ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1175.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1175/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. října 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. K., nar., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 11 To 230/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 57/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 1 T 57/2010, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 25. 5. 2009 v době kolem 21. hodiny před restaurací S. v H., ul. N., za přítomnosti nejméně dalších třech osob, poté co nejprve J. P. po předchozí slovní potyčce fyzicky napadl poškozeného M. M., nar., úderem pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený spadl na zem, a následně když poškozený vstal, napadl poškozeného obžalovaný P. K. nejméně dvěma údery pěstí do obličeje, při kterých zasáhl poškozeného M. M. do brady “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. M. a V. z. p. ČR, Krajská pobočka pro K. kraj, H. K., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 1 T 57/2010, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině i trestu, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 6. 2012, 11 To 230/2012 , tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Je namístě uvést, že se jedná o druhé rozhodnutí ve věci. Původní rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 11 To 347/2010, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních obviněného P. K. a poškozeného M. M. podaných proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 57/2010, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 171/2011. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebylo postupováno správně, neboť vymezení skutku v tzv. skutkové větě z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídalo provedené právní kvalifikaci, kdy soudy jednak nedostatečně odůvodnily závěr o způsobení těžké újmy na zdraví a současně nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví, neboť dospěly k závěru, že vzhledem ke způsobení těžké újmy na zdraví obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. Podle 265 l odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Náchodě následně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zejména pak doplnil dokazování výslechem poškozeného a výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, aby bylo postaveno najisto, zda a v jakém rozsahu obviněný způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, s tím, aby byla stanovena doba citelného omezení v obvyklém způsobu života poškozeného, neboť nestačí pouhé omezení v obvyklém způsobu života, a současně uložil soudu, aby náležitě vyložil, jaký důležitý orgán byl poškozen.
Okresní soud v Náchodě, kterému věc byla vrácena k novému projednání
a rozhodnutí, doplnil dokazování v intencích požadavků Nejvyššího soudu a rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 1 T 57/2010, opět uznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněnému uložil totožný trest jako ve svém prvním rozhodnutí a o náhradě škody rozhodl obdobně jako před tím soud odvolací. I proti tomuto druhému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to proto, že obviněný předložil konkurenční znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že znalec dospěl k jiným závěrům než znalec přibraný orgány činnými v trestním řízení, a to především ohledně otázky určení mechaniky vzniku zranění. Proto odvolací soud uložil, aby v novém řízení byly odborné otázky týkající se mechanismu vzniku zranění poškozeného náležitě objasněny. Soud nechal v novém řízení vypracovat znalecký posudek ústavu, který vypracovala Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta v Plzni, přičemž závěr tohoto znaleckého zkoumání dal za pravdu závěrům, které ve svém znaleckém posudku vyslovil obhajobou předložený znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie – identifikace pro potřeby soudního lékařství, čelistní a obličejová chirurgie a traumatologie. Znalecký posudek ústavu byl tedy podkladem pro rozhodnutí soudu o tom, že ke zlomení čelisti poškozeného nedošlo úderem pěstí do brady poškozeného, která následovala po útoku J. P., ale že předmětné zranění bylo způsobeno již při prvním útoku ranou pěstí z boku do čelisti.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 527 - 528) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů při právním hodnocení skutkového stavu, který zjistily, nepostupovaly důsledně a nevzaly v úvahu možnost, že se po stránce materiální nemusí jednat o trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to zejména z aspektu společenské nebezpečnosti v intencích ustanovení §3 tr. zák. Uvedl, že fyzicky napadl poškozeného M. M., který byl silně podnapilý a obtěžoval hosty, třikrát jej udeřil do obličeje, to vše za přítomnosti nejméně dalších třech osob před restaurací S. v H., a to poté, co poškozeného fyzicky napadl jiný host restaurace. V původním řízení byl nejprve uznán pravomocně vinným v jednočinném souběhu i trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kdy soudní rozhodnutí byla po podaném dovolání Nejvyšším soudem zrušena. V novém dokazování bylo nade vší pochybnost zjištěno, že poškozenému žádnou újmu na zdraví nezpůsobil a je zjevné, že tuto dvojnásobnou zlomeninu čelisti způsobil předchozím jednání J. P., který však byl pravomocně uznán vinným pouze trestným činem výtržnictví. Má za to, že s ohledem na materiální znaky trestného činu nebylo namístě uznávat jej vinným trestným činem, ale věc postoupit jako přestupek příslušnému úřadu, a to zejména proto, že intenzita incidentu nebyla taková, aby vzbudila zvýšenou pozornost dalších hostů, kdy se jednalo o běžné venkovské pošťuchování, navíc v klasické venkovské hospodě, kde se nejednalo o ojedinělý incident, navíc poškozenému žádné zranění nezpůsobil, kdy tento se choval naprosto nevhodným a obtěžujícím způsobem a byl v silně podnapilém stavu. Obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména pak na rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 40/2008. Má za to, že věc měla být postoupena v souladu §222 odst. 2 tr. ř., resp. §257 odst. 1 písm. b) tr. ř.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 11 To 230/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 1 T 57/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám postoupil věc Městskému úřadu H..
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že je třeba řešit, zda jednání obviněného vykazuje znaky přisouzeného trestného činu i po stránce materiální, tedy zda jeho čin vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný. Z dokazování vyplynulo, že poškozený M. M. byl pod vlivem alkoholu, což do značné míry ovlivnilo jeho chování a vyjadřování, i když se nepodařilo prokázat, že by sám poškozený byl iniciátorem nějaké slovní rozepře. Jako první poškozeného M. M. napadl J. P., a to tak, že mu dal ránu pěstí do obličeje, a to takovou silou, že poškozený upadl na zem. Teprve poté, když vstal, začal na něho útočit i obviněný P. K., a to nejméně dvěma údery pěstí do brady, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že i v důsledku této rány byl poškozený sražen na zem. To, že šlo o razantní útok, dokumentuje i sdělení poškozeného, že v době, kdy ležel na zemi, slyšel ženský hlas, který říkal: „Už ho nechte bejt, má dost“. Jednání obviněného P. K. tedy vzbudilo pozornost, byť blíže neurčené ženy, která se přimlouvala za to, aby již obviněný P. K. ve svém útoku ustal, neboť na poškozeném byly vidět stopy po ranách pěstí. Byť nebylo prokázáno, že právě obviněný P. K. způsobil poškozenému zjištěné nezanedbatelné zranění, pro které v konečném důsledku nebyl nikdo odsouzen, nelze odhlédnout od toho, že útočil na poškozeného poté, co již tento byl očividně citelně napaden. Stupeň společenské nebezpečnosti činu není nijak podstatněji snižován tím, že poškozený byl pod vlivem alkoholu, neboť nebylo zjištěno, že by reakce obviněného byla jednoznačnou reakcí na nevhodné chování obviněného v průběhu jinak řádné zábavy návštěvníků restaurace. Z výpovědi svědka V. dokonce vyplynulo, že iniciátorem vzniklého incidentu měla být třetí osoba, a to svědek R.. Dle státní zástupkyně je možné konstatovat, že daný případ nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v posuzované trestní věci není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů výtržnictví.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 11 To 230/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 (R 40/1977). Napadení jiného je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní napadání jiného apod. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (např. je za plotem, na lešení apod.).
Jednání obviněného bylo posouzeno podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, tedy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Podle §3 odst. 4 tr. zák ., byl stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, když jinak vykazoval znaky trestného činu ( §3 odst. 2 tr. zák .).
Obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, ale toliko jako přestupek, tedy že jeho jednání nedosahuje nutné míry společenské nebezpečnosti.
Ve vztahu k argumentaci obviněného je třeba uvést, že se obviněný nemýlí, pokud uvádí, že podle ustálené judikatury opravdu nelze za trestný čin výtržnictví považovat jakékoli fyzické či verbální napadení jiného, spáchané veřejně nebo na místě veřejně přístupném; pro posouzení tohoto trestného činu je typický úmyslný, zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, kterým obviněný závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek. Při posuzování formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce (R 44/1990, NS 6/2001 – T 173, NS 14/2002 – T 352, NS 17/2002 – T 417).
Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím, že poté, co poškozeného nejprve napadl J. P., uhodil poškozeného úderem pěstí do obličeje, který v důsledku tohoto jeho útoku upadl, a když vstal, obviněný jej opětovně zasáhl dvěma údery pěstí do obličeje, resp. do oblasti brady. Tedy poškozeného celkově napadl třemi údery pěstí do oblasti obličeje, a to poté, co poškozeného nejprve fyzicky napadl J. P.. K danému incidentu došlo na místě veřejnosti přístupném, resp. veřejně před restaurací, a to za přítomnosti nejméně třech osob.
Obviněný opakovaně zdůrazňoval, že poškozený incident vyprovokoval svým nevhodným a urážlivým chováním, kdy v silně podnapilém stavu obtěžoval hosty restaurace. Namítl dále, že intenzita celého incidentu nebyla taková, aby vzbudila pozornost dalších hostů. To však vyvrací sdělení poškozeného, že jednání obviněného vzbudilo pozornost blíže neurčené ženy, jíž slyšel ve chvíli, kdy ležel na zemi, říkat „už ho nechte bejt, má dost“. Je zřejmé, že obviněný i J. P. reagovali svým jednáním na počínání poškozeného M. M. a přestože není sporu o tom, že poškozený se choval v restauraci nevhodným způsobem, což ostatně soudy nijak nezpochybňují (kdy je v rámci skutkové věty uvedeno „po předchozí slovní potyčce“), nelze s jistotou určit, že by to byl právě poškozený, kdo celý incident svým jednáním vyprovokoval. Stejně tak nelze celý incident bagatelizovat s odůvodněním, že ostatní hosté svou reakcí v podstatě s jednáním obviněného vyslovily souhlas či že je třeba na celý incident pohlížet mírněji jen proto, že se jednalo o venkovské restaurační zařízení, nebo celou záležitost shrnout slovy, že šlo o „běžné venkovské pošťuchování“. Poškozený si z celého incidentu odnesl zranění, která si ve svém důsledku vyžádala nutnost hospitalizace a opakovaného operativního zákroku v celkové narkóze, a přestože nebylo prokázáno, že by tato zranění byla způsobena obviněným (zde možno odkázat na velmi podrobné odůvodnění nalézacího, a zejména pak odvolacího soudu – str. 5 až 10 napadeného usnesení), rozhodně nelze říci, že by se jednalo o nějakou běžnou potyčku, resp. obvyklé řešení takovéto situace. Celý incident nelze bagatelizovat jen proto, že hosté v předmětné restauraci nereagovali pobouřeně či že si snad obviněný s ohledem na své předchozí chování takové jednání zasloužil. Je nutno hodnotit i další okolnosti případu, jako je intenzita útoku a způsob provedení činu. Obviněný poškozeného napadl třemi údery, tedy opakovaně, kdy poslední dva útoky proti poškozenému vedl poté, co se tento po prvním útoku, který jej srazil k zemi, opět zvedl. Nelze opomenout ani skutečnost, že útok byl veden proti osobě, která již byla napadena J. P. (a to jen pár chvil před útokem obviněného), tedy se dá přepokládat, že poškozený byl osobou již zraněnou a jeho možnost obrany tímto byla značně snížena. Na posuzovanou trestní věc tak není možné aplikovat závěry obviněným uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 7 Tdo 40/2008, neboť předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu reagovalo na skutkově odlišnou situaci, kdy obviněný napadl poškozeného pouze jednou ranou pěstí, a to v důsledku jeho nevhodného chování, kdy poškozený obtěžoval návštěvníky zábavy, a to nad míru přiměřenou okolnostem, zatímco v projednávané věci obviněný udeřil poškozené nejméně třemi údery, a to až poté, co byl tento již napaden jiným hostem restaurace, tedy osobu již zraněnou.
Právní kvalifikace jednání obviněného tak zcela koresponduje se skutkovými zjištěními učiněnými soudy ve věci a lze uzavřít, že obviněný svým jednáním materiální stránku předmětného trestného činu naplnil. Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného neopodstatněné.
K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§3 odst. 1 tr. zák.). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva).
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Odkaz na princip subsidiarity trestní represe ve vztahu k zásadě ultima ratio považuje Nejvyšší soud v daném případě za nepřípadný, a to jednak s ohledem na argumentaci výše uvedenou, jednak by toto pojetí, v jakém se uplatnění principu dovolává obviněný, znamenalo nepřípustný posun samotné funkce trestního práva.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a