ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.743.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 743/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně M. U. , zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, PSČ 128 00, proti žalovaným 1) Ing. J. B. , 2) M. B. , oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dělnická 30, PSČ 170 00, a 3) Bytovému družstvu "Novinářské domy" v Praze 4, družstvo , se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 1145/105, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25054261, zastoupenému JUDr. Julií Janatovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Jihovýchodní I. 1619/15, PSČ 141 00, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 76/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 70 Co 394/2010-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 2. října 2009, č. j. 10 C 76/2009-47, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o určení, že vlastníkem ve výroku označené bytové jednotky (dále též jen „sporná bytová jednotka“) a s nimi spojeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemcích je třetí žalovaný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal.
Závěr, podle něhož lze platnost usnesení členské schůze družstva zkoumat pouze v řízení podle §242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), popř. v rejstříkovém řízení (je-li rozhodnutí členské schůze podkladem pro zápis do obchodního rejstříku), plyne z označeného ustanovení i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. 29 Odo 1145/2003, které je dostupné – stejně jako ostatní dále označená rozhodnutí – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Spadá-li rozhodnutí o prodeji bytu (bytové jednotky) do působnosti členské schůze (§239 odst. 4 písm. i/ obch. zák.), mohou být jeho případné vady přezkoumány zásadně jen v řízení podle §242 obch. zák.
Pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud k námitce dovolatelky, která usnesení členské schůze třetího žalovaného o schválení prodeje sporné bytové jednotky prvnímu žalovanému za cenu 650.000,- Kč vytýká, že bylo přijato dříve, než došlo ke vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, podotýká, že může-li být předmětem kupní smlouvy věc, která má teprve v budoucnu vzniknout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3162/2009, uveřejněný pod číslem 42/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není zásadně důvodu, proč by členská schůze družstva nemohla rozhodnout o prodeji bytové jednotky dříve, než je prohlášení vlastníka budovy podle §4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, vloženo do katastru nemovitostí.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitky, podle níž je smlouva o převodu sporné bytové jednotky neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť cena za převod sporné bytové jednotky byla výrazně nižší než cena obvyklá. Jak totiž plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, samotná okolnost, že účastníku smlouvy se na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, které se zavázal poskytnout, není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 Cdon 41/96, uveřejněný pod číslem 64/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod číslem 57/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 18. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1885/2009).
Konečně byla-li smlouva o převodu sporné bytové jednotky uzavřena v souladu s rozhodnutím členské schůze s prvním žalovaným, pak skutečnost, že se smluvní stranou smlouvy stala i jeho manželka, nevede k závěru, že by se spornou bytovou jednotkou bylo naloženo v rozporu s usnesením členské schůze. Jak správně podotkl odvolací soud, okolnost, zda spornou bytovou jednotku nabude první žalovaný do svého výlučného vlastnictví či (např. v důsledku zaplacení kupní ceny z prostředků náležejících do společného jmění manželů) do společného jmění manželů s druhou žalovanou, nemohl třetí žalovaný ovlivnit. Důvod připouštět dovolání k potvrzení tohoto (podle názoru Nejvyšší soudu zcela zjevného) závěru, učiněného odvolacím soudem, Nejvyšší soud nevidí.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu