ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.804.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 804/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně ARMEX HOLDING, a. s. , se sídlem v Děčíně 2, Folknářská 1246/21, identifikační číslo osoby 44 56 97 42, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo náměstí 3/3, PSČ 405 01, proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Hospůdkou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1047/35, PSČ 400 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 105/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Cmo 244/2008-139, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Cmo 244/2008-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. ledna 2007, č. j. 22 Cm 105/99-85, jsa vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 19. února 2002, č. j. 9 Cmo 25/2000-65, jímž Vrchní soud v Praze zrušil v pořadí první rozsudek ze dne 8. října 1999, č. j. 22 Cm 105/99-49, jímž soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. července 1999, č. j. 22 Sm 127/99-6 (kterým původně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 1,134.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.780,- Kč a náklady řízení), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodl tak, že: I. směnečný platební rozkaz co do částky 763.342,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 1999 do zaplacení z částky 760.806,- Kč a nákladů řízení ve výši 42.626,- Kč zrušil a II. směnečný platební rozkaz co do částky 374.438,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 1999 do zaplacení z částky 373.194,- Kč a nákladů řízení ve výši 20.720,- Kč ponechal v platnosti.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 3. prosince 2008, č. j. 12 Cmo 244/2008-139, rozsudek soudu prvního stupně ve zrušujícím výroku ve věci samé změnil „v části, ve které byl směnečný platební rozkaz zrušen v rozsahu směnečného peníze 61.329,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 1999 do zaplacení a nákladů řízení ve výši 3.351,48 Kč“, tak, že směnečný platební rozkaz „v uvedené části“ ponechal v platnosti; ve výroku ve věci samé, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozsudek soudu prvního stupně zrušil i ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §1 písm. a) a §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (ve znění účinném do 2. prosince 1999 – dále jen „zákon“), na ustanovení §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a na ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod – zdůraznil, že žalovaný (mimo jiné) založil svoji procesní obranu na výhradě, podle níž je nájemní smlouva ze dne 1. listopadu 1999, uzavřená mezi žalobkyní a Stavebninami MBS spol. s r. o. (dále jen „společnost“ a „smlouva o nájmu“), neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu. „Tato námitka, byla-li by prokázána, má právní význam pro výsledek sporu, neboť žalovanou směnkou bylo zajištěno splnění smluvního závazku (dluhu na nájemném ze smlouvy o nájmu) a neexistoval-li by tento smluvní závazek, směnka by byla bez kauzy, neboť by zajišťovala neexistující plnění a směnečný platební rozkaz by bylo nutno zrušit v celém rozsahu“.
Při řešení shora vymezené otázky pak vyšel z toho, že „v dané věci je nepochybné, že žalobkyně nepožádala obecní úřad o souhlas s nájmem místností v budovách, na které se (kromě pozemků) sjednaný nájem vztahuje“. Jakkoli si byl vědom toho, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném pod číslem 10/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle něhož „i když jde o nájem (celé) budovy, tedy nájem nikoli podle speciálního předpisu, nýbrž podle občanského zákoníku, neznamená to, že – jsou-li v této budově místnosti určené k provozování obchodu a služeb – předchozí souhlas obecního úřadu nemusí být dán“, s tímto závěrem se neztotožnil.
Potud argumentoval, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. Ustanovení §3 odst. 2 zákona obsahovalo významné omezení vlastníka, neboť „mu neumožňovalo uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor pouze na základě jeho projevu vůle a vůle jeho smluvního partnera, jednalo-li se o nájem místností určených k provozování obchodu a služeb, nýbrž si musel obstarat předchozí souhlas s pronájmem ze strany městského (obecního) úřadu“. Za stavu, kdy smlouva o nájmu se řídí ustanovením §663 a násl. obč. zák. (jejím předmětem je soubor pozemků a budov ve smlouvě specifikovaných), ustanovení §3 odst. 2 zákona aplikovat nelze; nešlo by totiž o omezení vlastnického práva stanovené zákonem a aplikace zmíněného ustanovení by znamenala porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
V této souvislosti odvolací soud poukázal „i na praktické problémy“ spojené s extenzivní aplikací §3 odst. 2 zákona na smlouvy o nájmu uzavřené podle ustanovení §663 a násl. obč. zák., když „v takovém případě by bylo nutno shledat neplatnou např. nájemní smlouvu bez zmíněného souhlasu obecního úřadu, kterou by byl pronajat větší počet budov, přičemž jedna z těchto budov by obsahovala byť i jen jednu místnost, jež by byla nebytovým prostorem a splňovala by podmínku, že se jedná o místnost určenou k provozování obchodu a služeb“. „Taková nájemní smlouva by při zmíněné aplikaci musela být shledána neplatnou ve svém celku, pokud by nebylo možné oddělit, (což by bylo pravidlo) nájemné za jednotlivou místnost – nebytový prostor od ostatního nájemného. Je zřejmé, že tento výklad by měl velmi záporný dopad na princip právní jistoty účastníků smluvních vztahů“. Současně citoval část odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
K výhradě žalovaného, podle níž dluh ze směnky mohl dosahovat maximálně částky 496.031,- Kč, a to „s ohledem na vyčíslení dluhu z nájemného“, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně svým rozhodnutím „překročil rámec námitky, neboť žalovaný netvrdil maximální výši dluhu 373.194,- Kč“ (viz vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé), a měl tak ponechat směnečný platební rozkaz v platnosti v rozsahu směnečného peníze 496.031,- Kč. Jelikož žalobkyně nepodala odvolání „do výše celého rozdílu částek 373.194,- Kč a 496.031,- Kč (tedy do částky 122.837,- Kč), nýbrž pouze do výše 61.329,- Kč“, odvolací soud, jsa vázán rozsahem odvolání žalobkyně, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu směnečného peníze 61.329,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 1999 do zaplacení a odpovídající části nákladů řízení 3.351,48 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy o nájmu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Přitom poukazuje na závěr formulovaný v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněného pod číslem 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 7/2005“), podle kterého předchozí souhlas obecního (městského) úřadu podle §3 odst. 2 zákona musel být dán i v případě, byla-li pronajata budova jako celek, nacházely-li se v ní místnosti určené k provozování obchodu a služeb, byť se režim takového nájmu neřídil ustanoveními zákona, nýbrž ustanoveními §663 a násl. obč. zák.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. i důvodným.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají; Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §1 písm. a) zákona se tento zákon vztahuje na nebytové prostory, jimiž jsou místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení; nebytovým prostorem nejsou příslušenství bytu, ani společné prostory domu.
Podle ustanovení §3 zákona pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému (dále jen „nájemce“) smlouvou o nájmu (dále jen „smlouva“) [odstavec 1]. Nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen (odstavec 2). Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá. U nebytových prostor v objektech, se kterými hospodaří bytová organizace založená národním výborem, je možné smlouvu na dobu určitou uzavřít nejdéle na dva roky, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (odstavec 3). Pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná (odstavec 4).
Podle ustanovení §663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Podle ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Otázkou výkladu §3 odst. 2 zákona se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Tak v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož byly-li v budově místnosti určené k provozování obchodu a služeb, musel být dán předchozí souhlas městského (obecního) úřadu podle §3 odst. 2 zákona i v případě, že budova byla pronajata jako celek; to však nic nemění na právním režimu takového nájmu, jenž se neřídí ustanoveními zákona, nýbrž občanského zákoníku. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. ve shora zmíněném R 7/2005, jakož i v rozsudku ze dne 30. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 5367/2007 a v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2516/2004.
Tyto závěry přitom nebyly zpochybněny ani Ústavním soudem (k tomu srov. např. rozhodnutí ze dne 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 104/2004).
Jelikož od shora uvedených judikatorních závěrů nemá důvod se odchýlit ani na základě argumentů obsažených v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud uzavírá, že právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí; proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne, že byť soudy nižších stupňů vycházely z toho, že nebytové prostory nacházející se v budovách, které byly předmětem smlouvy o nájmu, byly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb, v řízení nebyl proveden žádný důkaz, ze kterého by tato skutečnost plynula.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. února 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu