ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.271.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 271/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně H. K , zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Sartoriova 60/12, PSČ 169 00, proti žalovanému JUDr. M. H. , zastoupenému JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem, se sídlem v Nymburce, Palackého třída 115/27, PSČ 288 02, o zaplacení částky 278.612,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 550/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2010, č. j. 28 Co 550/2009-333, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 22. července 2009, č. j. 34 C 550/2007-267, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 278.612,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 4.300,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. února 2007 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení z částky 249.438,- Kč za dobu od 16. února 2007 do 19. března 2009 a o zaplacení úroku z prodlení z částky 24.874,- Kč za dobu od 16. února 2007 do 29. dubna 2010; ve zbylém rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a výslovně též proti výroku o nákladech řízení podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný přitom Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, k řešení nepředkládá.
Závěr, podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (a nikoliv v době zahájení řízení), plyne zcela jednoznačně z ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.; důvod připouštět dovolání k jeho potvrzení Nejvyšší soud nemá.
Napadené rozhodnutí pak zásadně právně významným nečiní ani druhá otázka, předkládaná dovolatelem Nejvyššímu soudu k řešení, a totiž zda „odvolací soud může přiznat nárok na náhradu škody, která měla vzniknout zaplacením kupní ceny podle kupní smlouvy, která je podle odvolacího soudu neplatná, tedy zda škoda může vzniknout plněním z neplatné smlouvy“.
Je tomu tak již proto, že peněžitý závazek, v jehož splnění je spatřována škoda (zmenšení majetkového stavu), může obecně být jak závazkem smluvním, tak i mimosmluvním. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že ve vztahu mezi žalobkyní a správcem konkursní podstaty úpadce se „nutně uplatní právní posouzení rozhodných skutečností tak, jak to učinil Městský soud v Praze v řízení o excindační žalobě“ a zaplacení částky 249.438,- Kč tak představovalo způsob, jak odvrátit „důsledek pravomocného rozhodnutí o zamítnutí její excindační žaloby“; tento závěr přitom dovolatel nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Jelikož zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč (§18 odst. 1 vyhlášky). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu