ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.905.2012.2
sp. zn. 29 Cdo 905/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, PSČ 150 24, identifikační číslo 70889953, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída 9, PSČ 370 21, proti žalovanému JUDr. R. D., zastoupenému Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, PSČ 130 00, o zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1,701.630,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 62 Co 126/2011-266, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 62 Co 126/2011-266, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. října 2010, č. j. 28 C 28/2003-208, ve znění usnesení ze dne 11. ledna 2011, č. j. 28 C 28/2003-250, se ve výrocích ve věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. října 2010, č. j. 28 C 28/2003-208, ve znění usnesení ze dne 11. ledna 2011, č. j. 28 C 28/2003-250, zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu o zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem pozemku parcelní číslo 1136/4 v katastrálním území a obci Rožmberk nad Vltavou (dále též jen „pozemek“) a o zaplacení částky ve výši 1,701.630,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Rozsudkem ze dne 7. září 2011, č. j. 62 Co 126/2011-266, potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 7. února 2007, č. j. 62 Co 289/2006-118, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. října 2005, č. j. 28 C 28/2003-80, ve výrocích ve věci samé (jimiž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 189.000,- Kč s úroky z prodlení z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem pozemku podle nájemní smlouvy uzavřené dne 4. prosince 1996 /dále jen „nájemní smlouva“/ mezi právním předchůdcem žalobce – společností Povodí Vltavy, a. s. /dále též jen „společnost“/ – a žalovaným, a částku ve výši 1,701.630,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného), Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1479/2008.
Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že otázku vlastnictví pozemku považovaly bez dalšího za vyřešenou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2000, sp. zn. 33 Ca 61/2000, jímž však byla řešena otázka vlastnictví nikoliv k tomuto pozemku, ale k nemovitostem v katastrálním území Plzeň, zapsaným na listu vlastnictví číslo 931. Proto Nejvyšší soud shledal původní rozhodnutí odvolacího soudu (a spolu s ním i soudu prvního stupně) neúplným, a tudíž i nesprávným.
V dalším řízení soudy vyšly z toho, že:
1) Společnost se nestala vlastnicí pozemku, neboť její vlastnické právo nebylo vloženo do katastru nemovitostí (§60 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
2) Mezi společností (jakožto pronajímatelem) a žalovaným (jakožto nájemcem) byla dne 4. prosince 1996 uzavřena nájemní smlouva o nájmu pozemku, a to za účelem „provedení násypů a terénních úprav, výstavby komunikace, odlučovače ropných látek, vysavače a parkoviště spojených s výstavbou benzínové stanice Rožmberk“. Nájem byl sjednán ve výši 30.000,- Kč ročně plus DPH. Pro případ prodlení s placením nájmu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 % dlužné částky za každý den prodlení.
3) Žalobce je právním nástupcem společnosti (§2 zákona č. 305/2000 Sb., o povodích).
Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobce, jelikož jí nesvědčilo vlastnické právo, nebyla oprávněna uzavřít se žalovaným nájemní smlouvu a tato smlouva je tudíž neplatná. Současně odvolací soud neshledal ani důvod posoudit žalobu „podle zásad o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku“ (dále jen „obč. zák.“), „neboť pokud žalovaný sporný pozemek na základě neplatné smlouvy přesto užíval, pak se nemohl obohatit na úkor žalobce, který vlastníkem pozemku není, ale na úkor jeho vlastníka, tedy v daném případě České republiky“. Žalobce k vydání bezdůvodného obohacení aktivně věcně legitimován není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v posouzení jeho aktivní věcné legitimace (jakožto státního podniku) k podání žaloby o zaplacení „částek za užívání nemovitosti“, jež je ve vlastnictví České republiky a k níž dovolateli svědčí právo hospodaření. Další otázkou, jež napadené rozhodnutí činí podle názoru dovolatele zásadně právně významným, pak je posouzení, zda společnost mohla uzavřít nájemní smlouvu i v případě, že jí nesvědčilo vlastnické právo, byla-li ze zákona správkyní „předmětného vodního toku“.
Dovolatel má předně za to, že společnost byla oprávněna uzavřít nájemní smlouvu i tehdy, nestala-li se vlastnicí pozemku. Jelikož se totiž jedná o vodní tok, byl „předmětem výkonu správy“ podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, a společnost jej mohla v rámci této správy pronajmout.
Současně dovolatel zdůrazňuje, že – i kdyby společnost nájemní smlouvu uzavřít nemohla – mu ze zákona svědčí právo hospodaření k pozemku (jenž je ve vlastnictví České republiky) a jako takový je oprávněn vymáhat peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, získané tím, kdo jej bez právního důvodu užíval.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání dovozuje, že otázky předkládané dovolatelem napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, zdůrazňuje, že on sám pozemek nikdy neužíval a proto se nemohl na úkor jeho vlastníka bezdůvodně obohatit a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení obou otázek předložených dovolatelem, neboť první otázka není dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a druhou otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání.
1) K oprávnění společnosti uzavřít nájemní smlouvu.
Společnost byla odborně a technicky způsobilou právnickou osobou určenou ústředním vodohospodářským orgánem republiky ke správě vodohospodářsky významného vodního toku ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách.
Ustanovení §33 téhož zákona určovalo, že správce vodního toku je povinen starat se o jeho řádnou správu. Podrobnosti o povinnostech a odpovědnosti správců vodního toku stanoví ústřední vodohospodářský orgán republiky v dohodě s federálním ministerstvem financí a ostatními dotčenými ústředními orgány státní správy. Přitom může stanovit zvláštní povinnosti, popřípadě oprávnění správcům vodohospodářsky významných vodních toků vůči správcům ostatních vodních toků.
Povinnosti správců vodních toků pak podrobněji upravila vyhláška č. 19/1978 Sb. (dále jen „vyhláška“).
Podle §34 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, je správce vodního toku oprávněn:
a) při výkonu správy vstupovat v nezbytném rozsahu na cizí pozemky a do cizích objektů, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních předpisů,
b) v zájmu správy vodního toku odstraňovat nebo nově vysazovat stromy a keře na pozemcích při něm,
c) v rozsahu, který připouští řádný výkon správy vodního toku, bez povolení vodohospodářského orgánu těžit z koryta vodního toku říční materiál, popřípadě tuto těžbu umožňovat těm, kteří k tomu získali povolení podle §10 písm. b) za úhradu nákladů, které v souvislosti s tím vzniknou správci toku; tímto ustanovením nejsou dotčeny zvláštní předpisy, upravující vyhledávání a dobývání nerostů, 15)
d) požadovat předložení povolení nebo souhlasu vodohospodářských orgánů, týkajícího se vodního toku, od každého uživatele vody a provozovatele vodohospodářských děl a zařízení, popřípadě činností, které takového povolení nebo souhlasu vyžadují,
e) dávat pokyny pro manipulaci s vodohospodářskými díly jejich uživatelům v rámci komplexního manipulačního řádu soustavy vodohospodářských děl na vodním toku, pokud to vyžaduje mimořádná situace.
Správou vodního toku rozumí zákon především výkon vodohospodářské správy, tj. odborné zabezpečení řádného a komplexního využití vodních toků k vodohospodářským účelům, jakož i k jiným důležitým zájmům společnosti (srov. ustanovení §1 vyhlášky).
Z výše citovaných ustanovení ani z vyhlášky nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovozovat oprávnění správce vodního toku pronajmout pozemek, jehož není vlastníkem, za účelem „provedení násypů a terénních úprav, výstavby komunikace, odlučovače ropných látek, vysavače a parkoviště spojených s výstavbou benzínové čerpací stanice“.
2) K věcné legitimaci dovolatele vymáhat peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, získané třetí osobou užíváním pozemku, jenž je ve vlastnictví státu a k němuž má dovolatel právo hospodaření.
Podle ustanovení §2 zákona č. 305/2000 Sb., o povodích, věci ve vlastnictví jednotlivých akciových společností uvedených v §1 odst. 1 písm. a/ až e/ přecházejí ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona do vlastnictví státu. K témuž dni vzniká k těmto věcem a dále k věcem ve vlastnictví státu, které tyto akciové společnosti užívají ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, právo hospodaření příslušným Povodím uvedeným v §1 odst. 2 písm. a/ až e/.
K věcem ve vlastnictví státu, jež užívala společnost Povodí Vltavy, a. s. ke dni nabytí účinnosti zákona č. 305/2000 Sb., o povodích (tj. ke dni 1. ledna 2001), vzniklo právo hospodaření dovolateli jakožto státnímu podniku vzniklému na základě tohoto zákona (§1 odst. písm. e/, odst. 2 písm. e/ zákona).
Podle ustanovení §2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, je státní podnik právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (odstavec první). Podnik má právo hospodaření s majetkem státu (odstavec druhý).
Podle ustanovení §16 zákona o státním podniku obchodním majetkem podniku je souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu, s nimiž má podnik právo hospodařit (odstavec první). Podnik založený podle tohoto zákona vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů (odstavec druhý).
V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o státním podniku ke dni zahájení řízení (26. září 2001). S účinností od 1. července 2002 byla do ustanovení §2 odst. 2 zákona o státním podniku vložena slova „a nemá vlastní majetek“ a ustanovení §16 odst. 2 zákona o státním podniku zní:
Podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není.
Z výše citovaných ustanovení, jež odvolací soud zcela pominul, vyplývá, že právo státního podniku hospodařit s věcí ve vlastnictví státu zahrnuje (mimo jiné) i právo domáhat se poskytnutí peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, získané třetí osobou tím, že bez právního důvodu nebo na základě neplatného právního důvodu užívala takovou věc (§451 a násl. obč. zák.), k níž má státní podnik právo hospodařit (tj. jež spadá do jeho obchodního majetku). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není v tomto směru správné.
Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že nájemní smlouva je neplatná, měly nárok dovolatele na zaplacení nájemného za užívání pozemku podle nájemní smlouvy posuzovat po právní stránce jako nárok na zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané žalovaným tím, že na základě neplatného právního titulu měl užívat pozemek (§451 a násl. obč. zák.), a v tomto směru mělo být dovolateli poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. tak, aby mohl doplnit vylíčení rozhodných skutečností a označit k nim důkazy.
Jestliže se tak nestalo, je řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadou, jež mohla vést (a vedla) k částečně nesprávnému rozhodnutí ve věci, a to v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení nájemného ve výši 189.000,- Kč s příslušenstvím. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a společně s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu (a v závislých výrocích o nákladech řízení) zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 1,701.630,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného, se však dovolateli správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; námitku, podle níž byla společnost oprávněna uzavřít nájemní smlouvu bez ohledu na skutečnost, že nebyla vlastníkem pozemku, Nejvyšší soud shledal nedůvodnou, a nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného z jiného právního důvodu v projednávané věci posoudit nelze. Nejvyšší soud proto dovolání v této části zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu