ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.589.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 589/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Hanou Šupákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Nové Sady 988/2, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. J. R. , jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. J. M., o určení pravosti pohledávky a práva na oddělené uspokojení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 4/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2009, č. j. 9 Cmo 284/2008-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 2. října 2008, č. j. 4 Cm 4/2007-64, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce M. B. domáhal vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. J. M. určení, že žalobce má za úpadcem pohledávku ve výši 3.647.317,59 Kč s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1) Komerční banka, a. s. - dále jen „banka“ (jako věřitelka) uzavřela s pozdějším úpadcem (jako dlužníkem) dne 1. června 1995 smlouvu o úvěru registrační číslo 6120027/204, na jejímž základě poskytla pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 1.300.000,- Kč a smlouvu o úvěru registrační číslo 6120010/205, na jejímž základě poskytla pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 1.200.000,- Kč (dále jen „úvěrové smlouvy“).
2) Smluvní strany se v úvěrových smlouvách výslovně dohodly, že poruší-li dlužník povinnost pojistit „objekt úvěru“ a zabezpečit vinkulaci pojistného plnění ve prospěch banky (článek 6. úvěrových smluv), nebo „nesplní-li ve stanoveném termínu některou z povinností stanovených v úvěrové smlouvě“ (článek 9. úvěrových smluv), je povinen zaplatit bance smluvní pokutu ve výši 60.000,- Kč.
3) Podle článku VI. obecných úvěrových podmínek vydaných bankou (tvořících podle ujednání smluvních stran nedílnou součást úvěrových smluv), jimiž se řídí práva a povinnosti smluvních stran smlouvami o úvěru výslovně neupravené, má banka v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru a úroků z úvěru nárok na „smluvní pokutu z částky po splatnosti pohledávky včetně úroků ve výši vyhlašované bankou a publikované v Oznámení banky“.
4) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. dubna 2002 postoupila banka pohledávky z úvěrových smluv „včetně příslušenství a práv s nimi spojených“ společnosti P. F. INVESTMENT CZ a. s., která je dále smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. května 2003 postoupila žalobci.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §273 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobcem přihlášená pohledávka není po právu, když právnímu předchůdci žalobce (bance) nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty podle článku VI. obecných úvěrových podmínek
Přitom zdůraznil, že byla-li v úvěrových smlouvách (v jejich článku 9) výslovně sjednána „jednorázová“ smluvní pokuta také pro případ, že dlužník včas nesplní některou z povinností stanovených v úvěrové smlouvě, dopadá toto ujednání i na prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru či jeho příslušenství. Ujednání ve smlouvě má přitom přednost před zněním obecných úvěrových podmínek, které (v článku VI.) upravují odchylně výši smluvní pokuty, na níž má banka právo při prodlení dlužníka se zaplacením splátek úvěru a úroků z úvěru.
Bance tak mohlo vzniknout v důsledku porušení povinnosti dlužníka zaplatit ve sjednané lhůtě splátky úvěru včetně smluvených úroků pouze právo na „jednorázovou“ smluvní pokutu ve výši 60.000,- Kč podle článku 9 každé z úvěrových smluv. Vůči tomuto nároku je ovšem důvodná námitka promlčení vznesená žalovanou, neboť žalobce přihlásil pohledávku do konkursu až po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty stanovené v §397 obch. zák.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky, jimiž dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval „výslechy účastníků a svědků, ačkoli z nich vyvodil jiné skutkové a právní závěry, než soud prvního stupně“ a že odvolací soud nepoučil dovolatele podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a nevyzval jej, aby doplnil vylíčení rozhodných skutečností, popř. navrhl další důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Řízení jimi ostatně ani netrpí. Z obsahu protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 7. srpna 2008 a 2. října 2008 (srov. č. l. 36 až 38 a č. l. 61 až 63 spisu) a z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. září 2009 (srov. č. l. 94 až 95 spisu) je zřejmé, že soudy nižších stupňů neprováděly dokazování výslechem účastníků nebo svědků a nemohly tak v tomto směru zatížit řízení jakoukoli vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právní názor zaujatý odvolacím soudem (vycházející z aplikace ustanovení §273 odst. 1 a 2 obch. zák. na danou věc) rovněž nevyvolal potřebu doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazujících) a nebylo tudíž na místě ani dovolatele poučovat postupem podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2010, pod číslem 6, který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelem kritizovaných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Dovolatelem zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil při výkladu obou úvěrových smluv, žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají. Výklad článku 9. úvěrových smluv a článku VI. obecných úvěrových podmínek banky, jak jej provedl odvolací soud (ústící v závěr, podle kterého smlouvy o úvěru obsahují v porovnání se zněním obecných úvěrových podmínek odchylné ujednání o výši smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátek úvěru a smluvených úroků), plně respektuje výkladová pravidla určená ustanovením §266 obch. zák. a zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4093/2007.
Za tohoto stavu nemá Nejvyšší soud důvod připustit dovolání ani k posouzení otázky, zda je ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku VI. obecných úvěrových podmínek určité a zda je případně již promlčen nárok podle něj vzniklý. Tato argumentace totiž vychází z toho, že ony obchodní podmínky jsou ve věci uplatnitelné a že smluvní pokuta byla sjednána procentní sazbou a nikoli pevnými částkami.
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu