ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4782.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4782/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky D. K. , zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL.M., advokátem, se sídlem v Brně, Drobného 45a, za účasti společnosti CENTRUM KAB a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 8, Kobylisích, Horňátecká 9/786, PSČ 182 00, identifikační číslo 60 73 44 69, o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 26/2009, o dovolaní navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 293/2009-54, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2010, č. j. 7 Cmo 293/2009-54, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil odvolací soud výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009, č. j. 72 Cm 26/2009-21 v části, v níž tento soud určil, že usnesení valné hromady společnosti CENTRUM KAB a. s. v likvidaci (dále jen „společnost“), konané dne 19. února 2009 (dále jen „valná hromada“) o zrušení společnosti s likvidací a o jmenování likvidátora, je neplatné, tak, že návrh zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že valná hromada nebyla „platně“ svolána. Valnou hromadu svolal Mgr. M. R., správce konkurzní podstaty úpadkyně KAB spol. s. r. o. (dále jen „správce“), na základě zmocnění uděleného usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2008, č. j. 7 Cmo 22/2008-123, ve znění usnesení ze dne 10. října 2008, č. j. 7 Cmo 22/2008-129 (dále jen „usnesení soudu“). Pozvánka na valnou hromadu obsahovala – nad rámec zmocnění v usnesení soudu – v pořadu jednání bod „projednání a rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace a jmenování likvidátora“.
Dle názoru odvolacího soudu správce při svolávání valné hromady jednal v rozporu s ustanovením §181 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když oproti zmocnění soudu zařadil do pozvánky na pořad jejího jednání bod o vstupu společnosti do likvidace a o jmenování likvidátora. Nicméně toto porušení v daném případě nemělo závažné právní následky ve smyslu ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák., když správce pozvánku s programem jednání dle §184 odst. 4 obch. zák. řádně uveřejnil a akcionáři tak měli možnost se na avizovaný program jednání připravit. Na valné hromadě, která vahou hlasů správce schválila napadená usnesení, byli přítomni navrhovatelka s jednou akcií představující necelých 0,14 % základního kapitálu, správce disponující podílem 99,73 % na základním kapitálu a na základě plné moci zastoupená akcionářka s jednou akcií, J. B.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání.
Dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že rozšíření programu valné hromady nad rámec stanovený usnesením soudu nemělo závažné právní následky. Z podání účastníků v této věci podle dovolatelky vyplývá, že správci i likvidátorovi jde o to, aby bez omezení ovládali společnost a tím i vlastnictví k obchodnímu domu CENTRUM v Blansku. Správce tedy „porušením“ usnesení soudu dosáhl toho, že obchodní dům CENTRUM může být prodán bez ohledu na výsledek sporu o vyloučení nemovitosti. Všichni akcionáři podali proti správci žalobu na vyloučení akcií z konkurzní podstaty a představenstvo společnosti podalo žalobu na vyloučení nemovitosti z konkurzní podstaty. Společnost tedy uplatnila zákonné právo na ochranu svého nemovitého majetku v souladu se zájmem akcionářů. Představenstvo společnosti však bylo odvoláno a na mimořádné valné hromadě byl jmenován likvidátor dosazený správcem, který má vůči němu ve sporu o vyloučení nemovitosti postavení žalovaného. Z pohledu akcionářů je likvidátor jmenovaný správcem osobou, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy akcionářů a současně osobou, která je závislá na rozhodování konkurzního správce a na jeho zájmech.
Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, protože ač konstatoval, že postup svolání mimořádné valné hromady byl nesprávný, dovodil, že porušení nemělo závažné právní následky, ačkoli k tomuto právnímu závěru dospěl způsobem, který není možno přezkoumat. Dovolatelka je přesvědčena, že soud by měl respektovat závaznost svého vlastního usnesení a pokud dopustí a legalizuje jeho porušení, mělo by to být za zcela výjimečných okolností a ve svém odůvodnění by měl toto rozhodnutí opřít o zjištěné důkazy.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Společnost – jednající likvidátorem – ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Tvrdí, že se dovolatelka v podaném dovolání zabývá zcela irelevantními úvahami o tom, co hodlá či nehodlá učinit správce nebo likvidátor společnosti. Společnost i nadále zastává právní názor ohledně výkladu ustanovení §182 odst. 2 obch. zák. tak, jak je uveden v rozhodnutí odvolacího soudu, tedy, že má-li akcionář (osoba vykonávající práva akcionáře) právo na doplnění programu valné hromady dle §182 odst. 2 obch. zák. ve vztahu k řádně se chovajícímu (valnou hromadu svolavšímu) představenstvu společnosti, pak má toto právo i vůči sobě samému jako osobě, která byla zmocněna k výkonu té činnosti, jíž představenstvo v rozporu se zákonem odmítlo.
Společnost dále uvádí, že by bylo možno uvažovat i o dalším důvodu pro nevyslovení neplatnosti napadeného usnesení dle §131 odst. 3 písm. d) obch. zák. (na valné hromadě byli přítomni všichni společníci), když vadnost udělení plné moci jedním z nich nelze společnosti přičítat k tíži. Již z faktu udělení plné moci pak plyne, že tento společník (J. B.) o dané valné hromadě věděl. Společnost tvrdí, že sloužila takřka výhradně jako „účelová entita“, do které byl převeden majetek společnosti KAB spol. s r. o. (zejména obchodní dům CENTRUM v Blansku) poté, co společnost KAB spol. s r. o. neuhradila úvěry poskytnuté mj. i za účelem financování koupě této nemovitosti. Společnost též uvádí, že rozhodnutí o jejím vstupu do likvidace a o volbě likvidátora nebylo učiněno izolovaně, ale bylo projednáno a schváleno na řádně svolané schůzi věřitelů v konkurzním řízení vedeném na majetek společnosti KAB spol. s r. o., která se konala u Krajského soudu v Brně dne 23. ledna 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o. s. ř. a je i důvodné.
Odvolací soud založil napadené usnesení na tom, že rozšíření programu valné hromady nad rámec stanovený usnesením soudu podle ustanovení §181 obch. zák. nemělo závažné právní následky ve smyslu ustanovení §131 odst. 3 písm. a) obch. zák. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
V ustanovení §181 obch. zák. ve znění účinném do 19. července 2009, se určuje, že akcionář nebo akcionáři společnosti, jejíž základní kapitál je vyšší než 100,000.000,- Kč, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 3 % základního kapitálu, a dále akcionář nebo akcionáři společnosti, která má základní kapitál 100,000.000,- Kč a nižší, kteří mají akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota přesahuje 5 % základního kapitálu, mohou požádat představenstvo o svolání mimořádné valné hromady k projednání navržených záležitostí (odstavec 1). Představenstvo svolá mimořádnou valnou hromadu tak, aby se konala nejpozději do 40 dnů ode dne, kdy mu došla žádost o její svolání. Lhůta uvedená v §184 odst. 4 obch. zák. se zkracuje na 15 dnů. Představenstvo není oprávněno navržený pořad jednání měnit. Představenstvo je oprávněno navržený pořad jednání doplnit pouze se souhlasem osob, které požádaly o svolání mimořádné valné hromady podle odstavce 1 (odstavec 2). Nesplní-li představenstvo povinnost podle odstavce 2, rozhodne soud na žádost akcionáře nebo akcionářů uvedených v odstavci 1 o tom, že je zmocňuje svolat mimořádnou valnou hromadu a ke všem úkonům s ní souvisejícím. Současně může soud určit i bez návrhu předsedu valné hromady (odstavec 3).
Z uvedeného je zřejmé, že svolání valné hromady rozhodnutím soudu je mimořádným způsobem jejího svolání, který nastupuje tehdy, nesplní-li představenstvo zákonem stanovenou povinnost valnou hromadu svolat. Soud, který o žádosti akcionáře podle §181 odst. 3 obch. zák. rozhoduje, musí mimo jiné zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro takové rozhodnutí, tedy i zda představenstvu vznikla povinnost k žádosti akcionáře svolat valnou hromadu. Jedním z aspektů, které musí soud podrobit přezkumu, je i navržený program valné hromady, neboť pokud by se akcionář domáhal svolání valné hromady s programem, který nelze na valné hromadě projednat, nevznikla by představenstvu povinnost valnou hromadu s takovým programem svolat a nevznikly by tedy ani podmínky pro rozhodnutí soudu o svolání valné hromady s takovým programem.
Nezačlenil-li správce konkursní podstaty do návrhu programu valné hromady, k jejímuž svolání měl být zmocněn, návrh na rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace a nepodrobil tak tento bod programu přezkumu soudu z hlediska oprávněnosti takového požadavku, nelze učinit závěr, že porušení zákona nemělo závažné právní účinky.
Nejvyšší soud přitom již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 94/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého je správce konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávněn a povinen vykonávat veškerá akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty bez zřetele k tomu, zda akcie byly sepsány jako majetek úpadce nebo (ve smyslu §6 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) jako majetek jiných osob, a to i v průběhu sporu o vyloučení akcií ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (§19 zákona o konkursu a vyrovnání). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 24. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 1347/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), a nemá důvod ničeho na něm měnit ani v projednávané věci.
V usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2157/2007 pak Nejvyšší soud dovodil, že dokud není příslušnost akcií ke konkursní podstatě konečným způsobem vyřešena (§19 odst. 1, odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), nesmí správce činit takové úkony, v jejichž důsledku by tyto akcie nemohl vydat osobě, která se úspěšně domohla jejich vyloučení ze soupisu konkursní podstaty, a to ve „stavu“, v jakém je sepsal, resp. ve „stavu“, v jakém by byly, kdyby je spravoval s péčí řádného hospodáře (§19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání – srov. obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1302/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 92, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 29 Odo 823/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2009, pod číslem 30).
Rozhodl-li v projednávané věci správce konkursní podstaty (a to dokonce v rozporu s usnesením soudu) vahou svých hlasů na valné hromadě o vstupu společnosti do likvidace a jmenování likvidátora, využil tak toho, že v důsledku soupisu akcií společnosti do konkursní podstaty vykonával akcionářská práva spojená s akciemi představujícími výraznou většinu ve společnosti a s pomocí hlasů s nimi spojených přijal rozhodnutí, kterým významným způsobem zasáhl do samotné existence společnosti. Tím ovšem mohl tyto akcie výrazně „znehodnotit“ v tom smyslu, že v případě vyloučení akcií ze soupisu by akcionář, který se tohoto vyloučení domohl, namísto akcií fungující společnosti obdržel akcie společnosti v likvidaci.
I z tohoto pohledu proto nelze hodnotit porušení právních předpisů správcem konkursní podstaty jako porušení, jež nemělo závažné právní následky.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2012
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu