ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3007.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3007/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Z. M. , proti žalovanému Ing. V. B. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Belis s. r. o., identifikační číslo osoby 60 69 68 51, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Uhra 13, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 83/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 78/2010-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. března 2011, č. j. 6 Cmo 78/2010-90, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 5. března 2010, č. j. 49 Cm 83/2008-57, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července 1998 (dále jen „obč. zák.“), na ustanovení §507 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ,,ZKV“) a na ustanovení §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – přitakal závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 28. srpna 1995 uzavřely Bankovní dům SKALA a. s. (dále jen „banka“) a J. M. (dále jen „zástavce“) smlouvu o zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem, a to k zajištění pohledávky banky za úpadkyní ze smlouvy o úvěru reg. č. P010/95/4 ze dne 22. srpna 1995, na základě které banka úpadkyni poskytla úvěr ve výši 25,000 000,- Kč.
2) K datu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva byl v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí veden zástavce.
3) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 24 K 45/2001, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustavil žalovaného.
4) Žalovaný vyzval ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 ZKV žalobkyni, aby uhradila do konkursní podstaty zajištěnou pohledávku ze smlouvy o úvěru, popř. složila do konkursní podstaty cenu zástavy a následně, vzhledem k nečinnosti žalobkyně, sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
5) Žalobkyně k výzvě konkursního soudu podala včas žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
Vycházeje ze závěrů formulovaných v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002 sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 a ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 680/2009, odvolací soud dovodil, že k datu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva byly sporné nemovitosti ve výlučném vlastnictví zástavce a nikoli v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (rozuměj žalobkyně a zástavce). Námitku relativní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, uplatněnou žalobkyní, tak shledal nedůvodnou.
V této souvislosti odmítl i výhradu žalobkyně, podle níž zástavce od smlouvy o zřízení zástavního práva odstoupil, odkazuje v této souvislosti na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2007, pod číslem 58).
Konečně jako nedůvodnou vyhodnotil námitku promlčení zástavního práva a námitku zániku zajištěné pohledávky v důsledku zániku banky.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka akcentuje, že sporné nemovitosti nabyla se svým manželem (zástavcem) za trvání manželství do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a následně zástavce bez jejího souhlasu tyto nemovitosti zatížil zástavním právem. Setrvává tak na názoru, podle něhož je smlouva o zřízení zástavního práva neplatná a potud se dovolává závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 686/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2010, pod číslem 34), podle nichž zastavení nemovitosti náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není běžnou záležitostí a zástavní smlouva týkající se takové nemovitosti, kterou uzavřel jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela, je (relativně) neplatná; to platí i tehdy, jestliže smluvní strany (ať již vědomě nebo omylem) označily zastavené nemovitosti v zástavní smlouvě jako výlučný majetek zástavce (jednoho z manželů).
Podle dovolatelky „závěr soudu, že sporné nemovitosti sloužily k podnikání zástavce a byly součástí jeho podniku, nemá oporu v provedeném dokazování a je založen na domněnce, že sporné nemovitosti nemohly sloužit k rodinnému využití a sloužily pouze zástavci, který byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí“. Zdůrazňuje (jen) deklaratorní povahu zápisu v katastru nemovitostí, s tím, že tento neodpovídal skutečnému stavu.
K prokázání svých tvrzení navrhla důkazy, které soudy zčásti provedly, aniž by z nich vyvodily jakékoli závěry, respektive je neprovedly vůbec (např. výslech zástavce). Soudy obou stupňů – pokračuje dovolatelka – tak „postavily svá rozhodnutí na skutečnostech, které nemají oporu v provedených důkazech a ve spise“. Potud dovolatelce „není zejména jasné, z čeho dovodily, že zástavce byl v době uzavření zástavní smlouvy podnikatelem a výlučně pro svou potřebu užíval dotčené nemovitosti, když toto v řízení žádná ze stran netvrdila ani neprokazovala“.
Polemizuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu i v části, podle níž v době nabytí sporných nemovitostí nebyla podnikatelkou a ani netvrdila, že by sporné nemovitosti jakkoli užívala, konstatujíc, že „v rámci řízení nebyla slyšena a zjištění, které vzal soud za základ svého rozhodnutí, nemá oporu ve spise ani v provedeném dokazování a nezakládá se ani na skutečnosti, neboť v rozhodném období žalobkyně podnikatelkou byla a to od roku 1990 až do roku 2004“.
Konečně poukazuje na „dovolání se neplatnosti uzavřené zástavní smlouvy a zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů“, včetně toho, že k prokázání svých tvrzení navrhla důkazy, které „nebyly připuštěny a přičemž soud ani neuvedl, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedl, čímž zatížil řízení vadou“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka – jakkoli avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. – ve skutečnosti (s výjimkou níže uvedenou) polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně) vybudoval (následné) právní posouzení věci. Posuzováno podle obsahu tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Přitom závěr ohledně platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a vzniku zástavního práva (přijatý soudy nižších stupňů na základě jimi zjištěného skutkového stavu) je v souladu s odvolacím soudem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumenty žalobkyně co (ne)provedení navrhovaných důkazů, jejichž prostřednictvím žalobkyně uplatňuje dovolací důvod pro ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jednak z obsahu dovolání neplyne žádná otázka, ze které by bylo v tomto směru možno na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat, jednak soudy nižších stupňů „nadbytečnost“ navrhovaných důkazů odůvodnily.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2004 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí celkem 3 060,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu