ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2667.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2667/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky MUDr. Z. G. , zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 37, PSČ 110 00, za účasti společnosti D. G. REALITY s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Londýnská 29, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 63677024, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 230/2004, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2011, č. j. 14 Cmo 166/2010-539, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti D. G. REALITY s. r. o. na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 19. června 2009, č. j. 39 Cm 230/2004-470, Městský soud v Praze vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti D. G. REALITY s. r. o. (dále jen „společnost“) konané dne 22. června 2004, kterým byla navrhovatelka odvolána z funkce jednatelky společnosti (dále též jen „valná hromada“, „usnesení valné hromady“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.].
V záhlaví označeným usnesením změnil Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti usnesení soudu prvního stupně tak, že „žalobu“ o určení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Navrhovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje proto, aby bylo toto rozhodnutí zrušeno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
Dovoláním zpochybněný procesní postup odvolacího soudu je v souladu s (níže uvedenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani nyní; namítanými vadami tak řízení v projednávané věci postiženo není.
Odvolací soud totiž poté, co zopakoval dokazování, založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož navrhovatelce byla doručena pozvánka na valnou hromadu společnosti, odmítaje její tvrzení, že v předmětné zásilce nebyla obsažena pozvánka na valnou hromadu, ale jiný dopis druhého společníka Ch. D.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, jež je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, dostupné na webových stránkách tohoto soudu, rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či rozsudek ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
Jelikož důvodem zamítnutí návrhu bylo prokázání opačného skutkového stavu (doručení pozvánky na valnou hromadu), než který tvrdila a prokazovala navrhovatelka, nikoliv okolnost, že by navrhovatelka ohledně této skutečnosti neunesla důkazní břemeno, nebylo v dané situaci povinností odvolacího soudu poučit nejprve navrhovatelku ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř.
Z tohoto důvodu je bezpředmětná rovněž námitka, podle níž odvolací soud „opomenul dělení důkazního břemene mezi účastníky…zejména nepřípustnosti dokazovat negativní skutečnosti (tedy že pozvánka nebyla doručena)“, neboť dovolatelka jejím prostřednictvím brojí proti závěru, na němž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být pro dovolatelku ani překvapivým.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jestliže je jeho přijetím účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. září 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, ze dne 9. listopadu 2000, sp zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000).
V projednávané věci je okolnost, zda byla pozvánka na valnou hromadu společnosti navrhovatelce doručena, předmětem řízení již od jeho zahájení; dovolatelka tak mohla uplatnit (což také učinila) svá skutková tvrzení či právní argumenty týkající se této otázky již před soudem prvního stupně; o překvapivé rozhodnutí tudíž - přestože je založeno na odlišném skutkovém a z něho vycházejícím odlišném právním závěru - nejde.
Taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož byl návrh v projednávané věci podán opožděně (24. listopadu 2004, správně 15. listopadu 2004), neboť prekluzivní lhůta k jeho podání vymezená v ustanovení §131 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, uplynula již dne 22. září 2004, nemůže být pro dovolatelku překvapivým.
Uzavřel-li odvolací soud, že pozvánka na valnou hromadu byla navrhovatelce doručena dne 24. května 2004, a že valná hromada společnosti se konala dne 22. června 2004 řádně, zabýval se následně správně tím, zda byl návrh podán včas, tedy ve lhůtě tří měsíců ode dne konání valné hromady. Jelikož jde o lhůtu prekluzivní, jejíž počátek je dán dnem konání předmětné valné hromady, nemohlo mít na daný právní závěr vliv žádné (nové) tvrzení navrhovatelky, a již proto ani v tomto případě odvolacímu soudu poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nevznikla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelky bylo odmítnuto, čímž společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jež podle ustanovení §7 písm. g/, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 7.500,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.560,- Kč tak Nejvyšší soud přiznal společnosti k tíži navrhovatelky částku 9.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu