ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4486.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4486/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Vě. F. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Machálkem, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziřící, Křižná 250, Krásno n/Bečvou, PSČ 757 01, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Valašské Meziříčí, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Sokolská 489, identifikační číslo osoby 00090875, o určení vlastnictví, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 178/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 7 Cmo 25/2009-511, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 24 Cm 178/2008-473, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008-461, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 24 Cm 178/2008-473, se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 24 Cm 178/2008-473, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu o určení, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ve výroku označených nebytových jednotek a nebytového prostoru, a to se spoluvlastnickým podílem taktéž ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudek sudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a též výslovně proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a dále proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008-461 (jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. srpna 2007, č. j. 16 C 98/2000-420, a věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému), podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí krajského soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu §221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zrušil podle §219a o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně a postoupil věc věcně příslušnému krajskému soudu, není přípustné. Nejde totiž o žádný z případů popsaných v §237 až §239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 843/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 175). Proto Nejvyšší soud dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 59/2008-461 bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ jako nepřípustné, aniž by se (pro nadbytečnost) zabýval jeho včasností.
Přípustné pak není ani dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně přitom Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku, natož pak právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, k řešení nepředkládá.
Obecné námitky, podle nichž soudy zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemůže přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož žaloba o určení (spolu)vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí musí směřovat proti všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako jejím spoluvlastníkům, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009 či ze dne 13. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 2674/2011, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž zásadně právně významným nečiní.
A jelikož dovolatelka nebyla úspěšná právě pro nedostatek pasivní legitimace a naléhavého právního zájmu, nelze dovolání připustit ani k přezkoumání její argumentace ve vztahu k věci samé, neboť to již na závěru o nedostatku pasivní legitimace a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (vedoucího bez dalšího k zamítnutí žaloby) nemůže ničeho změnit a nemůže se tak projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ jako nepřípustné i dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř., když řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno, ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. října 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu