ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1322.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1322/2012-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 To 233/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 15/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 4. 2012, sp. zn. 3 T 15/2012, byl obviněný T. V. uznán vinným v bodě ad I/1 - 4 výroku o vině jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a pod bodem ad I/2 současně přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že:
„I/ V období od konce října 2011 do 12. 12. 2011, na různých místech hlavního města P., naléhal na svou tehdejší přítelkyni, poškozenou M. P., aby s ním setrvala v partnerském vztahu, častěji s ním byla v telefonickém kontaktu a trávila s ním veškeré chvíle volna, kdy jí opakovaně zastrašoval výhružkami typu, že pokud se s ním rozejde, zapálí jí byt či ji nechá za peníze zmlátit, přičemž
1. v přesně nezjištěný den v listopadu 2011, v P., K., v bytě užívaném se svou matkou a mladším bratrem přistoupil k poškozené s hrncem vařící vody, jenž zvedl a držel jej nad její hlavou s tím, že pokud nescedí brambory, vylije jí vroucí vodu na hlavu,
2. dne 8. 10. 2011, v době mezi 4.00 až 6.00 hod v P., U., nejprve vyrazil dveře bytového domu a následně na chodbě domu, když jej poškozená odmítala vpustit do jí užívaného bytu, kopal do vstupních dveří, dokud mu poškozená neotevřela, přičemž poté, co si odnesl z bytu svoje věci, do domu se vrátil a začal se opět kopáním do dveří domáhat vstupu do bytu s tím, že jinak dveře vykopne,
3. dne 2. 12. 2011 v P., U., v bytě užívaném poškozenou, ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, kdy se dožadoval, aby s ním zůstávala ve vztahu, přičemž jí vyhrožoval, že ji zabije, pokud na něj zavolá policii,
4. dne 12. 12. 2011, okolo 4.00 hod v P., K., v bytě užívaném se svou matkou a mladším bratrem, hodil nejprve poškozenou na pohovku a opakovaně ji napadal menší intenzitou otevřenou dlaní a pěstí do hlavy a těla, pak ji polil náplní do zapalovače s tím, že jestli chce, tak ji zapálí, následně v koupelně, když se poškozená omývala, ji udeřil tzv. hlavičkou do čela, potom žádal, aby mu ukázala ruce, že jí zlomí nehty, avšak poškozená jeho výzvy neuposlechla, a proto ji udeřil menší intenzitou pěstí do obličeje, což ještě čtyřikrát zopakoval, když mu stále nechtěla podat ruce a čehož zanechal až poté, co poškozené úderem pěstí způsobil proražením rtu krvácení z úst, přičemž tímto napadáním jí způsobil podkožní krevní výron s kožní oděrkou v krajině levého koutku úst, podkožní krevní výron na čele, podkožní krevní výron na pravé paži vzadu a podkožní krevní výron v místě pravé lopatky,
a v bodě ad II/ výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„dne 8. 10. 2011 ve večerních hodinách v P., na diskotéce E. M. v areálu vysokoškolských kolejí B., pokousal svou tehdejší přítelkyni, poškozenou M. P., nejprve poblíže tanečního parketu za to, že s ním nechtěla tančit a následně na venkovním prostranství před diskotékou do tváře a krku, čímž jí způsobil podlitiny na rukou, ve tváři a drobnou slabě krvácející ranku na krku“.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem P., K., na náhradě škody částku 956,- Kč. Za přečin pod bodem ad II/ výroku rozsudku soud podle §44 tr. zákoníku přitom upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 24 T 86/2011.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 To 233/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 6. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. V. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, když dne 15. 12. 2012 bylo po jeho zadržení nařízeno u Obvodního soudu pro Prahu 7 řízení o vzetí do vazby, avšak ve stejném čase na 6. oddělení obecné kriminality, B., P., se obhájce účastnil jiných výslechů, přičemž o předmětném řízení o vazbě nebyl předem informován. Proto si za sebe nemohl najít substituci. Dovolatel se tak musel v tomto řízení o vazbě obhajovat sám, čímž byl dle jeho názoru naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že bylo nesprávně právně posouzeno jeho jednání popsané pod bodem ad I/1 výroku o vině odsuzujícího rozsudku, spočívající v tom, že v přesně nezjištěný den v listopadu 2011, v P., K., v bytě užívaném se svou matkou a mladším bratrem přistoupil k poškozené s hrncem vařící vody, jenž zvedl a držel jej nad její hlavou s tím, že pokud nescedí brambory, vylije jí vroucí vodu na hlavu, jako dílčí útok pokračujícího zločinu vydírání spáchaného se zbraní. V důsledku tohoto byla při posouzení celého pokračujícího trestného činu vadně aplikována kvalifikovaná skutková podstata podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, se kterou se následně ztotožnil i soud odvolací. Hrnec s vodou však nelze považovat za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, neboť nevykazuje znaky zbraně, protože nebyla zjištěna velikost hrnce, objem vody ani její teplota. Bez těchto informací nelze dovodit, zda-li takovýto hrnec, resp. voda v něm, by byl způsobilý učinit útok vůči poškozené důraznějším a případně přivodit poškozené zranění. Zjištěný skutkový stav tak konstruuje trestní odpovědnost obviněného pouze za jednání, které naplňuje znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku s výrazně nižším rozpětím trestní sazby.
Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 5 To 233/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl sám a uložil obviněnému mírnější trest. V případě postupu Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by této námitce bylo možno přisvědčit. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 14. 12. 2011 je zřejmé, že obviněný si zvolil obhájce JUDr. Macha, který s jeho obhajobou telefonicky souhlasil. V protokolu o výslechu před soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 12. 2011 je uvedeno, že se tohoto úkonu obhájce obviněného ani státní zástupce neúčastnili. Absenci obhájce však obviněný v rámci stížnosti proti rozhodnutí o vazbě nenapadal a tuto námitku neuplatnil ani později, přestože byl při tomto úkonu soudem řádně poučován o svých právech a povinnostech. Ty také efektivně vykonával, zejména když odmítl vypovídat v nepřítomnosti obhájce a podal proti rozhodnutí o vazbě stížnost. Kromě toho státní zástupce zmínil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se týká případů, kdy nebylo respektováno ustanovení o nutné obhajobě, přičemž v případě obviněného nutnost mít obhájce nastala až jeho vzetím do vazby, nikoli již v době, kdy soud o uvalení vazby teprve jednal. Kromě toho byl obviněnému tentýž den soudem ustanoven obhájce JUDr. Hruška, který ho dále obhajoval až do 19. 3. 2012, kdy bylo jeho ustanovení zrušeno a obviněnému byl ustanoven obhájcem nyní činný JUDr. Jirásek. Jeho obhajovací práva tak ve skutečnosti narušena nebyla.
K námitce dovolatele stran nesprávného právního posouzení skutku popsaného v bodě ad I/1. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že běžný hrnec na vaření sám o sobě zcela jistě může posloužit jako zbraň, čili předmět, jímž lze učinit útok proti tělu důraznějším, ovšem pokud měl sloužit k přípravě brambor pro nejméně dvě (obviněného a poškozenou), popřípadě i tři osoby (i pro matku obviněného), jeho obsah nemohl být zanedbatelný. Obviněný navíc v dosavadním řízení nevyloučil, že voda v hrnci byla vřelá, což lze ostatně dovodit i ze skutečnosti, že po poškozené požadoval slít vodu z právě uvařených brambor. Muselo tedy jít o vodu natolik horkou a v takovém množství, že pokud hrozil poškozené politím, představovala tato pohrůžka závažnou hrozbu užitím násilí, jejíž uskutečnění by hrozilo způsobením újmy na zdraví. Proto nelze ani tuto námitku obviněného proti právnímu posouzení skutku považovat za důvodnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než jsou specifikovány v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný T. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., které dovolatel rovněž uplatnil.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. a v případě mladistvého ustanovení §42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012).
Obviněný v podaném dovolání namítl, že v okamžiku rozhodování soudu o uvalení vazby neměl obhájce, ačkoli ho podle zákona měl mít. Takovou námitku je podle názoru Nejvyššího soudu možné formálně subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud zjistil, že v posuzovaném případě byl dán důvod nutné obhajoby od počátku trestního stíhání obviněného, a sice podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání byl jeden ze stíhaných skutků kvalifikován jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od 2 do 8 let. Horní hranice výměry trestu odnětí svobody tedy přesahovala 5 let, jak požaduje §36 odst. 3 tr. ř. pro aplikaci institutu nutné obhajoby. Obviněný ovšem po zahájení trestního stíhání obhájce měl. Ten byl pak bezvýsledně telefonicky kontaktován v ranních hodinách v den, kdy bylo rozhodováno o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. Důvod nutné obhajoby tedy nevznikl až uvalením vazby, jak konstatoval státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání.
V daných souvislostech je ale třeba zdůraznit, že jádro trestního řízení je v řízení před soudem prvního stupně. Zde probíhá dokazování, potřebné ke zjištění takového skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Je uplatněna zásada ústnosti, bezprostřednosti, kontradiktornosti při provádění důkazů. Ty jsou pravidelně z valné části opatřovány v průběhu přípravného řízení trestního. Obviněný se ostatně obšírněji vyjadřoval k žalovaným skutkům až při hlavním líčení. Institut nutné obhajoby byl v dovolatelově věci naplněn aktivní účastí obhájce při jmenovaných procesních úkonech, o nichž byl vyrozumíván.
Obviněný byl před rozhodnutím o vazbě soudem vyslechnut, stručně se vyjádřil ke stíhaným skutkům, po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby si podal proti němu ihned stížnost. Vždy se mu dostalo příslušných zákonných poučení. Je tedy zřejmé, že nepřítomnost obhájce při rozhodování o vazbě nemohla mít a neměla faktický dopad na vydaná meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů. Řízení jako celek nepozbylo rysů spravedlivého procesu. Takový právní názor, vyslovený již ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, podpořil i Ústavní soud, nejnověji ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 3917/2012 ze dne 23. 10. 2012.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že není možno přiznat dovolací argumentaci obviněného, pokud namítal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jestliže dovolatel namítl, že nebyla zjištěna velikost hrnce, objem vody ani její teplota a soudy obou stupňů proto neměly dostatek podkladů pro závěr, že použitý předmět byl způsobilý učinit útok vůči poškozené důraznějším a případně jí způsobit zranění, šlo fakticky o námitku nedostatečnosti skutkových zjištění, která by se sama o sobě míjela s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byla ovšem nastolena otázka, zda hrnec s vodou lze považovat za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku. Možno tedy přiznat takto uplatněné námitce právní relevanci co do uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §118 tr. zákoníku se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, pokud z jednotlivých ustanovení tr. zákona nevyplývá něco jiného. V projednávaném případě se soudy obou stupňů důsledně a beze zbytku s nastolenou otázkou vypořádaly, což se promítlo do právní kvalifikace jednání dovolatele. I Nejvyšší soud zdůrazňuje, že již voda o vysoké teplotě je sama o sobě předmět způsobilý vážně narušit tělesnou integritu oběti, byla-li by na ni vylita, stejně lze charakterizovat kovový hrnec, byl-li by k útoku na oběť použit. Nemůže být tedy pochyb, že obviněný použil vůči poškozené zbraň ve smyslu ust. §118 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký