ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1585.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1585/2011 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2012 o dovolání podaném D. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 12. 9. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/2009 ze dne 13. 11. 2009 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal D. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. potom při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, o kterém Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl usnesením sp. zn. 3 Tdo 835/2010 ze dne 10. 11. 2010 tak, že dovoláním napadený (shora uvedený) rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 18. 1. 2011 tak, že podle §258 odst. 1, písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to opět ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu uložil úhrnný trest ve výši dvanácti let a šesti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání a z jeho podnětu následně Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 3 Tdo 571/2011 ze dne 29. 6. 2011 napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci potom rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 12. 9. 2011 ve věci znovu rozhodl a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že D. K. uznal vinným pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy (resp. pokus k jednomu z nich) jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku znovu uvedl, že přestože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásadní změně stran právní kvalifikace jeho jednání, ani s takto přijatým rozhodnutím nesouhlasí s tím, že není možné dospět k jednoznačnému závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. To proto, že ani takto nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu (ani nepřímém) ublížit na zdraví jinému, když nebyl dán jeho aktivní vztah k zamýšlenému následku. Dodal, že pokud by před hořícím domem nebyl jeho soused B., tak by se do domu vrátil a osoby v něm přítomné vzbudil. Tvrzení soudu spočívající v tom, že musel vědět o ohrožení na zdraví osob v kritické době se v domě nacházejících a skutečnosti, že s tímto faktem byl srozuměn, odmítl s tím, že uvedené tvrzení nebylo jednoznačně prokázáno. Jeho srozumění s případným následkem spočívajícím v ublížení na zdraví nelze dovodit, a to ani ve formě tzv. nepravé lhostejnosti. Takto lze hovořit maximálně o tzv. pravé lhostejnosti, kdy nebyl srozuměn s možností vzniku těžké újmy na zdraví osob v domě se nacházejících, ale nanejvýše je možno uvažovat o tom, že spoléhal, že k takovému následku nedojde v důsledku zásahu svědka B. Takovou lhostejnost je potom možné podřadit z hlediska formy jeho zavinění pod vědomou nedbalost, čímž není namístě jeho jednání z hlediska subjektivní stránky označeného trestného činu (pokusu k němu) právně kvalifikovat jako pokus k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Konečně odmítl i úvahy odvolacího soudu stran jeho vztahu ke svým synům. Uzavřel s tím, že popsaný skutek byl odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikován, a to zejména s ohledem na vyjádřenou jeho subjektivní stránku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m tr. ř., a to v intencích podaného dovolání.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že užitý dovolací důvod byl uplatněn právně relevantně, pokud jde o zpochybnění správnosti právního posouzení skutku jako pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. především pro absenci jeho subjektivní stránky, současně však uvedla, že uvedený dovolací důvod byl i z tohoto hlediska uplatněn zjevně neopodstatněně. V této souvislosti poukázala na úplně učiněná skutková zjištění, ze kterých plyne gradující konflikt mezi dovolatelem a jeho bývalou manželkou, v rámci kterého vnikl násilně do domu, kde se dvěma syny a rodiči bydlela, ve snaze zničit její věci alkoholem v její ložnici polil skříň a koberec, který zapálil. To vše při vědomí, že v domě se nachází i další osoby. Následně dům opustil, přičemž k následku v podobě těžkého ublížení na zdraví nedošlo jenom v důsledku včasné pomoci další osoby (souseda), kterou o pomoc požádal starší syn. Mezi takto vyjádřeným (zjištěným) skutkovým dějem a jeho právním posouzením soudem je zřejmý soulad. To proto, že odvolací soud správně poukázal na to, že požár dovolatel založil v noční době, kdy v domě všichni spali, použil pro zdůraznění zahoření akcelerant. Musel tak být srozuměn s rychlým rozvojem požáru a výraznému zakouření jednotlivých místností a následnému ovlivnění vědomí ohrožených osob až k jejich otravě spalinami či přímému ohrožení plameny s možností vzniku rozsáhlých popálenin. Uvedené srozumění pak nese právě znaky tzv. nepravé lhostejnosti, když věděl, že při takovém rozhoření nebude jednoduché a snadné označené osoby zachránit, kdy tyto mohly do doby své záchrany utrpět vážnou újmu na zdraví právě v podobě přiotrávení oxidem uhelnatým či vážných popálenin, a to i z hlediska zákonných kritérií obsažených v §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Státní zástupkyně tak má za to, že dovolatel popsaným způsobem jednal prokazatelně v nepřímém úmyslu z hlediska ustanovení §4 písm. b) tr. zák. a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Dále uvedla, že v posuzované věci nemohlo jít o tzv. pravou lhostejnost, když dovolatel svou vůli projevil aktivním jednáním, jehož efektu si byl zřejmě vědom s tím, že takové jednání směřovalo ke způsobení následku předpokládaného trestním zákonem, jeho možného vzniku si v důsledku svého jednání musel být vědom. Uvedené v zásadě pravou lhostejnost vylučuje, protože popsané jednání nemohlo být projevem neexistující vůle nutné pro závěr o pravé lhostejnosti, když naopak z něj plyne kladné stanovisko dovolatele k možnému následku. Státní zástupkyně dodala, že D. K. se nejenom nesnažil odstranit důsledky svého předchozího jednání, ale dům opustil, přičemž na otázku svědka B. pouze sdělil, že požár založil on a bez dalšího místo opustil, přičemž nemohl předpokládat případnou adekvátní reakci tohoto svědka. Nemohl také počítat se žádnou najisto postavenou okolností, která by mohla zabránit rozhoření ohně, přičemž k následkům na zdraví dalších osob nedošlo jenom pro účinný zásah svědka B., nikoliv dovolatele, který místo opustil a o další osud jednotlivých osob v domě se již dále nezajímal. Takto byl zjevně srozuměn s tím, že mohlo dojít i ke vzniku jejich těžké újmy na zdraví. S odkazem na uvedené skutečnosti potom státní zástupkyně uzavřela, že k závažné újmě na zdraví označených osob v důsledku jím založeného požáru nedošlo pouze pro zásah třetí osoby, s její reakcí přitom dovolatel nemohl najisto počítat, což ve svém souhrnu vykazuje všechny znaky existence nepřímého úmyslu v souladu s ustanovením §4 písm. b) tr. zák. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V posuzované věci o učiněných skutkových zjištěních není pochyb. Nejvyšší soud se přitom předmětným případem zabývá již po třetí, když v rámci svých dvou předchozích rozhodnutí nemohl souhlasit s právní kvalifikací stále shodně popisovaného skutku. I tentokrát lze vznesenou námitku stran absence subjektivní stránky označeného trestného činu (pokusu k němu) mít za uplatněnou právně relevantně, avšak s ohledem na nyní odvolacím soudem zvolenou právní kvalifikaci zmíněného skutku jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Nelze totiž přehlédnout, že odvolací soud nyní dospěl k závěru, že dovolatel svým (popsaným) jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., když se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Z učiněných skutkových zjištění totiž nepochybně plyne, že dovolatel měl negativní vztah ke své bývalé manželce, která žila v domě se svými rodiči a dvěma nezletilými syny. Je rovněž nepochybné, že v kritické době do uvedeného domu násilně vnikl a ve vzteku založil v ložnici své bývalé manželky (v té době nepřítomné) požár, když polil její skříň a koberec alkoholem a uvedené zapálil, při současném vědomí, že použitím takového akcelerantu se požár rychle a razantně rozšíří. Přitom nepochybně věděl, že v domě jsou další osoby, které s ohledem na dobu jeho počínání mohou již spát. Z místa činu potom bez dalšího odešel, nedbal proseb svého staršího syna a sousedovi, kterého náhodně potkal před domem pouze na jeho dotaz potvrdil, že požár sám založil. Aniž by vyčkal dalšího, a to ani případnou reakci souseda B., kterou v dané chvíli jistě spolehlivě nemohl předpokládat, z místa odešel. Za daných okolností tak zajisté byly v domě (v té chvíli) přebývající osoby (A. K. a M. S.) reálně ohroženy vznikem těžké újmy na zdraví, a to ať již otravou oxidem uhelnatým nebo dokonce zasažením přímými plameny a tedy vznikem závažných popálenin. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že s uvedenou skutečností musel být dovolatel srozuměn, a to právě ve formě již zmíněné tzv. nepravé lhostejnosti, když věděl, že při nepochybném rozmachu jím založeného požáru může snadno dojít k již popsanému následku se současným vědomím, že ani okamžité jednání nemusí vést ke snadné záchraně takto ohrožených osob. Z uvedených skutečností plynoucích ze správně a úplně zjištěného skutkového děje potom také odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu (pokusu k němu), včetně jeho stránky subjektivní, a to formou nepřímého úmyslu, když věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (§4 písm. b/ tr. zák.). Lze proto uzavřít, že dovolatel zjevně svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., a to včetně zákonem vyžadované subjektivní stránky.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka