ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3356.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3356/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 10 , se sídlem v Praze 10, Slovinská 10, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 48030627, proti žalovanému L. F. , zastoupenému JUDr. P. F., obecným zmocněncem, o určení povahy bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 47/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 11 Cmo 391/2009-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesení ze dne 6. října 2009, č. j. 75 Cm 47/2008-80, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že byt navrhovatele specifikovaný ve výroku (dále jen „sporný byt“) není družstevním bytem.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci na požadovaném určení nesvědčí naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jež je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že odvolací soud, jenž vycházel při posouzení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení z ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, či nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu), uzavřel, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení i proto, že „kladné určení by nemohlo zabránit dalším sporům mezi účastníky“. Dovolatel přitom proti tomuto závěru, jenž obstojí (v případě jeho správnosti) jako samostatný důvod zamítnutí žaloby, nebrojí a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08).
Za těchto okolností nemůže mít věcný přezkum dovoláním zpochybněného závěru, podle kterého dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení povahy bytu i proto, že tato plyne bez dalšího z ustanovení §221 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. ledna 2000, jakož i z předcházející judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněné pod číslem 12/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vliv na výsledek řízení a neprojeví se tak v poměrech dovolatele; i kdyby byl dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by proto nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Zabývat se dovoláním v této věci meritorně pokládá Nejvyšší soud za dané situace za zbytečné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu