ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3955.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3955/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně ČKD Blansko Strojírny, a. s., se sídlem v Blansku, Gellhornova 2228/1, PSČ 678 18, identifikační číslo osoby 26 23 86 24, zastoupené JUDr. Janem Nekolou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) JUDr. J. H., advokátu, se sídlem v Praze 10, 28. pluku 32/1217, PSČ 100 00, jako správci konkursní podstaty úpadkyně CASH & CAPITAL, a. s., identifikační číslo osoby 25 61 99 42, zastoupenému JUDr. Richardem Schwarzem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 5, PSČ 110 00 a 2) BENET GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 23, identifikační číslo osoby 25 14 70 48, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 119/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č. j. 13 Cmo 298/2008-229, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 13 Cmo 298/2008-229, k odvolání žalobkyně potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 15. května 2008, č. j. 44 Cm 119/2002-189, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má v konkursním řízení sp. zn. 92 K 37/2001 vedeném u Městského soudu v Praze za úpadkyní CASH & CAPITAL, a. s. pohledávku z titulu nesplacení emisního kursu jí upsaných akcií ve výši 951,048.000,- Kč, kteréžto akcie úpadkyně upsala na základě smlouvy o úpisu akcií ze dne 3. března 2001 (správně „3. května 2001“).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 3. května 2001 uzavřeli žalobkyně (jednající předsedou představenstva Ing. M. R.) a upisovatelé – úpadkyně (jednající předsedou představenstva Ing. M.R.), Ing. M.R. a E. R. smlouvu o úpisu akcí žalobkyně, podle níž úpadkyně upsala 94 ks kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě 10,000.000,- Kč a 22 ks kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě 500.000,- Kč, s tím, že budou splaceny nepeněžitým vkladem (částí podniku úpadkyně) ve výši 951,048.000,- Kč (dále jen „smlouva o úpisu akcií“).
2) Podle protokolu o předání části podniku ze dne 8. května 2001 žalobkyně převzala od úpadkyně předmět nepeněžitého vkladu, čímž byly úpadkyní upsané akcie splaceny.
3) Dne 12. července 2001 bylo do obchodního rejstříku zapsáno zvýšení základního kapitálu žalobkyně a úpadkyni byly vydány upsané akcie žalobkyně.
4) Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. června 2002, č. j. 92 K 37/2001-79, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil prvního žalovaného. Návrh na prohlášení konkursu byl u soudu podán 2. listopadu 2001.
5) Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal část podniku, jež byla předmětem nepeněžitého vkladu (viz shora), do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
6) U přezkumného jednání konaného dne 17. září 2002 popřeli žalovaní pravost pohledávky, kterou žalobkyně přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně z titulu nesplacení emisního kursu upsaných akcií ve výši 951,048.000,- Kč [viz protokol o přezkumném jednání obsahující údaj, podle něhož pohledávku věřitele č. 240 (žalobkyně) popírá zcela co do právního důvodu správce konkursní podstaty a popírá věřitel č. 15 (druhý žalovaný)].
7) Žalobu o určení pravosti pohledávky z titulu nesplaceného emisního kursu upsaných akcií podala žalobkyně ve lhůtě určené výzvou prvního žalovaného.
8) Část podniku (předmět nepeněžitého vkladu) byla z konkursní podstaty úpadkyně vyloučena 10. července 2006, a to oproti „finanční náhradě“ v celkové výši 75,430.000,- Kč (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2006, č. j. 92 K 37/2001-943, které je žurnalizované na č. l. 183 až 186).
9) Ing. M. R. byl z funkce předsedy představenstva úpadkyně odvolán ke dni 11. dubna 2001 a údaj ohledně zániku funkce jmenovaného v představenstvu úpadkyně byl do obchodního rejstříku zapsán 9. prosince 2003.
10) Ing. M. R.byl v době od 23. ledna 2001 do 10. října 2001 předsedou představenstva žalobkyně.
11) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 7 Cmo 25/2004-215, potvrdil usnesení ze dne 4. listopadu 2003, č. j. F 8163/2001, F 84744/2001, F 77555/2002, B 5013-190, jímž Městský soud v Praze rozhodl o výmazu předsedy představenstva úpadkyně Ing. M. R. a zápisu dne zániku jeho členství v představenstvu. Dovolání Ing. M. R. proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. června 2006, sp. zn. 29 Odo 999/2005, odmítl jako nepřípustné.
Odkazuje na ustanovení §15 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a na ustanovení §204 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o úpisu akcií a zápisu zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku (dále jen „obch. zák.“) – odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož na základě smlouvy o úpisu akcií úpadkyni povinnost upsat akcie nevznikla [rozdíl v právním posouzení věci soudy obou stupňů spočívá v tom, že soud prvního stupně tuto smlouvu považoval za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), proto, že Ing. M. R. nebyl oprávněn jménem úpadkyně jednat, kdežto odvolací soud z téhož důvodu (a dále i proto, že považoval smlouvu o úpisu akcií za neplatnou, jelikož s ní valná hromada úpadkyně nevyslovila souhlas podle ustanovení §196a obch. zák.) uzavřel, že zmíněná smlouva úpadkyni nezavazuje].
Správným shledal i závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobě nelze vyhovět ani podle ustanovení §204 odst. 6 obch. zák., s tím, že oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že nárok žalobkyně na zaplacení emisního kurzu akcií zanikl dnem, kdy úpadkyně vložila nepeněžitý vklad do podniku žalobkyně, uzavřel, že „zde chybí závazek upisovatele, jímž by se zavázal splatit kurs upsaných akcií“. V této souvislosti doplnil, že „i kdyby byla smlouva o úpisu akcií neplatná nebo neúčinná, nemůže se povinnost upisovatele splatit emisní kurs ve smyslu (obecné) právní úpravy obsažené v §204 odst. 6 obch. zák. prosadit v poměrech konkursu vedeného na majetek upisovatelky vzhledem ke zvláštní právní úpravě obsažené v ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV, jež by se – kdyby neměla platit – stala jinak bezobsažnou“. Dodal, že v případě neúčinnosti smlouvy o úpisu akcií by měla žalobkyně právo domáhat se toliko plnění poskytnutého úpadkyni, tj. žádat po ní (fyzické) vrácení vydaných akcií a nikoli splacení jejich emisního kurzu (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003 – jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 30/2007“).
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), domnívajíc se, že odvolací soud posoudil otázku (ne)existence pohledávky za úpadkyní odlišně od soudu prvního stupně, respektive podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřujíc zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek:
a) Bylo-li zvýšení základního kapitálu zapsáno do obchodního rejstříku na základě úpisu akcií, který byl shledán jako právní úkon absolutně neplatným, trvá povinnost upisovatele splatit emisní kurs jím upsaných akcií v souladu s ustanovením §204 odst. 6 obch. zák.?
b) Je možné aplikovat ustanovení §204 odst. 6 obch. zák. v poměrech konkursu na majetek upisovatele vzhledem ke zvláštní úpravě obsažené v ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV a přihlásit tak pohledávku na splacení emisního kursu do konkursu?
Dovolatelka namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rekapitulujíc skutkový stav věci, dovolatelka především akcentuje, že popření pohledávky druhou žalovanou nesplňuje požadavky vyplývající z ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř., jelikož z něj není zřejmé, zda druhý žalovaný popřel pohledávku žalobkyně co do její pravosti, výše nebo pořadí. Potud poukazuje na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek ze dne 24. května 2001, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 791/98 a sp. zn. 29 Odo 407/2002 (jde o usnesení ze dne 19. srpna 1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1999, pod číslem 6 a o usnesení ze dne 29. července 2004). Soudy obou stupňů tak „nesprávně posoudily účastenství druhého žalovaného“; přitom „měly postupovat v souladu s ustanovením §107 odst. 1 a 5 o. s. ř. a řízení ve vztahu ke druhému žalovanému zastavit“.
Naplněn je i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §204 odst. 6 obch. zák. Potud dovolatelka zdůrazňuje, že zvýšení základního kapitálu žalobkyně bylo zapsáno do obchodního rejstříku 12. července 2001, soudy obou stupňů smlouvu o úpisu akcí shodně posoudily jako neplatnou a usnesení valné hromady, která rozhodla o zvýšení základního kapitálu, nebylo soudem prohlášeno za neplatné. Byly tak splněny všechny podmínky vyžadované ustanovením §204 odst. 6 obch. zák. k tomu, aby v situaci, kdy podnik (rozuměj část podniku představující nepeněžitý vklad) úpadkyně byl sepsán do konkursní podstaty, dovolatelce vznikla pohledávka na zaplacení emisního kursu akcií.
Dovolatelka v této souvislosti cituje z důvodové zprávy „k návrhu zákona, kterým se mění obchodní zákoník mimo jiné v ustanovení §204“, podle níž „v souladu s právní úpravou rakouského a německého akciového zákona a v zájmu ochrany věřitelů se stanoví, že upisovatel je povinen splatit emisní kurs upsaných akcií, pokud došlo k zápisu zvýšením základního jmění, i kdyby upsání akcií bylo neplatné nebo neúčinné, s tím, že právo na náhradu škody vůči tomu, kdo neplatnost nebo neúčinnost způsobil, zůstává nedotčeno“. Obchodní rejstřík je ovládán zásadou materiální publicity, která je vyjádřena v ustanovení §29 obch. zák., kterážto zásada „má chránit dobrou víru kterékoli osoby jednající v důvěře zápis do obchodního rejstříku“. Princip materiální publicity „se tedy vztahuje i na soud, který při posuzování návrhu na zápis zvýšení základního kapitálu nepochybně vycházel z údajů zapsaných do obchodního rejstříku v době, kdy řízení probíhalo. Bylo tedy primárně povinností úpadkyně zajistit, aby údaje zapsané v obchodním rejstříku odpovídaly skutečnosti, a jeho nečinnost nelze přičítat k tíži žalobkyně“.
Konstatujíc, že odvolací soud nevyslovil neúčinnost smlouvy o úpisu akcí ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV, nýbrž její neplatnost, konečně dovolatelka namítá, že smyslem ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV je „zabránit přelití majetku dlužníka do majetkových účastí v již existujících obchodních společnostech a dále majetkové vstupy do podnikání dalších osob a ochránit tak věřitele dlužníka. Na druhou stranu smyslem ustanovení §204 odst. 6 obch. zák. je chránit jakékoli třetí strany jednající v důvěře v zapsanou výši základního kapitálu. Vzhledem k tomu, že obě ustanovení dopadají na rozdílné situace a jejich účelem je ochrana rozdílných subjektů, nelze aplikací jednoho ustanovení vyloučit možnost aplikovat druhé. Takovýto výklad by nepochybně byl na úkor věřitelů a třetích osob jednajících v důvěře v zápis do obchodního rejstříku“. Akceptace závěru odvolacího soudu by pak mohla vést k situaci, kdy „se v konkursní podstatě úpadkyně nachází současně předmět nepeněžitého vkladu i jemu odpovídající akcie, a to na úkor společnosti emitující akcie a osob jednajících v důvěře v zápis do obchodního rejstříku“. V této souvislosti dále poukazuje na skutečnost, že do konkursní podstaty vydala náhradu za vyloučení části podniku z konkursní podstaty ve výši 75,430.000,- Kč a dostala se tak do situace, kdy její „akcionář, jednající v důvěře ve skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku, musel uhradit do konkursní podstaty další finanční prostředky, aniž by byla úpadkyně povinna dostát zákonným povinnostem vyjádřeným v ustanovení §204 odst. 6 obch. zák.“
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení §204 odst. 6 obch. zák.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §204 odst. 6 obch. zák., jestliže bylo zvýšení základního kapitálu zapsáno do obchodního rejstříku, je upisovatel povinen splatit emisní kurs jemu psaných akcií, i kdyby bylo upsání akcií neplatné nebo neúčinné. To neplatí, jestliže soud prohlásí usnesení o zvýšení základního kapitálu postupem podle §183 za neplatné.
Podle ustanovení §15 ZKV, jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými nabývá majetkovou účast v obchodní společnosti či družstvu, popřípadě na podnikání jiné osoby [odstavec 1 písm. b)]. Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně musí být vydáno do podstaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z konkursních věřitelů (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, podle nichž:
1) Smlouva o úpisu akcií je vzhledem k absenci souhlasu valné hromady úpadkyně podle ustanovení §196a obch. zák. neplatná.
2) Smlouva o úpisu akcií úpadkyni nezavazuje, jelikož ji „za úpadkyni“ podepsal Ing. Miroslav Raška, který k tomu nebyl oprávněn, přičemž druhá strana (tj. žalobkyně jednající rovněž jmenovaným) se nemohla dovolávat toho, že jednala v dobré víře v zápis do obchodního rejstříku.
3) Povinnost upisovatelky (úpadkyně) splatit emisní kurs akcií se vzhledem ke zvláštní úpravě obsažené v ustanovení §15 odst. 1 písm. b) ZKV v poměrech konkursu vedeného na majetek upisovatelky nemůže prosadit, přičemž žalobkyni vzniklo právo domáhat se toliko vrácení vydaných akcií a nikoli splacení jejich emisního kursu.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož je-li právní úkon neplatný (absolutně), nelze zkoumat jeho neúčinnost, když o neúčinnosti právního úkonu lze uvažovat pouze tehdy, jde-li o úkon platný (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli Nejvyšší soud nevidí důvod se od uvedeného závěru odchýlit, v poměrech řešení otázky existence pohledávky z titulu (ne)splacení emisního kursu upsaných akcií (§204 odst. 6 obch. zák.) je takové rozlišení nevýznamné, když v případě zapsání zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku zmíněné ustanovení upravuje povinnost upisovatele ke splacení emisního kursu akcií (s výjimkou v tomto ustanovení uvedenou) jak pro případ, že bylo upsání akcií neplatné, tak pro případ, že bylo neúčinné.
Z hlediska posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu naopak Nejvyšší soud shledává zásadním závěr, podle něhož úpadkyně nebyla smlouvou o úpisu akcií vázána proto, že ji jménem úpadkyně podepsala osoba, která k tomu nebyla oprávněna (Ing. M.R., který byl k datu uzavření smlouvy o úpisu akcií odvolán z funkce předsedy představenstva úpadkyně), to vše v situaci, kdy žalobkyně nebyla v dobré víře, že jmenovaný je nadále předsedou představenstva úpadkyně (vzhledem ke skutečnosti, že jejím jménem smlouvu o úpisu akcií uzavřel rovněž Ing. M. R. jako předseda představenstva, musela žalobkyně o odvolání jmenovaného z funkce předsedy představenstva úpadkyně vědět).
Jinými slovy, nebyl-li Ing. M. R. členem statutárního orgánu úpadkyně, oprávněným jménem úpadkyně jednat a žalobkyni byla tato skutečnost známa (žalobkyně nebyla v dobré víře o tom, že jmenovaný je předsedou představenstva úpadkyně), nezakládá bez dalšího smlouva o úpisu akcií pro úpadkyni žádná práva ani povinnosti; přitom absence oprávnění Ing. M. R. jednat jménem úpadkyně nečiní sama o sobě smlouvu o úpisu akcií ani absolutně neplatnou, ani neúčinnou; jde pouze o to, že takovou smlouvou není úpadkyně vázána, jelikož nepředstavuje projev vůle úpadkyně směřující ke vzniku práv a povinností, které zákon s takovým právním úkonem spojuje.
Již z tohoto důvodu shledává Nejvyšší soud argumentaci dovolatelky vycházející z ustanovení §204 odst. 6 obch. zák. nepřípadnou.
Nejvyšší soud konečně dodává, že nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné [a dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v řešení otázky (ne)určitosti popření pohledávky žalobkyně druhou žalovanou a účastenství druhé žalované v řízení.
Označila-li totiž žalobkyně druhou žalovanou jako účastníka řízení a nešlo-li o situaci, kdy by takto označený účastník řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), nelze důvodně soudům nižších stupňů vytýkat, že nepostupovaly podle ustanovení §107 odst. 1 a 5 o. s. ř. a řízení ve vztahu ke druhé žalované pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení nezastavily. Jde-li o řešení otázky, zda popření pohledávky žalobkyně druhou žalovanou vyhovovalo ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. a zda z něj bylo zřejmé, zda druhá žalovaná vskutku popřela pravost přihlášené pohledávky, ani posouzení této právní otázky v intencích právního názoru dovolatelky by nevedlo k rozhodnutí ve věci samé, jež by bylo pro dovolatelku příznivější. Navíc nelze přehlédnout, že závěr, podle něhož i druhá žalovaná popřela pohledávku žalobkyně co do pravosti, odpovídá ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., když v protokolu o přezkumném jednání ze dne 17. září 2002 je za údajem „správce konkursní podstaty popírá zcela co do právního důvodu“ text „a popírá věřitel č. 15“ (rozuměj druhá žalovaná), který lze vyložit i tak, že druhý žalovaný popírá stejným způsobem (ve stejné kvalitě) jako správce konkursní podstaty (první žalovaný).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož není úpadkyně smlouvou o úpisu akcií vázána, je správné, přičemž řízení není postiženo ani vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn skutečností, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu