (viz smlouva o termínovaném vkladu bez možnosti výběru před dnem splatnosti ze dne 17. prosince 1996, podle které se FNM zavázal ponechat finanční prostředky ve výši 1,8 miliard Kč bance k dispozici do 31. října 1997).
c) Na jednání prezidia FNM konaném dne 3. října 1997 bylo (za účasti Ing. B., generálního ředitele žalované) rozhodnuto o převedení termínovaného vkladu FNM vedeného u banky do formy termínovaného podřízeného vkladu. Prezidium FNM vydalo souhlas s uvedenou operací za podmínky, že ze strany ČNB, MF, žalované a banky bude dodržen stabilizační program a podřízený vklad FNM bude zajištěn alespoň do výše poloviny poskytnuté částky.
d) V návaznosti na výše uvedené výkonný výbor FNM projednal na svém jednání konaném dne 6. října 1997 za přítomnosti zástupců žalované Ing. K., CSc., Ing. B. a zástupce banky Ing. P. P. podmínky pro realizaci převodu termínovaného vkladu FNM u banky do formy termínovaného podřízeného vkladu. Na jednání konaném dne 7. října 1997 pak výkonný výbor FNM převod schválil s tím, že „současně dojde k uzavření smlouvy“ se žalovanou o smlouvě budoucí o případném odkoupení pohledávky FNM vůči bance ve výši 900 miliónů Kč k 31. říjnu 2002 za 450 miliónů Kč.
Vzhledem k výše uvedenému – pokračuje dovolatelka – nelze pochybovat o tom, že úmyslem smluvním stran bylo od počátku uzavřít smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o postoupení pohledávky, s tím, že postupovaná pohledávka měla vzniknout teprve v budoucnu (a také skutečně vznikla, neboť FNM ke dni 31. října 1997 „na předmětný vkladový účet“ vložil peněžní prostředky ve výši 900 miliónů Kč).
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání žalobkyně jednak za nepřípustné, jednak za zjevně bezdůvodné. Rozsáhle argumentuje ve prospěch správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, majíc za to, že není naplněn žádný ze žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledává dovolání žalobkyně přípustným podle ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a to k řešení otázky náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě podle ustanovení §289 obch. zák.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Podle ustanovení §290 obch. zák. zavázaná strana je povinna uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, kdy k tomu byla vyzvána oprávněnou stranou v souladu se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy (odstavec 1). Nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu podle odstavce 1, může oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo může požadovat náhradu škody způsobené jí porušením závazku uzavřít smlouvu. Nárok na náhradu škody vedle určení obsahu smlouvy může oprávněná strana požadovat pouze v případě, kdy zavázaná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření smlouvy (odstavec 2).
Podle ustanovení §524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (odstavec 2).
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §289 obch. zák. již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněném pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož význam a účel smlouvy o smlouvě budoucí tak, jak ho má na mysli ustanovení §289 a násl. obchodního zákoníku, „je chápán ve funkci zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základě vymezený inominátní kontrakt, s určitým obsahem“. Je zdůrazňováno, že jejím předmětem proto není ještě konkrétní plnění, když předmětem této smlouvy je „pouze“ závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy je chápána jako samostatný smluvní typ, jehož funkce se projevuje v první, relativně samostatné části kontraktačního procesu.
Obligatorní náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí dle §289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením. Určení musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy. Její předmět ovšem může být určen i přesně a na jednání o uzavření realizační smlouvy může být ponecháno jen stanovení podmínek plnění a konkrétní doby plnění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 1055/2005 a ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007).
Ve výkladu ustanovení §524 obč. zák. je pak judikatura jednotná v závěru, podle něhož k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněné pod čísly 27/2008 a 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně platí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Respektuje výše uvedené judikatorní závěry, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy obsahuje určení smluvních stran (FNM a žalovaná), právní kvalifikaci budoucí smlouvy (jako smlouvy o postoupení pohledávky), identifikaci pohledávky, jež má být předmětem postupní smlouvy (pohledávka ze smlouvy o vkladovém účtu u banky, č. účtu 5320183021) a výši této pohledávky 900 miliónů Kč. Potud obsah smlouvy o uzavření budoucí smlouvy plně vyhovuje požadavkům ustanovení §289 obch. zák.
Vzhledem k povaze smluvního typu upraveného ustanovením §289 obch. zák. dále považuje Nejvyšší soud z hlediska (ne)platnosti smlouvy za právně nevýznamné, zda pohledávka, jež měla být předmětem budoucí smlouvy o postoupení pohledávky, k datu vzniku smlouvy o uzavření budoucí smlouvy již existovala či nikoli; jinými slovy v poměrech projednávané věci je podstatné, zda existovala (a mohla tak být i postoupena) nejpozději v období, kdy žalobkyně (její předchůdce FNM) byla oprávněna žalovanou vyzvat k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. K možnosti postoupit i budoucí pohledávku srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005 a ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněné pod čísly 80/2007 a 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jakkoli formulace obsažená ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy vyznívá ve prospěch závěru, že pohledávka, která měla být předmětem budoucí postupní smlouvy, již existovala, fakt, že vznikla až následně, nemá (a to právě vzhledem k povaze smlouvy podle §289 obch. zák.) na platnost smlouvy o uzavření budoucí smlouvy vliv; rozhodující totiž je, že jde o pohledávku ze smlouvy o vkladovém účtu u banky. Ačkoli byla pohledávka z vkladového účtu identifikována – mimo jiné – i číslem účtu „5320183021“ (o němž bylo zjištěno, že jde /jen/ o vnitřní účet banky), nelze přehlédnout, že ještě v době před vkladem peněžních prostředků FNM na účet se strany smlouvy o vkladovém účtu s termínovaným podřízeným vkladem dohodly, že vkladovým účtem je účet č. 200272-105021/1600, na který byla částka 900 miliónů Kč také převedena. To, že shora uvedená dohoda (rozuměj dohoda o jiném čísle vkladového účtu) byla uzavřena až po vzniku smlouvy o uzavření budoucí smlouvy, v poměrech dané věci bez dalšího neznamená, že by v konečném důsledku ve vztahu mezi žalobkyní (jejím předchůdcem FNM) a bankou vznikla jiná pohledávka, než která byla způsobem vyhovujícím ustanovení §289 obch. zák. označena ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího. (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu