ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3768.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 3768/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobců a) A. Z. a b) B. Z. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) BISinvest s. r. o. , se sídlem v Bohumíně, Lidická 330, identifikační číslo osoby 46580018, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě 1, Poštovní 2, PSČ 702 00, a 2) Cement Hranice, akciová společnost , se sídlem v Hranicích, Hranice I – Město, Bělotínská 288, PSČ 753 39, identifikační číslo osoby 15504077, zastoupené JUDr. Matejem Zachvejou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 1727/108, PSČ 702 00, o zaplacení částky 32,604.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 127/2005, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. března 2011, č. j. 75 Co 184/2010-549, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. března 2011, č. j. 75 Co 184/2010-549, se v části výroku I. ve věci samé, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a první žalované uloženo zaplatit každému ze žalobců 5,750.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve výrocích II. až IV. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 10 C 127/2005-326, uložil první žalované zaplatit žalobci a/ 11,500.000,- Kč, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce a/ domáhal po první žalované zaplacení dalších 21,104.000,- Kč, v rozsahu, v němž se žalobkyně b/ domáhala vůči první žalované zaplacení částky 32,604.000,- Kč, jakož i v rozsahu, v němž se žalobci domáhali zaplacení částky 32,604.000,- Kč vůči druhé žalované, a rozhodl o nákladech řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem odvolací soud změnil k odvolání žalobců a první žalované rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil první žalované zaplatit každému ze žalobců 5,750.000,- Kč, v rozsahu, v němž se každý ze žalobců domáhal vůči první žalované zaplacení dalších 10,552.000,- Kč žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Valná hromada první žalované rozhodla dne 14. srpna 1996 o zvýšení jejího základního jmění.
2) Žalobce a/ převzal závazek k novému vkladu ve výši 32,604.000,- Kč s tím, že bude splacen jako nepeněžitý vklad určenými nemovitostmi (dále jen „nemovitosti“), které byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů – žalobce a/ a žalobkyně b/.
3) Žalobce podepsal prohlášení o vkladu, na jehož základě vložil příslušný katastrální úřad vlastnické právo první žalované k nemovitostem do katastru nemovitostí, a to ke dni 19. srpna 1996.
4) První žalovaná převedla nemovitosti kupní smlouvou ze dne 26. listopadu 1997 na druhou žalovanou, a to za kupní cenu ve výši 9,727.472,- Kč; vlastnické právo druhé žalované bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 17. prosince 1997.
5) Žalobce a/ převedl obchodní podíl v první žalované na ostatní společníky první žalované, a to smlouvami o převodu obchodního podílu ze dne 30. března 1998; za převedený obchodní podíl obdržel žalobce a/ protiplnění.
6) Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 15. května 1998, č. j. Rg. C 3546 Firm. 25149/96-105, zamítl návrh na zápis zvýšení základního jmění první žalované, zápis žalobce a/ jakožto společníka první žalované a zápis výše jeho vkladu do obchodního rejstříku; usnesení nabylo právní moci dne 4. září 1998. Tržní cena nemovitostí činila ke dni 4. září 1998 11,500.000,- Kč.
7) Manželství žalobce a/ a žalobkyně b/ bylo rozvedeno, a jelikož nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jsou jejich podíly na společném majetku shodné.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – vycházeje z toho, že zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku je konstitutivní – uzavřel, že vzhledem k zamítnutí návrhu na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku ke zvýšení základního jmění první žalované nedošlo a právní důvod, pro který žalobce a/ vložil nemovitosti do první žalované, odpadl (neboť očekávaný výsledek – účast žalobce a/ v první žalované – se „nedostavil“). První žalovaná se tak na úkor žalobců (do jejichž bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemovitosti patřily) bezdůvodně obohatila. Jelikož nemovitosti platně převedla na druhou žalovanou a nemůže je vydat žalobcům zpět, je povinna – v souladu s ustanovením §458 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – zaplatit žalobcům peněžitou náhradu ve výši tržní ceny nemovitostí, určené ke dni, k němuž „právní důvod vkladu“ odpadl, tj. ke dni právní moci usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku.
Nárok žalobců pak odvolací soud nepovažoval za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku (§265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále též jen „obch. zák.“) a uzavřel, že s ohledem na „obchodněprávní povahu“ projednávané věci se neuplatní ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1. písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Dovolatelka odvolacímu soudu předně vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil pro vadu spočívající v tom, že jí byla soudem prvního stupně znemožněna účast u posledního ústního jednání. Odvolací soud se ani nevypořádal s námitkou podjatosti soudce soudu prvního stupně, a neprovedl další důkazy navrhované dovolatelkou.
V rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak namítá, že na úkor žalobců nemohla získat bezdůvodné obohacení, neboť nebyla naplněna žádná skutková podstata bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 a §454 obč. zák.). Nehledě k tomu pak dovolatelka považuje s ohledem na okolnosti projednávané věci požadavek žalobců na zaplacení peněžité náhrady za výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i dobrými mravy.
Nejvyšší soud předně podotýká, že – ač tak dovolatelka neuvádí výslovně – dovolání směřuje dle svého obsahu pouze proti té části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jíž bylo žalobě částečně vyhověno a první žalované uloženo zaplatit každému ze žalobců 5,750.000,- Kč (ostatně proti zbylé části výroku ve věci samé by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné). Proto napadené rozhodnutí přezkoumal právě v tomto rozsahu.
Dovolání proti té části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jíž bylo první žalované uloženo zaplatit žalobci a/ 5,750.000,- Kč, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (neboť právní posouzení věci, zpochybněné dovoláním, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu). A dovolání proti té části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jíž bylo první žalované uloženo zaplatit žalobkyni b/ 5,750.000,- Kč, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
S ohledem na dobu, kdy první žalovaná rozhodla o zvýšení svého základního jmění, žalobce a/ převzal závazek k nepeněžitému vkladu a rejstříkový soud zamítl návrh na zápis zvýšení základního jmění, žalobce a/ jakožto společníka první žalované a výše jeho vkladu do obchodního rejstříku, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Ustanovení §143 obch. zák. (v rozhodném znění) určovalo:
Závazek k novým vkladům jsou oprávněni převzít přednostně dosavadní společníci, a to v poměru podle velikosti jejich podílu, neurčují-li stanovy nebo společenská smlouva jinak (odstavec první).
Nevyužijí-li společníci přednostního práva ve lhůtě stanovené společenskou smlouvou nebo stanovami, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy se dověděli o zvýšení základního jmění, může se souhlasem valné hromady převzít závazek k novému vkladu kdokoliv (odstavec druhý).
Závazek k novému vkladu se přebírá písemným prohlášením, ve kterém zájemce musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, pokud není společníkem; podpis zájemce musí být úředně ověřen (odstavec třetí).
Podle ustanovení §145 obch. zák. jsou jednatelé povinni bez zbytečného odkladu podat návrh na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku.
Podle ustanovení §60 odst. 1 věty poslední obch. zák. nabývá společnost vlastnické právo k nemovitosti vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě písemného prohlášení vkladatele s úředně ověřeným podpisem.
Podle ustanovení §60 odst. 2 obch. zák. je-li nepeněžitým vkladem nemovitost, musí vkladatel předat správci vkladu písemné prohlášení podle odstavce 1 před zápisem společnosti do obchodního rejstříku. Předáním tohoto prohlášení spolu s předáním nemovitosti správci vkladu je vklad splacen. Tím není dotčeno ustanovení §59 odst. 2.
Odvolací soud v projednávané věci vyšel z toho, že v rozhodné době byl zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku konstitutivní. Tak tomu ovšem není. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 192/2006 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu), zápis zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku neměl v rozhodné době konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Na rozdíl od právní úpravy zvýšení základního jmění akciové společnosti, kde konstitutivní účinky zápisu do obchodního rejstříku výslovně vyplývají z ustanovení §202 odst. 5 obch. zák., ustanovení upravující zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku (oproti právní úpravě účinné od 1. ledna 2001) konstitutivní účinky nepřiznávala.
V důsledku tohoto nesprávného závěru pak odvolací soud nezkoumal, zda ke zvýšení základního jmění první žalované došlo a zda se žalobce a/ stal společníkem první žalované. Sama skutečnost, že rejstříkový soud zamítl návrh na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku, k závěru, že základní jmění první žalované nebylo zvýšeno a žalobce a/ se nestal společníkem první žalované, nepostačuje (srov. k tomu ustanovení §32 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2005, a ustanovení §200b odst. 3 o. s. ř., a dále i důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5485/2007, a ze dne 10. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008).
Nesprávným je rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož obchodněprávní povaha vztahu mezi účastníky řízení brání aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Závěr, podle něhož i v obchodněprávních vztazích lze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil již v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 51/2001 a 79/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož řešení právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanými vadami řízení – rozsudek odvolacího soudu v rozsahu ve výroku uvedeném zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Pouze na okraj Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci bylo o věcné příslušnosti rozhodnuto Krajským obchodním soudem v Ostravě (srov. usnesení ze dne 31. října 2010, č. j. 6 Cm 585/98-8); proto se Nejvyšší soud již otázkou věcné příslušnosti nezabýval.
V dalším řízení soud posoudí, zda základní jmění první žalované bylo zvýšeno a zda se žalobce stal společníkem první žalované; dospěje-li k závěru, že nikoliv, zváží, zda nárok uplatněný žalobci není – s ohledem na okolnosti projednávané věci – v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák. ).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu