ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3682.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3682/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně D. M. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 22, 160 00, proti žalované JUDr. Jitce Rosenbachové, advokátce, se sídlem v Brně, Veveří 9, PSČ 602 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. Jiřího Maláče, narozeného 22. března 1953, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 14/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 35/2010-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. 55 Cm 14/2007-141, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (D. M.) domáhala vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Ing. Jiřího Maláče (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel odvolací soud zejména z toho, že:
1/ Komerční banka, a. s. – dále jen „banka“ (jako věřitelka) uzavřela s pozdějším úpadcem (jako dlužníkem) dne 1. června 1995 smlouvu o úvěru registrační číslo 6020027/204, na jejímž základě poskytla úpadci střednědobý úvěr ve výši 1,300.000,- Kč na převzetí zůstatku investičního úvěru poskytnutého na rekonstrukci prodejny v Hustopečích s konečnou splatností 15. května 1999 a smlouvu o úvěru registrační číslo 6120010/205, na jejímž základě poskytla úpadci krátkodobý úvěr na zásoby zboží ve výši 1,200.000,- Kč, dle Dodatku č. 1 k této smlouvě s konečnou splatností 30. června 1997 (dále jen „úvěrové smlouvy“).
2/ Žalobkyně a úpadce (jako zástavní dlužníci) a banka (jako zástavní věřitelka) uzavřeli dne 1. června 1995 smlouvu o zřízení zástavního práva, jejímž předmětem byly i nemovitosti, za účelem zajištění pohledávek banky vůči úpadci z úvěrových smluv. Právní účinky vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke 2. červnu 1995.
3/ Žalobkyně je od 3. prosince 1996 výlučnou vlastnicí nemovitostí.
4/ Úpadce dne 20. října 2000 písemně uznal své závazky z obou úvěrových smluv.
5/ Na úvěrové účty žalobce byla dne 20. března 2002 z běžného účtu úpadce zaplacena splátka úroků ve výši 40.000,- Kč (na účet označený ve smlouvě o úvěru registrační číslo 6120010/205) a dne 11. dubna 2002 splátka jistiny 20.500,- Kč a splátka úroků 19.000,- Kč (na úvěrový účet označený ve smlouvě o úvěru registrační číslo 60020027/204).
6/ Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. dubna 2002 postoupila banka pohledávky z úvěrových smluv společnosti P. F. INVESTMENT CZ a. s., která je dále smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. května 2003 postoupila M. B. (dále jen „M. B.“).
7/ M. B. přihlásil dne 19. března 2004 pohledávky z úvěrových smluv do exekučního řízení, vedeného třetí osobou jako oprávněným vůči úpadci jako povinnému, které bylo skončeno dne 4. května 2006; dne 17. března 2006 podal M. B. vůči žalobkyni a úpadci žalobu na plnění u Krajského soudu v Brně.
8/ Usnesením ze dne 27. června 2006 prohlásil Krajský soud v Brně konkurs na majetek úpadce; dne 26. července 2006 M. B. přihlásil do konkursního řízení pohledávky z úvěrových smluv.
9/ Výzvou ze dne 28. srpna 2006, ve znění doplnění ze dne 19. října 2006, byla žalobkyně vyzvána k plnění do konkursní podstaty dle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
10/ Žalovaná sepsala nemovitosti do konkursní podstaty úpadce.
11/ Žalobkyně podala vylučovací žalobu ve lhůtě určené k tomu výzvou konkursního soudu.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §19 odst. 2 a §20 odst. 8 ZKV, §261 odst. 3 písm. d/, §397, §402 a 407 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a §100 odst. 2 a §151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že s ohledem na písemné uznání závazku úpadcem dne 20. října 2000 začala u obou úvěrových pohledávek ve smyslu ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která by skončila dne 20. října 2004. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shora označené platby na úvěry posoudil jako konkludentní uznání závazků úpadcem vůči bance ve smyslu ustanovení §407 odst. 2 obch. zák. ohledně jistin po splatnosti, z čehož dovodil, že od 11. dubna 2002 a 20. března 2002 začala běžet nová promlčecí doba (§407 odst. 1 obch. zák.), která by skončila 11. dubna 2006 a 20. března 2006. Jelikož však M. B. podal dne 17. března 2006 vůči úpadci a žalobkyni žalobu na plnění, k promlčení závazků z úvěrů nedošlo.
Odvolací soud zdůraznil, že k promlčení pohledávek z úvěrových smluv nedošlo i z jiného (dalšího) důvodu, než který shledal soud prvního stupně. S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 46/2009, uveřejněném pod číslem 113/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovodil, že ke stavení promlčecí doby došlo podle ustanovení §402 obch. zák. dne 19. března 2004, kdy M. B. přihlásil obě úvěrové pohledávky, jež byly zajištěny zástavním právem, do exekučního řízení, v němž byla nařízena exekuce prodejem nemovitostí povinného (úpadce). V den přihlášky do exekuce podle odvolacího soudu chybělo do skončení promlčecí doby 7 měsíců a jeden den. Exekuční řízení skončilo dne 4. května 2006. K dalšímu „přetržení“ promlčecí doby došlo podáním žaloby M. B. dne 17. června 2006 (kdy do konce promlčecí doby chybělo nejméně 5 měsíců) a již dne 26. července 2006 M. B. přihlásil pohledávky z obou úvěrů do konkursního řízení, což má podle odvolacího soudu opět za následek „přetržení“ promlčecí doby (§20 odst. 8 ZKV). Uzavřel, že k promlčení pohledávek za úpadcem nemohlo dojít také z tohoto důvodu.
Dále odvolací soud doplnil, že podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. platí, že zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. K promlčení zástavního práva tedy nepostačuje toliko marné uplynutí (tříleté) promlčecí doby určené „občanským právem“ k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, je zapotřebí, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky. Protože v dané věci zástavním právem zajištěné pohledávky z obou úvěrů nejsou promlčeny, nemůže obstát ani námitka žalobkyně, že zástavní právo na nemovitostech nevázne.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku neplatnosti zástavní smlouvy, kterou žalobkyně založila na tvrzení, že banka jednala v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyni při podpisu zástavní smlouvy neinformovala o předchozím nesplaceném úvěru úpadce. Podle obsahu zástavní smlouvy totiž byla žalobkyně o předchozím nesplaceném úvěru náležitě informována; neseznámila-li se s obsahem zástavní smlouvy, jde tato skutečnost k její tíži.
Konečně za nevýznamnou měl odvolací soud i námitku, že v konkursním řízení zastupoval M. B. (věřitele, který podal návrh na konkurs) bývalý pracovník Komerční banky, a. s., když uvedená skutečnost nemá vliv na existenci pohledávek z úvěrů ani na existenci platně vzniklého zástavního práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolateli uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že odvolací soud shledal žalobkyní uplatněnou námitku promlčení zástavním právem zajištěných pohledávek ze smluv o úvěru nedůvodnou (a žalobu tak zamítl), jednak proto, že posoudil inkaso splátek úroků z běžného účtu úpadce bankou jako uznání závazků ve smyslu ustanovení §407 odst. 2 obch. zák., jednak proto, že pohledávky ze smluv o úvěru věřitel M. B. uplatnil v exekučním řízení, což mělo po dobu od 19. března 2001 do 4. května 2006 za následek stavení běhu promlčecí doby (§402 obch. zák.).
Dovolatelka přitom správnost právního závěru, podle něhož uplatněním pohledávek ze smluv o úvěru věřitelem M. B. v exekučním řízení došlo ke stavení promlčecí doby ohledně těchto pohledávek, nezpochybnila. Jelikož zmíněný závěr (ve spojení se skutkovými zjištěními ohledně data podání žaloby na zaplacení pohledávek ze smluv o úvěru a data přihlášky těchto pohledávek v konkursu vedeném na majetek úpadce) vede bez dalšího k posouzení námitky promlčení jako nedůvodné (a k zamítnutí žaloby), ani případná nesprávnost (dalšího) právního závěru, podle něhož inkaso splátek úroků je uznáním závazku podle §407 odst. 2 obch. zák., by nevedla k příznivějšímu rozhodnutí pro dovolatelku.
Důvod připustit dovolání dovolací soud nemá ani pro zodpovězení druhé z dovolatelkou kladených otázek. Závěr odvolacího soudu, podle něhož jde k plně k tíži dovolatelky, že si před uzavřením zástavní smlouvy řádně neprostudovala její obsah, je totiž závěrem triviálním. Skutečnost, že jeden z poskytnutých úvěrů sloužil k úhradě předchozího nesplaceného závazku úpadce vůči bance, je v zástavní smlouvě výslovně uvedena. Za této situace nemůže dovolatelka důvodně namítat, že ji banka o nesplacení předchozího úvěru úpadcem neinformovala (a postupovala tak v rozporu s dobrými mravy). To je ostatně v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva).
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu