ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.646.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 646/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, PSČ 301 12, proti žalovaným 1) J. S.V., a 2) S.W. S. , oběma zastoupeným Mgr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 111/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2011, č. j. 9 Cmo 287/2008-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným částku 15.960,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 30. dubna 2008, č. j. 49 Cm 111/2007–82, jímž Krajský soud v Plzni zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 6. srpna 2007, č. j. 63 Sm 127/2007-10, kterým původně uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 449.423,- Kč s 6% úrokem od 1. srpna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.498,- Kč a náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho předchozí rozsudek ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 287/2008-110, ve znění usnesení ze dne 17. srpna 2009, č. j. 9 Cmo 287/2008-143, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. května 2011, č. j. 29 Cdo 4150/2009-175, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování předloženými listinami (mimosměnečným ujednáním ze dne 26. května 2004, dopisem společnosti Ekonomické stavby s. r. o. /dále jen „společnost“/ ze dne 23. července 2004, dopisem žalobce ze dne 26. července 2004, fakturou č. 010000632 ze dne 28. července 2004 a příkazy k úhradě ze dne 26. července 2004, resp. 29. července 2004) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaní včas podanými námitkami povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem ubránili.
Na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, zajišťovala splnění závazku ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalovaným, přičemž žalovaní dlužnou částku (jistinu ve výši 315.000,- Kč a smluvené úroky ve výši 8.423,- Kč) žalobci (bezhotovostními platbami poukázanými se souhlasem žalobce na účet společnosti) ve lhůtě splatnosti uhradili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné výhrady dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že „z logicky správných dílčích zjištění učinil nesprávné (tj. logicky vadné) skutkové závěry“. Tím totiž – posuzováno podle obsahu – dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá a z jehož existence na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Argumentace dovolatele, podle níž pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu mělo za následek také nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, není podřaditelná žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V tomto ohledu Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010 (které je – stejně jako níže zmíněné rozhodnutí – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), že mezi jednotlivými dovolacími důvody uvedenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže argumentace, jejímž prostřednictvím se z tvrzené existence skutkového dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. (který dovolatel pro tuto věc ostatně nemá ani k dispozici) usuzuje na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je bez dalšího chybná.
Konečně zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska dovolací námitky, podle níž postupem odvolacího soudu, který (poté, co jeho předchozí rozhodnutí v dané věci zrušil Nejvyšší soud a vrátil mu věc k dalšímu řízení) nerozhodl o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, byla (při „novém“ projednání věci) porušena zásada dvouinstančnosti řízení. Jednak ani případná existence takové vady přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sama o sobě založit nemůže (obecně k otázce dvojinstačnosti řízení pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009), jednak není pochyb o tom, že v poměrech dané věci odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením §219 o. s. ř. (dospěl-li k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je ve výroku věcně správné), když nebyl naplněn žádný z důvodů předvídaných ustanovením §219a o. s. ř. pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovaným jejich náklady. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovaným sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a činí 13.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) činí žalovaným přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 15.960,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu