ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2793.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2793/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně HOGGA, s. r. o. , se sídlem ve Šluknově, Knížecí 836, PSČ 407 77, identifikační číslo osoby 63149737, zastoupené Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, se sídlem v Praze - Karlíně, Pobřežní 4/170, PSČ 186 00, proti žalovanému L. H. – Černému , zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem, se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, PSČ 460 01, o zaplacení 926.336,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 17/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. srpna 2009, č. j. 37 Cm 17/2004-216, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 14 Cmo 579/2009-256, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. srpna 2009, č. j. 37 Cm 17/2004-216, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. srpna 2009, č. j. 37 Cm 17/2004-216, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni 583.446,36 Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 315.000,- Kč (výrok II.), zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 17.890,04 Kč (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem „změnil“ výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku
395.134,- Kč a žalobu o zaplacení 513.312,50 Kč zamítl (výrok první), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že shledal neoprávněným 1/ dílčí nárok na zaplacení částky 180.000,- Kč, kterou žalovaný přijal od M.Š. jako zálohu dle smlouvy o dílo č. S-156-2003, a potvrdil ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně, podle níž 2/ je neoprávněným nárok žalobkyně na zaplacení 183.312,50 Kč poskytnuté Ing. Pekařem jako plnění dle smlouvy o dílo, 3/ je neoprávněným nárok na zaplacení 150.000,- Kč poskytnuté T. H., 4/ je oprávněný nárok na zaplacení 19.402,- Kč poskytnuté společností G Inter s. r. o., 5/ je oprávněný nárok na zaplacení 106.616,36 Kč z titulu drobného hmotného investičního majetku, který žalovaný žalobkyni nepředal, a 6/ je oprávněný nárok na zaplacení 269.115,60 Kč z titulu nevydané hotovosti.
Žalovaný napadl první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 395.134,- Kč, a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že přestože je napadený výrok rozsudku odvolacího soudu označen jako měnící, jde v dovoláním napadené části (co do 395.134,- Kč) o potvrzující výrok ve věci samé.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatel, že dopis ze dne 29. dubna 2003 (obsahující jeho konstatování, podle něhož si ponechá drobný hmotný investiční majetek v hodnotě 124.506,- Kč) „nelze brát v potaz a použít ho jako podklad pro rozhodování“, nabízeje přitom svou verzi skutkového stavu, podle níž žalobkyni veškerý drobný hmotný investiční majetek předal, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž však u dovolání přípustného pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemá k dispozici (srov. výslovné znění tohoto ustanovení); přípustnost dovolání tak prostřednictvím této námitky založit nelze.
Výtkou, podle níž se soudy nedostatečně zabývaly kompenzačními námitkami žalovaného, poukazující na to, že žalovaný místo žalobkyně uhradil závazky k jejím zahraničním partnerům ve výši 13.751,30 EUR a 10.304,40 EUR, dovolatel nenapadá závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a proto daná námitka přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Odvolací soud totiž uzavřel, že žalovaný namítl k započtení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, uváděje, že za žalobkyni zaplatil jejím zahraničním obchodním partnerům 13.751,30 EUR a 10.304,40 EUR, netvrdil však a ani neprokázal, že žalobkyni k vydání tohoto bezdůvodného obohacení vyzval, ani že by žalobkyně nebyla schopna plnit své peněžité závazky - jeho tvrzené pohledávky tak (vznikly-li vůbec) „nejsou splatné“, a tudíž podle §359 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ani způsobilé k započtení. Tento závěr odvolacího soudu však dovolatel nijak nenapadá.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. listopadu 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu