ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3287.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3287/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) České republiky – Finančního úřadu v Pardubicích, se sídlem v Pardubicích, Hronovická 2700, b) BEES, s. r. o., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 62 91 76 76, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78 a c) ATLANTA SAFE, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 772/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45 79 49 52, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, proti žalované ASPEMADENA s. r. o., se sídlem v Bratislavě, Špitálska 10, PSČ 811 08, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36 58 05 89, zastoupené JUDr. Jurajem Bizoněm, advokátem, se sídlem v Bratislavě, Hviezdoslavovo námestie 25, PSČ 811 02, Slovenská republika, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Cieglerova 189, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 247/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 15 Cmo 14/2010-318, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 15 Cmo 14/2010-318, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 15 Cmo 14/2010-318, potvrdil rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 55 Cm 247/2007-247, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích určil, že žalovaná nemá za úpadkyní LETKA TEAM a. s., identifikační číslo osoby 25 13 12 90 (dále též jen „úpadkyně“), vykonatelnou pohledávku druhé třídy ve výši 194,374.882,27 Kč, přihlášenou do konkursního řízení úpadkyně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 14. ledna 1993 uzavřeli Slovenská štátná sporiteľňa v Bratislavě (jako věřitel) a JUDr. M. Š. (jako dlužník) smlouvu o úvěru, na základě které věřitelka poskytla dlužníkovi úvěr na nákup a provozování kamiónových souprav na přepravu zboží v částce 100,000.000,- Kčs (dále jen „smlouva o úvěru“);
2) Dne 7. dubna 1998 uzavřely Slovenská sporiteľňa a. s. (jako věřitel) a úpadkyně (s tehdejší obchodní firmou M. T. Trading, a. s.) dohodu o přistoupení k závazku, kterou se úpadkyně jako přistupující dlužník zavázala splnit dluh JUDr. M. Š. ze smlouvy o úvěru (dále jen „dohoda o přistoupení k závazku“). Dohodu o přistoupení k závazku měli podepsat za věřitele Ing. I. K.a Ing. J. S. a jménem úpadkyně O.j J.;
3) Žalovaná a úpadkyně uzavřely 9. března 2007 formou exekutorského zápisu sepsaného exekutorem JUDr. M. U. dohodu, ve které úpadkyně uznala závazek vůči žalované ve výši 200,000.000,- Sk ze smlouvy o úvěru, s tím, že exekutorský zápis bude v souladu s ustanovením §40 odst. 1 písm. d) a §78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, přímo vykonatelný;
4) Podle záznamů o podaném vysvětlení zpracovaných Policií České republiky 26. srpna 2008 a 11. září 2008 J. S. a Ing. I. K. popřeli pravost svých podpisů na dohodě o přistoupení k závazku.
Odkazuje na ustanovení §37 odst. 1, §40 a §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení §118b odst. 1, §205 odst. 1 a §212a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je dohoda o uznání závazku ze dne 7. dubna 1998 (správně „dohoda o přistoupení k závazku“) absolutně neplatná, jelikož v ní není obsažen projev vůle věřitele, když podpisy obou zástupců věřitele nejsou pravé a zástupci věřitele nevyjádřili svou vůli smlouvu uzavřít; navíc jde o dohodu absolutně neplatnou i pro nedostatek písemné formy, když písemná forma právního úkonu je dodržena jen tehdy, kdy „je zachycen písemně nejen její obsah, ale kdy k písemnému obsahu je připojen i podpis osob oprávněných za účastníky dohody takovou smlouvu uzavřít“. Přitom zmíněný závěr obstojí i měla-li být dohoda o přistoupení k závazku posuzována „podle občanského zákoníku Slovenské republiky, protože občanské zákoníky ČR a SR v roce 1998 měly (pokud šlo o rozhodné ustanovení) úplně stejné znění“.
K námitkám žalované, podle nichž soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědků Ing. K. a Ing. S., odvolací soud nepřihlížel, zdůrazňuje, že ve sporu vyvolaném konkursem (srov. ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) účastníci mohou uvést rozhodné skutečnosti ve věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, které vznikly po prvním jednání, nebo které nemohl účastník (v daném případě žalovaná) bez své viny včas uvést.
Připustil, že před prvním jednáním soudu ve věci žalobkyně BEES, s. r. o. a ATLANTA SAFE, a. s. jakož i Krajské státní zastupitelství navrhli i výslech svědků Ing. K. a Ing. S., nicméně na provedení těchto důkazů netrvali a další důkazy neuplatnili ani po poučení podle ustanovení §119a o. s. ř.. K jednání ve věci samé před soudem prvního stupně se žalovaná bez řádné omluvy nedostavila a věc byla správně projednána v její nepřítomnosti podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná tak mohla přípustně navrhnout v dalším řízení jen takové důkazy, kterými by zpochybňovala věrohodnost záznamů o podaném vysvětlení; nemohla však v odvolacím řízení navrhnout důkazy, prostřednictvím kterých by byl skutkový stav zjištěn jinak.
„K námitce žalované o tom, že údaje Ing. S. a Ing. K. před Policií ČR nemohou být věrohodné, protože jim policie předložila pouze kopii dohody“, odvolací soud uzavřel, že „jakákoliv listina může být věrohodným a relevantním důkazem, tedy i kopie originálu listiny, jestliže není prokázáno, že kopie není pravá (neodpovídá originálu nebo je nesprávný její obsah, tzn. že obsah originálu má jiné znění)“. „Také toto žalovaná netvrdila, ani neprokazovala“.
Konečně odvolací soud považoval za nadbytečné, aby „i za této skutkové situace soud prvního stupně zkoumal aktivní legitimaci žalované, která by byla dána jen tehdy, pokud by žalovaná postupní smlouvou získala pohledávku z dohody o přistoupení k závazku, a nikoliv jen pohledávku z úvěru“; potud odkázal na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že soudy v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti civilního procesu neprovedly důkazy, které žalobkyně na podporu svých tvrzení navrhly (výslechy svědků Ing. K. a Ing. S.), přestože – jak je zřejmé z protokolu o jednání ze dne 19. listopadu 2009 – žalobkyně tyto své důkazní návrhy nevzaly zpět. Přitom záznamy o podaném vysvětlení jsou jen výsledkem prověřovací a operativní činnosti Policie České republiky, čehož si bylo vědomo i Krajské státní zastupitelství, které ostatně doplnění dokazování výslechem těchto svědků navrhlo. Záznam policie o podání vysvětlení považuje pouze za „indícii“, která nemá v trestním řízení žádnou zvláštní vypovídací hodnotu a tím méně může mít hodnotu v civilním řízení, jelikož každý, kdo podal „policejní“ vysvětlení, musí být, má-li se z takového vysvětlení vyvozovat právně relevantní skutkový závěr rozhodující z hlediska soudního řízení, opětovně vyslechnut v procesním postavení svědka.
Záznam o podání vysvětlení sepsaný před zahájením trestního stíhání – pokračuje dovolatelka – není veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř. a nevztahuje se na něj presumpce „obsahové pravdivosti“. Navíc se Ing. K. a Ing. S. vyjadřovali k pouhé kopii dohody o přistoupení k závazku a nikoli k originálu, tj. vyjadřovali se „jen k technické iluzi podpisu a nikoli ke skutečnému podpisu“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně BEES, s. r. o. a ATLANTA SAFE, a. s. považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, popř. nedůvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává – a potud má dovolání žalované podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné – v řešení otázky (ne)možnosti doplnění dokazování výslechem svědků Ing. S. a Ing. K. v odvolacím řízení, když v tomto směru jsou závěry odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §41a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, může účastník učinit úkon jen výslovně (odstavec 1). K úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží (odstavec 2). K úkonu účastníka, který není za řízení přípustný, se nepřihlíží (odstavec 3). Úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem (odstavec 4).
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odstavec 4). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (odstavec 5).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněném pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení §41a odst. 3 o. s. ř.; dojde-li k odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazů „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden. Přitom zdůraznil, že měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o „nový“ důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle ustanovení §120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska ustanovení §205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o „nový“ důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul).
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně BEES, s. r. o. a ATLANTA SAFE, a. s., jakož i Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové podali do skončení prvního jednání (§118b odst. 1 o. s. ř.) návrh na provedení důkazů výslechem svědků Ing. K. a Ing. S., pročež závěr odvolacího soudu o nemožnosti tyto důkazy provést neobstojí.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
K nutnosti provedení důkazu výslechem osoby v případě popření pravdivosti obsahu výpovědi učiněné touto osobou do protokolu v jiném řízení viz závěry formulované Nejvyšším soudem v důvodech rozsudku ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu