ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.402.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 402/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně I. N. , zastoupené JUDr. Annou Outlou, advokátkou, se sídlem v Plzni – Jižní Předměstí, Doudlevecká 22, PSČ 301 00, proti žalované K. Š. , zastoupené Mgr. Petrem Růžkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hálkova 4, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 9 Cmo 94/2009-250, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2009, č. j. 9 Cmo 94/2009-250, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. října 2008, č. j. 48 Cm 71/2007-207, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. ledna 2007,
č. j. 62 Sm 193/2006-27, kterým uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 510.000,- Kč s 6% úrokem od 15. ledna 2004 do zaplacení a náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 17. prosince 2007, č. j. 48 Cm 71/2007-107 (kterým ponechal vydaný směnečný platební rozkaz v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 23. června 2008, č. j. 9 Cmo 197/2008-180, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně – poté, co provedl důkaz výslechem svědků F. Š. ml. a F. L. a předloženými listinami – neměl za prokázané, že směnka vlastní, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, byla vystavena v souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní (jako prodávající) a F. Š. st. (jako kupujícím) a z ní vyplývajícím závazkem kupujícího zaplatit prodávající část sjednané kupní ceny tím způsobem, že kupující splní závazek prodávající ve výši 400.000,- Kč vůči Českomoravské hypoteční bance, a. s. (dále jen „banka“) ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. V souvislosti s hodnocením provedených důkazů přitom zdůraznil, že žalovanou tvrzený účel směnky potvrzoval pouze svědek Š. ml., jeho výpověď se však – s ohledem na vztah k žalované (jde o jejího bývalého manžela) – „jeví jako nevěrohodná“. Směnečná suma, kterou se žalovaná vystavením směnky zavázala žalobkyni zaplatit (510.000,- Kč), navíc neodpovídala výši dosud nevráceného hypotečního úvěru (400.000,-Kč) a namítanému vztahu směnky s „tvrzenou kauzou“ nenasvědčuje ani okamžik vystavení směnky (zatímco dohoda o zaplacení hypotečního úvěru žalobkyně kupujícím byla uzavřena 18. září 2003, směnka byla vystavena až v prosinci 2003).
Žalovaná ostatně v řízení neprokázala ani to, že po uzavření kupní smlouvy byla dohoda o způsobu úhrady části kupní ceny změněna tak, že dluh žalobkyně vůči bance nebude uhrazen v původně dohodnuté době (tj. do splatnosti směnky), ale kupující jej bude nadále splácet v pravidelných splátkách tak, jak byly sjednány ve smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru. Existenci dohody „o změně splatnosti kauzálního závazku či dokonce o zániku kauzy“ přitom nepotvrdil ve své výpovědi ani svědek Š. ml.
Se zřetelem k výše uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná se včas uplatněnou námitkou povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem neubránila.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud uvedl, že „vyšel ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně z provedených důkazů, nicméně dospěl k odlišnému právnímu hodnocení těchto důkazů“ a na rozdíl od soudu prvního stupně jimi vzal za prokázané, že směnka zajišťovala závazek kupujícího splnit za žalobkyni její dluh vůči bance ve výši 400.000,- Kč vzniklý ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru.
V této souvislosti zdůraznil, že závěr o nevěrohodnosti svědka Š. ml. neučinil soud prvního stupně na základě průběhu svědecké výpovědi, ale jen ze samotné skutečnosti, že svědek je bývalým manželem žalované. Tato okolnost však sama o sobě – v situaci, kdy závěr o nevěrohodnosti svědka není „podpořen žádnou konkrétní indicií, vážící se k průběhu provádění tohoto důkazu“ – podle přesvědčení odvolacího soudu není způsobilá zpochybnit věrohodnost jeho svědecké výpovědi. V průběhu řízení přitom nebyl proveden žádný důkaz, který by zjištění učiněná z výpovědi svědka Š. ml. vyvrátil.
Obsah uvedené dohody podle odvolacího soudu nemohl být „z hlediska právní možnosti a logiky věci“ jiný než ten, který popsala žalovaná v podaných námitkách, totiž že „hypoteční úvěr nebude zaplacen najednou, nýbrž tak, jak stanoví úvěrová smlouva“. Jiné ujednání ohledně zaplacení dluhu žalobkyně vůči bance „právně není možné“, když účastníci se nemohou bez souhlasu věřitele dohodnout ani o tom, jakým způsobem bude splácen dluh žalobkyně vůči bance, ani o tom, že „na místo nebo vedle hypotečního dlužníka nastoupí jiný dlužník“. Občanský zákoník má, pokračuje odvolací soud, v tomto směru „jednoznačnou úpravu“ (viz ustanovení §531 až 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že „prokázaná směnečná dohoda“ se vztahovala „ke kauze, která tak jak byla sjednána, vlastně platně neexistovala. Účastníci sjednali něco, co právně nebylo bez dalšího možné.“ Vzhledem k tomu, že směnka nebyla vystavena „v otázce termínu splatnosti“ jako blankosměnka, „je skutečně nepředstavitelné, že by tato směnka nadále zajišťovala jednotlivé splátky daného hypotečního úvěru“.
Závěr o důvodnosti námitky žalované přitom nebyl zpochybněn ani tvrzením žalobkyně, že směnka ve skutečnosti zajišťovala vrácení půjčky poskytnuté (ve výši směnečné sumy) bývalému manželu žalované, když žalobkyně toto tvrzení neprokázala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především namítá, že učinil-li odvolací soud závěr, podle kterého „sjednaná kauza“ směnky neexistuje, měl také posoudit námitky žalované jako nedůvodné, neboť „pokud kauza objektivně neexistovala, nelze ji namítat ve směnečném řízení“.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je pak řízení podle dovolatelky postiženo proto, že odvolací soud ohledně tvrzení, jímž žalobkyně vyvracela existenci žalovanou tvrzené kauzy, „převrátil důkazní břemeno směrem k žalobkyni“ a „zcela nedůvodně a nesprávně dovodil, že je třeba, aby žalobkyně sama nesla důkazní břemeno neexistence kauzy“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. totiž neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně v projednávané věci založil svůj závěr o tom, že v řízení nebyla prokázána souvislost směnky s kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a F. Š. st. a jeho závazkem zaplatit za žalobkyni její dluh vůči bance ve výši 400.000,- Kč vzniklý ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, na vyhodnocení svědecké výpovědi F. Š. ml. jako nevěrohodné (akcentuje potud zejména blízký vztah svědka k žalované a porovnávaje skutečnosti zjištěné z jeho výpovědi s tím, co vyplynulo z provedených listinných důkazů, zejména předložené směnky a kupní smlouvy uzavřené dne 18. září 2003). Odvolací soud naopak s poukazem na svědeckou výpověď F. Š. ml. uzavřel, že žalovaná tvrzený účel vystavené směnky prokázala; dospěl tak při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž ovšem rozhodující důkazy (zejména výslech svědka F. Š. ml.) zopakoval.
Jiné hodnocení věrohodnosti provedených důkazů přitom zjevně nelze, jak činí odvolací soud, považovat jen za jiné „právní hodnocení těchto důkazů“. Opřel-li odvolací soud o (soudem prvního stupně) provedené důkazy svá skutková zjištění, zatímco soud prvního stupně vyšel z toho, že z provedených důkazů nelze pro jejich nevěrohodnost při zjišťování skutkového stavu vycházet, nejde o odlišné právní posouzení věci, ale o to, že základem rozhodnutí odvolacího soudu je odlišně zjištěný skutkový stav věci.
Odvolací soud tak výše uvedeným postupem zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu při respektování pravidel plynoucích z ustanovení §213 o. s. ř. opětovně posoudit, zda se žalované podařilo unést důkazní břemeno, jde-li o jí tvrzený účel vystavené směnky. Dospěje-li ke stejnému skutkovému závěru jako ve zrušovaném rozhodnutí, nepřehlédne při svých úvahách o „právní možnosti a logice věci“ právní úpravu obsaženou v ustanoveních §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jimiž se smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru řídí, a to ve vazbě na ustanovení §332 a §343 obch. zák., jakož i na ustanovení §534 obč. zák., na které ostatně sám odkázal.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu