ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1407.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1407/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2012 dovolání, které podal obviněný P. B. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 258/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 204/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 2 T 204/2011, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že „ v přesně nezjištěné době nejméně v měsíci září 2008 v M. B., nám. R. si od poškozené Z. D., nar., vypůjčil pod nepravdivou záminkou koupě osobního motorového vozidla Audi A4, finanční hotovost v celkové výši 200.000,- Kč, s termínem vrácení do jednoho týdne, přičemž peníze ani po urgencích nevrátil a již v době zapůjčení peněz, s ohledem na svoji špatnou finanční situaci, věděl, že nebude moci svému závazku vrácení peněz dostát, čímž poškozenou Z. D., nar., uvedl v omyl a způsobil jí škodu ve výši 200.000,- Kč “.
Za to byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil soud obviněnému peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč (jedno sto tisíc korun českých) skládající se ze 100 denních sazeb po 1.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 (deset) měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. D., nar., škodu ve výši 200.000,- Kč (dvě stě tisíc korun českých).
Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 2 T 204/2011, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 258/2012 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a nezměněném výroku o náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. B. odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla dále obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Odvolací soud v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že nalézací soud sice správně ukládal trest podle §250 odst. 2 tr. zák. účinného v době spáchání deliktu, ale dopustil se formální vady bez zásadně negativního dopadu na obviněného, když zkušební dobu i peněžitý trest stanovil již podle trestního zákoníku účinného v době jeho rozhodování. Tuto formální vadu proto odstranil.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. B. dovolání (č. l. 140 - 145), v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že si od poškozené nikdy žádné finanční prostředky nepůjčil a poškozená sama si nevybavuje, kdy mu měla peníze půjčit. Její tvrzení nekoresponduje s obsahem dopisu, který zaslala jeho matce, kde uvedla, že si od ní „napůjčoval“, ve svých výpovědích před soudem pak uvedla, že mu jednorázově půjčila částku 200.000,- Kč, avšak není schopna specifikovat kdy. Svou pohledávku nikdy neuplatnila v občanskoprávním řízení. Jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně, měl si finanční prostředky půjčit na cca jeden týden, v odůvodnění tohoto rozsudku je však uvedeno, že se s poškozenou dohodli na vrácení peněz počátkem roku 2009. Značné rozpory v tvrzení poškozené, jejíž výpověď podle posouzení soudu obou stupňů jej zejména usvědčuje, nebyly nikdy logicky vysvětleny, výpovědi poškozené nejsou konzistentní, neexistuje jediný důkaz, kromě tvrzení poškozené a jejího syna, že poškozená odsouzenému skutečně někdy nějaké finanční prostředky půjčila, přičemž syn poškozené o půjčce ví zprostředkovaně od své matky, jak vyplývá z jeho výpovědi, předání peněz přítomen nebyl. Soud prvního stupně a stejně tak soud odvolací deformují výsledky dokazování a v podstatě konstatují, že uvěřily poškozené a naopak neuvěřily obhajobě, aniž by vysvětlily, z čeho tato důvěra v poškozenou a nedůvěra v jeho výpovědi plyne. Nebyl podán jediný důkaz o tom, že tyto finanční prostředky poškozená skutečně měla a jedná se o pouhou spekulaci soudu. Soud prvního stupně ani soud odvolací se přes námitky jeho i jeho obhájce vůbec nezabýval tím, zda sms zprávy či emailové zprávy jím byly skutečně odesílány a vzal toto bez dalšího za prokázané, aniž by tyto důkazy předložené poškozenou objektivně zkoumal a posoudil. V rámci celého trestního řízení nebylo proto bez pochybností prokázáno, že sms zprávy a emaily psal a posílal poškozené právě on. Již v přípravném řízení bylo zjištěno, že většina poškozené údajně zaslaných sms zpráv či emailových zpráv, byla odesílána z webového rozhraní, tedy bez možnosti určit, kdo a odkud tyto zprávy posílal či z telefonního čísla, jehož držitele se nepodařilo identifikovat. Jak vyplývá mimo jiné i z rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Mladá Boleslav, SKPV, oddělení hospodářské kriminality v Mladé Boleslavi, ze dne 29. 9. 2011, č.j.: KRPS-5341-37/TČ-2011-010781, kterým byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, policejní orgán odsouzeným navrhované důkazy neprovedl mimo jiné v předmětném stadiu trestního řízení, protože měl za to, že tyto důkazy je možné a vhodnější provést až v řízení před soudem, což se však nestalo. Nebylo řádně odůvodněno, a to jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím, proč za dané situace navržené důkazy nebyly provedeny a jejich provedení bylo shledáno nadbytečným. Soudy obou stupňů nepřiměřeným způsobem akcentují důkazy v jeho neprospěch, přičemž extrémním způsobem deformují provedené dokazování. Nepravdivé potvrzení UniCreditbank, o existenci účtu na částku 960.000,- EUR, který měl zaslat poškozené, obdržela poškozená emailem dne 23. 1. 2009. Toto neodpovídá skutečnosti, neboť z obsahu zmíněné fotokopie - neumělé napodobeniny žádosti o zřízení termínovaného účtu v žádném případě nevyplývá, že se jedná o doklad prokazující existenci takového účtu. Orgány činné v trestním řízení, a to včetně soudů obou stupňů přes návrhy odsouzeného odmítly provést důkaz, kým a odkud byl tento email zaslán, ačkoliv je zřejmé a je všeobecně známé, že tyto skutečnosti objektivně zjistit lze. Obviněný dále brojí proti skutkovým zjištěním týkajících se jeho nedobré finanční situace v inkriminované době. Je přesvědčen, že v rámci celého řízení nebylo prokázáno, zda se skutek vůbec stal a pokud se stal, zda je trestným činem. Je evidentní, že v daném případě je trestní řízení zneužito pro řešení případného občanskoprávního sporu, zcela v rozporu se zásadou ultima ratio. Vina byla shledána na základě naprosto neobjektivních skutečností, přičemž se v daném případě jedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, která se týkají významných skutkových okolností, z nichž poté vyplývá naprosto nesprávné hmotněprávní posouzení věci. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu české republiky.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 258/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 2 T 204/2011, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a podle §226 písm. a), b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutky popsané v napadeném rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, případně aby po zrušení napadených rozhodnutí ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že věc se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby rozhodl tak, že věc se přikazuje po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby jí v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Přípisem ze dne 9. 11. 2012, doručeného Nejvyššímu soudu dne 12. 11. 2012, Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 9 To 258/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného převážně směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené Z. D. a jejího syna, obsah dopisu zaslaný poškozenou jeho matce, obsah a především pak původ sms zpráv a e-mailů údajně jím zaslaných poškozené, údajné potvrzení UniCreditbank o existenci účtu na částku 960.000 EUR; dále se spadá námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechů jeho rodinných příslušníků) a vadná skutková zjištění (námitka, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, resp. že si od poškozené Z. D. žádné finanční prostředky nepůjčil; námitky stran údajného setkání, kde mu měly být peníze předány, především pak, kdy k tomuto došlo, a kdo byl předání přítomen, zda mu byly peníze předány jednorázově či nikoli, kdy měly být vráceny; dále námitky stran zaslaných sms zpráv a e-mailů, zejména toho, kdo je odeslal, a údajného potvrzení UniCreditbank o existenci účtu na částku 960.000 EUR, kdy tímto nelze prokazovat potvrzení o existenci účtu; námitky stran motivu údajné půjčky z jeho strany a s tím související skutková zjištění týkající se jeho finanční situace v inkriminované době), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že soudy deformovaly výsledky dokazování a nepřiměřeným způsobem akcentovaly důkazy v jeho neprospěch) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že si od poškozené Z. D. žádné finanční prostředky nepůjčil, má za to, že se jedná o čistou spekulaci soudu, neboť nebylo nijak prokázáno, že poškozená tyto finanční prostředky skutečně měla k dispozici, zejména nelze opomenout, že se nenacházel v žádné špatné finanční situaci, resp. neměl důvod si takovou částku od poškozené půjčovat).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nemělo být hodnoceno jako trestný čin, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. K tomuto závěru obviněný dochází na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a především pak vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný v rámci dovolání vyslovil domněnku, že v projednávaném případě shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které se týkají významných skutkových okolností, resp., že je zcela zřejmé, že skutkové závěry soudu nemají oporu v provedeném dokazování, ale naopak jsou s nimi v extrémním rozporu. Obviněný se tak v podstatě dožaduje zásahu do skutkových zjištění soudů, ke kterému je dovolací soud oprávněn přistoupit ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Nejvyšší soud se k této domněnce nepřiklání, neboť existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou Z. D., mimo jiného podporovanou výpovědí jejího syna. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (v novém znění trestního zákoníku je výslovně uvedena v §12 odst. 2). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Nutno uvést, že skutek obviněných vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Sama skutečnost, že podstata celého jednání se pravděpodobně původně odvíjela od občanskoprávního úkonu je z hlediska trestního práva bezpředmětná. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutelných důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky, kterážto především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
V projednávané věci se však o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť nalézací soud se k navrženým důkazům vyslovil v rámci odůvodnění na str. 3 odůvodnění rozhodnutí, kdy uvedl, že „ výslech těchto svědků je zcela nadbytečný, protože se jedná o příbuzné obžalovaného, kteří s uvedenou trestnou činností nemají vůbec nic společného “.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a