ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.941.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 941/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Hrbáčkové , advokátky, se sídlem v Třebíči – Horce, Domcích, Bráfova třída 50, PSČ 674 01, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně PaMaM, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 44012829, proti žalovanému R. I. , zastoupenému Mgr. Václavem Rožcem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, PSČ 602 00, o určení neexistence vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 120/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č. j. 9 Cmo 12/2010-282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. května 2009, č. j. 34 Cm 120/2004-181, kterým Krajský soud v Brně určil, že (vykonatelná) pohledávka žalovaného za úpadkyní PaMaM spol. s r.o. ve výši
77,005.620,- Kč v konkursu úpadkyně neexistuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je – podle výše označených ustanovení – nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
V projednávané věci přitom na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z pohledu závěrů formulovaných odvolacím soudem při posouzení otázky (ne)platnosti ujednání o majetkové sankci („odškodném“) obsaženém v článku V. smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené dne 6. září 1993 mezi úpadcem jako pronajímatelem a společností RILL, spol. s r. o. (právním předchůdcem žalovaného) jako nájemcem (dále jen „smlouva“) podle ustanovení §3 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Je tomu tak proto, že zmíněná ustanovení občanského zákoníku používají relativně neurčitý pojem „dobré mravy“. Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1997, pod číslem 62, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení). Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí jistý morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu a také právě v daném čase na daném místě a ve vzájemném ujednání účastníků právního vztahu (srov. např. důvody rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 729/2006, a ze dne 23. října 2008, sp. zn. III. ÚS 1228/2008, jež jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Soudní praxe je rovněž jednotná v závěru, že pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; je věcí soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 53, ve spojení s důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněných pod čísly 5/2001 a 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, který je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, vysvětlil, že soulad obsahu právního úkonu (v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o majetkové sankci za „anulování“ smlouvy o nájmu nebytových prostor) s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.
V poměrech projednávané věci pak není pochyb o tom, že odvolací soud ze shora vymezených obecně přijímaných právních názorů vycházel a závěr o tom, že ujednání o majetkové sankci, na jehož základě měla vzniknout sporná pohledávka, je pro rozpor s dobrými mravy neplatné, učinil po komplexním posouzení všech okolností dané věci (vzal v úvahu výměru plochy pronajímaných prostor a dobu pronájmu, srovnal roční výši sankce s výnosem z nájmu nebytových prostor za jeden rok a – v neposlední řadě – vyšel z toho, že – podle skutkových zjištění ke dni jeho rozhodnutí – nebylo vůbec zřejmé, natož logicky zdůvodnitelné, co mělo být „odškodným“ ve výši 500.000,-Kč za každý rok nevyčerpaného nájmu právnímu předchůdci žalovaného kompenzováno).
Za situace, kdy určité vysvětlení této kompenzace dovolatel podává až v dovolání, a uplatnění jím nově tvrzených skutečností tudíž brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., je třeba závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání obsaženého v článku V. smlouvy pro rozpor s dobrými mravy považovat za souladný s ustálenou judikaturou.
Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá též závěr odvolacího soudu, podle něhož neplatné ujednání obsažené v článku V. smlouvy nemohli její účastníci následně dohodou měnit a sjednat namísto něj v notářském zápise ze dne 23. září 1994, sp. zn. NZ 270/94, N 262/94 (dále jen „notářský zápis“) platně jednorázové odstupné ve výši 3,000.000,- Kč (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 29 Odo 1019/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 147, popř. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99).
A v souladu s ustálenou judikaturou je konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož je – s ohledem na neplatnost (hlavního) ujednání o jednorázovém odstupném – neplatné i (vedlejší) ujednání o smluvní pokutě, obsažené v článku II. notářského zápisu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněného pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007, pod číslem 104, či rozsudku ze dne 27. ledna 2011, sp. zn 33 Cdo 2637/2008, jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Za této situace, kdy ohledně popsaných závěrů, jež samy o sobě vedou k zamítnutí žaloby, není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé, pak nelze dovolání připustit ani pro posouzení dalších (dovoláním rovněž zpochybněných) závěrů, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí a podle nichž „nájemce nemá bez dalšího právní důvod pro nárok na tzv. odstupné, popř. na jinou obdobnou formu kompenzace“, ujednání o jednorázovém odstupném je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a ujednání o smluvní pokutě je neplatné taktéž pro neurčitost a nepřiměřenou výši smluvní pokuty. Ani případná nesprávnost těchto závěrů by totiž nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalobkyni však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu