ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.151.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 151/2012 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. února 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 5 To 350/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 97/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 2 T 97/2006 , byl obviněný L. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 23. 6. 2005 prostřednictvím svého autobazaru C. D., D., zprostředkoval prodej osobního automobilu zn. Renault Laguna 1,6V Break VI v majetku J. D., ing. arch. M. K., za částku 265.000,- Kč , přičemž mu zamlčel, že vůz byl dříve havarován, způsobil tak ing. arch. M. K. škodu ve výši nejméně 42.900,- Kč “.
Za to byl obviněný L. R. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému ing. arch. M. K., ve výši 42.900,- Kč, ve zbytku uplatněného nároku na náhradu škody pak byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních dle §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 2 T 97/2006, podal obviněný L. R. odvolání směřující do všech výroků rozsudku. Odvolání podal i poškozený ing. arch. M. K., a to do výroku o náhradě škody.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 5 To 350/2008 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného L. R. a poškozeného ing. arch. M. K. zamítl.
Věc byla předložena Nejvyššímu soudu dne 31. 1. 2012.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný L. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 146 - 147) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nehodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, aby obstál názor, že se dopustil popisovaného jednání. Napadená rozhodnutí proto spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Obviněný uvedl, že je přesvědčen, že jednání, kterého se měl dopustit, nenese znaky trestně právní odpovědnosti. Předmětný osobní automobil zn. Renault Laguna získal do prodeje jako zprostředkovatel od J. D. Na tento automobil byl vydán inzerát uveřejněný P. M., který jako svědek byl před soudem vyslechnut a v tomto směru se i vyjádřil. Pokud v tomto inzerátu bylo uvedeno, že se jedná o nehavarovaný automobil, pak svědek věrohodně vysvětlil, že označení „nehavarované“ odpovídalo momentálnímu stavu předmětného automobilu. Obviněný je toho názoru, že trestní řízení zasahuje do oblasti občanského řízení, neboť je zřejmé, že existovala skrytá vada a poškozený tuto neuplatnil v zákonné šestiměsíční lhůtě tak, aby mohl být ve věci úspěšný z hlediska odstoupení od kupní smlouvy či při uplatnění slevy z kupní ceny, což poškozený sám potvrdil. Namísto toho podal podnět k trestnímu stíhání z podezření ze spáchání trestného činu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Obviněný doplnil, že podle jeho mínění provedené dokazování neobjasnilo rozsah havárie, resp. zda se jednalo o podstatnou skutečnost, jež měla být zatajena, což značí absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Navíc je dle obviněného otázkou, jak hodnotit intenzitu existence zamlčované skutečnosti, když se sám znalec přiblížil spíše pojmu vady skryté, resp. uvedl, že se jednalo o vadu, která měla spíše estetický charakter, a že laik by si pravděpodobně této závady ani nemohl všimnout, kdy současně závažnost této vady a otázka, kdy a kým byla tato vada způsobena, zůstaly neznámými.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí zrušil, podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a pokud uzná, že bylo dokazování provedeno vyčerpávajícím způsobem, podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, v rámci něhož jej zprostí obžaloby v plném rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud obviněný v určitém rozsahu v rámci svého dovolání zpochybnil hodnocení důkazů, provedené soudy činnými dříve ve věci, nelze k jeho námitkám přihlížet.
Dále uvedl, že skutečnost, že svědek P. M. podal inzerát na předmětné vozidlo či že podal svůj výklad pojmu „nehavarovaný“, nemá na právní kvalifikaci jednání obviněného žádný vliv. Stejně tak i skutečnost, že jednání obviněného má i občanskoprávní rovinu, resp. to, že poškozený takový postup nezvolil, či důvod proč jej nezvolil, nemá žádný vliv na trestněprávní posouzení věci. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že z pohledu znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, není rozhodné, jakým přesným způsobem došlo, ještě patrně v době provozu vozidla na území Spolkové republiky Německo, k havárii. Významný je naopak efekt této havárie, tedy rozsah poškození, kterýžto byl stanoven jako cena vozidla bez poškození a vozidla poškozeného a následně opraveného, ve výši 42.900,- Kč, z čehož zjevně nelze dovodit pouze mírný, zanedbatelný či pouze estetický význam dopadu jednání obviněného na sféru poškozeného, ale naopak význam nikoli malý, a pro rozhodování poškozeného o koupi vozidla nepochybně podstatný. Přestože byla obviněnému okolnost dřívější havárie známa, přesto ji poškozenému zamlčel a dosáhl tak vyšší kupní ceny automobilu, tedy zamlčel podstatnou skutečnost a v přímé návaznosti na to ke škodě poškozeného sebe a jiného obohatil. Současně je dle státního zástupce zřejmé, že obviněný jednal zcela cíleně, tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného L. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 5 To 350/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi znalce a svědka P. M.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména námitky nedostatečného objasnění závažnosti vady automobilu a otázky, kdy a kým byla způsobena, resp. rozsahu havárie a jejích důsledků, a dále nedostatečná šetření okolností týkajících se podaného inzerátu), kdy tak prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nelze na nich založit závěr o jeho vině).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitky, v rámci kterých obviněný namítal, že svědek P. M. na předmětný automobil vydal inzerát, v němž bylo uvedeno, že automobil je nehavarovaný, a s tím související námitka, že tento vysvětlil, že označení „nehavarované“ odpovídalo momentálnímu stavu předmětného vozidla. Tyto námitky se zcela míjejí s uplatněným dovolacím důvodem, neboť jsou z hlediska právního posouzení jednání obviněného, kteréžto spočívalo ve zprostředkování prodeje vozidla, zcela irelevantní.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že jednání mu kladené za vinu nenese znaky trestněprávní odpovědnosti a současně zůstává otázkou, nakolik hodnotit intenzitu existence zamlčované skutečnosti tak, aby se mohlo jednat o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1. odst. 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím , že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti , a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, popř. jinému plnění ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené podstatné skutečnosti jí nebyly známé, resp. že pokud by je znala, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Jde o úmyslný trestný čin (§4 tr. zák.). Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za škodu nikoli malou se považuje škoda v částce nejméně 25 000 Kč.
Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, je podstatou jednání obviněného skutečnost, že zprostředkoval prodej vozidla, které bylo dříve havarované a opravené, což mu bylo známo, a přesto tuto informaci kupujícímu, resp. poškozenému zamlčel a neuvedl ji zejména do zápisu o technickém stavu vozidla, kdy dle vyjádření znalce obecná cena předmětného vozidla, pokud by nebylo poškozeno havárií, činila 246.000,- Kč a obecná cena vozidla s opraveným poškozením činila 203.100,- Kč, tedy zde byl rozdíl ve výši 42.900,- Kč. Rovněž bylo zjištěno, že obviněný sliboval poškozenému dodat servisní knížku vozidla, avšak neučinil tak.
Odvolací soud doplnil dokazování o listinné důkazy a konstatoval, že i přes určitou strohost odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pokud jde o skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů a právní kvalifikaci jednání obviněného, byly provedené důkazy hodnoceny náležitě a v souladu s trestním řádem, přičemž dospěl k závěru, že hodnocení soudu prvního stupně jsou úplná, správná a odpovídající výsledkům provedeného dokazování (str. 3 napadeného usnesení).
Jak správně uvedl státní zástupce, otázka toho, kdy a kým byla havárie způsobena, není v předmětné trestní věci podstatná. Podstatnou je zde skutečnost, že obviněný, přestože si byl vědom skutečnosti, že vozidlo bylo havarované a opravené, tuto vědomě a zcela účelově zatajil kupci, tj. poškozenému, který předmětný automobil zakoupil s tím, že se jedná o nikdy nehavarovaný vůz. Je samozřejmé, že cena předmětného automobilu byla odvislá od jeho celkového stavu, a byl-li automobil nabízen jako nikdy nehavarovaný vůz, byla jeho prodejní cena vyšší, než by byla v případě, že by skutečnost, že vůz byl již havarován a opraven, byla potencionálním kupujícím známá. Poškozený uvedl, že obviněný jej na skutečnost ohledně dřívější havárie neupozornil. Zatajil tak podstatný údaj, který by jinak nevedl poškozeného k rozhodnutí koupit předmětné vozidlo v inzerované kupní ceně.
Právě otázka rozsahu poškození je pak klíčovou pro stanovení výše způsobené škody. Poškozený vůz zakoupil za částku 265.000,- Kč. Nicméně znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, zvláštní specializace motorových vozidel, ohodnotil předmětný automobil v nikdy nehavarovaném stavu cenou 246.000,- Kč, havarovaný a opravený vůz pak částkou 203.100,- Kč. Zjištěná škoda pak byla stanovena jako rozdíl mezi obecnou cenou nehavarovaného vozidla a havarovaného a opraveného vozidla, což v pojednávané věci činí 42.900,- Kč. Soudy tak vycházely z obecně stanovených cen u předmětného vozidla. Tomuto postupu nelze ničeho vytknout.
Odvolací soud současně uvedl, že „ soud prvního stupně nepochybil, pokud skutková zjištění založil zejména na výpovědi poškozeného M. K. “, kdy shledal, že „ jeho výpověď je logická, ucelená, bez rozporů jak vnitřních, tak i vnějších, je v souladu i s dalšími důkazy provedenými ať již soudem prvního stupně, tak i dodatečně odvolacím soudem “. Naproti tomu „ obhajobě obžalovaného, že zapomněl napsat do protokolu o technickém stavu vozidla skutečnost o tom, že vozidlo bylo havarované, ač mu to bylo známo, nepřiznal ani odvolací soud důvodnost. Takové obhajobě, přestože je uplatňována již od počátku trestního řízení, lze jen těžko uvěřit “ (str. 4 napadeného usnesení). Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný nepopřel, že mu nebyl stav vozidla v době prodeje znám. Obviněný mohl poškozeného na tuto skutečnost při koupi automobilu upozornit alespoň slovně, ale ani to nebylo obviněným učiněno.
S tímto souvisí i námitka obviněného o absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší soud přiklání k závěrům učiněným soudy v předmětné trestní věci, že zastíral-li obviněný skutečný stav vozidla, „ zcela úmyslně zamlčel podstatný údaj “, a v přímé návaznosti na to ke škodě poškozeného sebe obohatil. Obviněný tak jednal zcela vědomě. Odvolací soud k subjektivní stránce jednání obviněného uvedl, že o úmyslném jednání obviněného „ svědčí celkové počínání obžalovaného, při němž nejenže sepsal zápis o technickém stavu vozidla, který zcela neodpovídal skutečnosti, řádně nepředal ani servisní knížku, ač její dodání opakovaně sliboval, ale ani dodatečně, a to do doby, než předmětnou vadu poškozený zjistil prostřednictvím jiné osoby, jej neinformoval “ (str. 4 napadeného usnesení). Závěru, že obviněný jednal ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. tj. v úmyslu přímém, nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud poznamenává, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (občanského práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo povahu trestného činu podvodu.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. R. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a