ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.182.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 182/2012 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 o dovoláních obviněného O. Ch. , a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného O. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 56/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2010, takto:
I. K dovolání nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 56/2011, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta první tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. Ch. odmítá .
V. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný O. Ch. bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 7 T 8/2010, byl obviněný O. Ch. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění pod bodem 1. výroku rozsudku dopustil tím, že „ dne 6. 6. 2010 v době kolem 03:30 hodin v domě v obci H., po předchozím požití alkoholických nápojů, v pokoji, kde v té době spala na pohovce poškozená nezl. této stáhl tepláky a spodní kalhotky přibližně do poloviny stehen, osahával ji na přirození a pokusil se jí vsunout 2 prsty do pochvy a svého jednání zanechal až poté, kdy zjistil, že se poškozená nezl. probudila, z pokoje odešel, ale přibližně cca po 10 minutách se do pokoje vrátil, požadoval po jmenované, aby si k němu šla lehnout, a když jeho žádost odmítla, lehl si k ní pod deku a začal ji osahávat přes oblečení na přirození a když poškozená uchopila jeho ruku a dala ji od svého těla pryč, tak obžalovaný svého jednání zanechal a usnul, a tohoto jednání se dopustil, ač věděl, že nezletilé je 13 let “;
a dále zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2. rozsudku dopustil tím, že „ dne 6. 6. 2010 okolo 08:00 hodin v místě svého bydliště H. odvážel poškozenou nezl. osobním motorovým vozidlem zn. BMW 520 2.0, domů do K. n. O. a během cesty po ujetí cca 3 km mezi obcemi H. a V. vjel na lesní cestu, kde zastavil, chytil poškozenou za ruku a pokusil se ji políbit, poté co ho odstrčila, vystoupil z vozidla, přešel k pravým předním dveřím a proti její vůli poškozenou vytáhnul z vozidla a přes její opakovaný nesouhlas ji začal osahávat pod oblečením na prsou a přirození a když se poškozená pokusila mu vytrhnout a nastoupit do vozidla, tak ji dlaní udeřil do obličeje, poté co se poškozené podařilo nastoupit do vozidla, si obnažil pohlavní úd a požadoval po poškozené, aby mu ho třela rukou, nebo sála ústy, s čímž poškozená nesouhlasila, načež uchopil její levou ruku, položil ji na svůj pohlavní úd a začal s ní po údu pohybovat a poškozená z obavy, aby jí neublížil, třela jeho pohlavní úd, až došlo k ejakulaci, a tohoto jednání se dopustil, ač věděl, že nezletilé je 13 let “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobod v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný O. Ch. odvolání, které zaměřil do obou výroků o vině a i do výroku o jemu uloženého trestu. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 56/2011 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ 6. 6. 2010 kolem 08.00 hod. z místa svého bydliště v H. odvážel poškozenou nezl. jejíž věk znal, osobním automobilem BMW 520, do K. n. O., po ujetí cca 3 km mezi obcemi H. a V. vjel na lesní cestu, kde zastavil, chytil poškozenou za ruku a pokusil se ji políbit a poté, co ho odstrčila, vystoupil z vozidla, přešel k pravým předním dveřím, vytáhl poškozenou z vozidla, začal ji osahávat pod oblečením na prsou a přirození, a když se poškozená mu pokusila vytrhnout a nastoupit do vozidla, udeřil ji dlaní do obličeje a poté, co se poškozené podařilo znovu nastoupit do vozidla, si obnažil pohlavní úd a požadoval po poškozené, aby mu jej třela rukou nebo sála ústy, a když s tím poškozená nesouhlasila, uchopil její levou ruku, položil ji na svůj pohlavní úd a začal s ní po údu pohybovat, přičemž poškozená z obavy, aby jí neublížil, třela jeho pohlavní úd, až došlo k ejakulaci “, uznal obviněného O. Ch. vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Za něj a dále za zločin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, odsoudil obviněného podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný O. Ch. prostřednictvím svých obhájců dovolání (č. l. 796 – 799, 800 – 803) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Obviněný uvedl, že nadále zásadně trvá na tom, že se nestal ani jeden ze skutků, pro něž byl obžalovaný odsouzen, a že nespáchal žádný trestný čin.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, na základě důkazů, které trestní spis obsahuje, nelze dojít k závěru, že použil vůči poškozené násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné těžké újmy, který je jedním ze znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění ve smyslu ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku. Poškozená ve své výpovědi před soudem uvedla, že jí obžalovaný žádným způsobem slovně nevyhrožoval a že jí dal pouze facku. Z popisu události nelze ale nade vší pochybnost dovodit, že by byl tento fyzický projev veden ve snaze donutit poškozenou k tomu, aby ho pohlavně uspokojila. Za násilí je nutno považovat jednání, které má dlouhodobější charakter a které negativně působí na osobu, která je tomuto jednání vystavena (např. bití, působení bolesti apod.). Obviněný se domnívá, že jedno slabé uhození otevřenou dlaní nelze považovat za násilí, jak je má na mysli ustanovení §185 tr. zákoníku, resp. pokud k uhození poškozené tímto způsobem došlo, nedosahovala facka takové intenzity, aby ji bylo možno za násilí či pohrůžku násilí považovat. Namítl také, že obviněná měnila v otázce použitého násilí vůči ní svou výpověď, kdy nejprve uváděla, že ji měl obviněný z auta vytáhnout za levou ruku, na níž byl nalezen hematom, aby v hlavním líčení vypověděla, že ji vytáhl za pravou ruku, na níž žádný hematom nalezen nebyl. Uvedl dále, že závěr, že ze strany poškozené šlo o dobrovolné jednání, podporuje i její chování v dalších týdnech, kdy vykonávala v období měsíců srpna až října 2010 různé sexuální praktiky ve volné přírodě a v automobilu s R. B. , který byl za toto jednání odsouzen Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou. Pokud pak Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že mezi ním a poškozenou došlo na lesní cestě mezi obcemi H. a V. k sexuálním praktikám, měl toto jednání kvalifikovat jako zločin pohlavního zneužití dle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný též zmínil, že jeho právo na obhajobu bylo zkráceno, když nebyly provedeny jím navrhované důkazy, zejména výslechy svědků K. starší, E. W. , ošetřující lékařky poškozené a zpracovatele odborného vyjádření (ohledně stop spermatu na sedadlech vozidla a na oblečení poškozené). Dále přednesl svou vlastní verzi událostí, především v souvislosti s nalezenými stopami spermatu. Uvedl, že trvá na tom, že výpověď poškozené je účelová, stojí osamoceně a není potvrzována ani nepřímými důkazy.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že shledává jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. pak namítl, že postrádá výrok o tom, jak se odvolací soud vypořádal s odvoláním proti výroku rozsudku prvoinstančního soudu o vině pod bodem 1 výroku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, č. j. 2 To 56/2011-751 , a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Dne 3. 1. 2012 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 2. 1. 2012, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněného (č. l. 786 - 788), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že odvolací soud (na rozdíl od soudu nalézacího) neshledal, že by se v případě jednání obviněného pod bodem 2) rozsudku jednalo o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, jak to má na mysli ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Svůj závěr odůvodnil zejména tím, že pro posouzení, zda se jedná o způsob provedení srovnatelný se souloží, je rozhodující srovnatelná závažnost následků (psychických i fyzických), kdy naplnění takovéto podmínky v posuzovaném případě neshledal, neboť u poškozené nenastaly následky, jako kdyby byla znásilněna formou soulože, když dle posudku znalce - psychologa „to vnímala jako určitý zážitek nebo zkušenost do jejího repertoáru zkušeností v oblasti sexuality, ... zažila prostě něco, co její kamarádky ještě nezažily a ... z čehož se velmi rychle otřepala ...“ S tímto závěrem se nejvyšší státní zástupce neztotožnil.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží půjde v případě pohlavního styku, kdy sice nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, ale pohlavní orgán některé strany je však „ve hře“. Jedná se tak o případy, kdy je realizována taková nedobrovolná sexuální praktika, odlišná od soulože (spojení pohlavních orgánů ženy a muže), která je způsobilá vést k sexuálnímu uspokojení i jen muže nebo ženy, tedy v případě muže až k jeho ejakulaci, ať již je tato vyvolána orálním či análním pohlavním stykem, nebo jen manuální masturbací, tj. třením pohlavního orgánu muže rukou jiné osoby. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že v posuzovaném případě byla poškozená uvedena do natolik bezvýchodné situace, že nakonec manuální masturbaci obviněnému skutečně provedla, a to pouze jako to nejmenší „zlo“, které ji mohlo potkat, neboť situaci vyhodnotila tak, že se mu na odlehlém místě stejně neubrání. K námitce, že poškozená se z jednání obviněného posléze poměrně brzy bez větších psychických obtíží „otřepala“, uvedl, že tuto skutečnost nelze zohlednit jako jedinou a rozhodující okolnost vylučující použití kvalifikované skutkové podstaty dle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť rozhodující by měla být forma pohlavního styku a jeho (ne)způsobilost vést ke stejnému účelu, jako soulož. Mimoto ani nelze předjímat, zda vůbec a případně jaké následky (psychické i fyzické) by poškozená měla, došlo-li by minimálně jen k orálnímu pohlavnímu styku, o kterém by jako o se souloží srovnatelném styku odvolací soud už neměl vzhledem k dosud publikované judikatuře pochyb. Přitom i orálního pohlavního styku se obviněný dožadoval, ale k němu již nedošlo, protože ho k ejakulaci dokázala poškozená přivést vynucenou manuální masturbací.
V petitu svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 56/2011, jakož i případná další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému . Dne 19. 12. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 14. 12. 2011, v němž obviněný reagoval na dovolání nejvyššího státního zástupce v tom smyslu, že se domnívá, že tento se zabývá nepodstatnými argumenty namísto toho, aby se zaměřil na skutečnost, že zde nejsou žádné důkazy hovoří o jeho vině, kdy dále uvedl, že nebyli připuštěni klíčoví svědci, resp., že mu po propuštění z vazby volali rodiče spolužaček poškozené, že před nimi vyprávěla, že si celý incident vymyslela. Obviněný se vyjádřil v tom smyslu, že jeho odsouzení stojí jen na samých domněnkách s tím, že doufá, že Nejvyšší soud celou žalobu zruší.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným O. Ch., stejně jako nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval dovoláním obviněného O. Ch. , který uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují převážně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především námitky směřující k samotné výpovědi poškozené K. H. a námitky neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechů svědků K. starší, E. W., ošetřující lékařky poškozené a zpracovatele odborného vyjádření týkajícího se stop spermatu na sedadlech vozidla a na oblečení poškozené; dále námitky týkající se důkazů – stop spermatu nalezených v jeho autě a na jeho oblečení) a vadná skutková zjištění (kdy obviněný namítl, že se nestal ani jeden ze skutků, pro něž byl odsouzen a že žádný trestný čin nespáchal; námitka nedostatečných zjištění týkajících se zajištěných stop spermatu na jeho oblečení a v jeho autě; námitky týkající se zranění, hematomů na těle poškozené a jejich původu, resp. námitky týkající se zjištění, zda a jak došlo k údajnému násilí vůči poškozené), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že jediným přímým důkazem je výpověď poškozené, kterážto je však nepravdivá a účelová, a není potvrzena ani nepřímými důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že sama poškozená uvedla, že jí nijak nevyhrožoval a nic neprokazuje, že by ji udeřil dlaní do obličeje; sperma na košili poškozené pochází z jeho ranní masturbace v domě, když největší část sperma bylo právě na košili, do níž ejakuloval, a na mikině byly jen drobné stěry na rukávech, které mohly vzniknout v době, kdy poškozená košili držela v ruce, a stopy spermatu nalezené na sedačkách v jeho autě jsou starší, z dřívějška, a s daným incidentem nemají souvislost; kdyby skutečně došlo k ejakulaci na poškozenou, musela by být nalezeno sperma především na jejích kalhotách, protože ona v rozhodné době měla sedět na sedadle spolujezdce, takže on by téměř jistě, s ohledem na to, kde měl stát, ejakuloval na její nohy).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, že v popisu skutku nejsou uvedeny okolnosti odpovídající všem zákonným znakům zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znaku „násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy“.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku , nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let .
Objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku tohoto trestného činu je kterýkoli člověk , tedy nejen osoba ženského pohlaví. Nezávisí na věku znásilňované osoby, a proto předmětem útoku může být a v praxi také někdy bývá i dítě útlého věku, což vyplývá i z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Nezáleží ani na způsobu života znásilňované osoby , ani na její pověsti , ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství (srov. R 97/1955) nebo v poměru druha a družky anebo v partnerství (srov. zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů). Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku (arg. „donutí“), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku. V případě, že by pachatel svého cíle, dosáhnout s obětí pohlavního styku, nedosáhl, zůstal by tento trestný čin ve stadiu pokusu. Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli . V případě odst. 1 alinea 1 pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu , s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu , že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Jde o úmyslný trestný čin.
Okolnost, že trestný čin znásilnění byl spáchán na osobě mladší než patnáct let, která odůvodňuje použití vyšší trestní sazby [§185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], je jinou skutečností ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku. Proto není třeba, aby pachatel znal věk poškozené osoby, stačí, že se zřetelem na okolnosti (zejména její fyzickou vyspělost, vzhled, způsob chování a vyjadřování apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět měl a mohl (srov. R 57/1980, R 17/1982, s. 126 až 127). Uvedená zásada, tj. že k okolnosti uvedené v §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je nutno přihlédnout i tehdy, byla-li pachatelem zaviněna z nedbalosti , platí i při pokusu znásilnění, jelikož skutečnost, že čin nebyl dokonán, není závislá na vůli pachatele a nedotýká se objektivně existující okolnosti, že čin směřoval proti osobě mladší patnácti let (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1651 - 1657).
Pojem násilí není v zákoně definován. Při jeho výkladu je třeba vzít vždy v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V teorii se rozlišuje:
a) násilí ve formě vis absoluta , tj. násilí, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti, kdy složka vůle u oběti zcela chybí (např. oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání);
b) násilí ve formě vis compulsiva , tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku , který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (např. bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele).
V obou případech je však násilí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu (ať už kladeného nebo jen očekávaného) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1161 – 1162.
Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný poté, co zastavil na lesní cestě, nejdříve poškozenou chytil za ruku a pokusil se ji políbit, s čím nesouhlasila a obviněného odstrčila, načež obviněný z auta vystoupil, přešel k pravým předním dveřím a poškozenou vytáhl z auta, začal ji proti její vůli pod oblečením osahávat na prsou a přirození, a když poškozená projevila svůj nesouhlas tím, že se pokusila vytrhnout a nastoupit zpět do auta, udeřil ji dlaní do obličeje. Poškozené se podařilo nastoupit zpět do auta, kde po ní obviněný požadoval sexuální praktiky, kterým poškozená z obavy, aby jí neublížil, kdy situaci vyhodnotila tak, že by se mu na opuštěné lesní cestě neubránila, vyhověla.
Není nejmenších pochyb o tom, že obviněný se vůči poškozené dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejího odporu a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Za násilí lze již považovat to, že obviněný poškozenou proti její vůli vytáhl z auta. Námitka, že obviněná nejdříve vypověděla, že ji vytáhl za levou paži, aby v hlavním líčení uvedla, že se jednalo o paži pravou, na které, na rozdíl od levé paže, nebyl nalezen hematom, není nijak relevantní vzhledem ke skutečnosti, že obviněný se takovéhoto jednání dopustil, resp. proti vůli poškozené tuto vytáhl z auta, čímž se snažil překonat její odpor, který dala jasně najevo chvíli předtím, kdy se jí pokusil v autě políbit. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že „jedno slabé uhození otevřenou dlaní nelze považovat za násilí, jak je má na mysli ustanovení §185 trestního zákoníku“. Takováto argumentace je s ohledem na celkovou situaci zcela nevhodná a jedná se toliko o snahu obviněného o zlehčení závažnosti celé situace. Intenzitu použitého násilí je třeba vždy posuzovat v kontextu. Nelze přehlédnout, že poškozené bylo v době spáchání činu teprve 13 let, byla sama s dospělým mužem, který ji fyzicky zcela převyšoval, na opuštěné lesní cestě, tedy v pro ni zcela jasně tísnivé situaci. Sama poškozená vypověděla, že danou situaci vyhodnotila tak, že by se obviněnému neubránila, a proto se podrobila jeho nátlaku. Učinila tak ale až poté, co dala jasně najevo, že si nepřeje, aby se jí obviněný jakýmkoli způsobem dotýkal, a to slovně i fyzicky, kdy nejdříve obviněného ještě v autě odstrčila a poté, co byla obviněným vytažena z auta, se pokusila vytrhnout z jeho sevření. Pokud ji obviněný při kladení odporu, resp. její snaze vytrhnout se mu, uhodil, zcela jistě v ní takové gesto vyvolalo strach a obavy o svou bezpečnost. Nalézací soud se na str. 21 odůvodnění rozsudku vyjádřil v tom smyslu, že obviněný „ odvezl poškozenou na jí neznámé odlehlé místo a zde k překonání jejího odporu a dosažení svého cíle použil své fyzické převahy a síly a určitým způsobem i tísně poškozené “.
Nejvyšší soud se závěrem, že se obviněný vůči poškozené dopustil násilí za účelem překonání nebo zamezení jejího vážně míněného odporu, ztotožnil, a shledal tak námitku obviněného neopodstatněnou. S ohledem na tento závěr nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že jeho jednání bylo na místě kvalifikovat jako zločin zneužití dle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , v rámci něhož uvedl, že s ohledem na jím uvedené námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má za to, že se nedopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným, a pokud by jeho jednání bylo posouzeno jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, kdy se však nejednalo o soulož a poškozená neměla žádné fyzické ani psychické následky, shledává mu uložený trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let nepřiměřeně přísným.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu (a ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) tedy nelze namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného) trestu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Námitky obviněného nejsou sto založit opodstatněnost uvedeného dovolacího důvodu, neboť se jedná o spekulativní úvahy vycházející z toho, že obviněný nebyl uznán vinným trestným činem (trestnými činy), který je mu kladen za vinu, tedy vycházející z vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastního hodnocení skutkového stavu. Jak bylo uvedeno v rámci výše uvedeného odůvodnění vztahujícího se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je vždy vázán stabilizovanými skutkovými zjištěními, učiněnými soudy prvního a druhého stupně. Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jímž byl uznán vinným.
Obviněný taktéž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., kterýžto lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
K tomuto dovolacímu důvodu je nutné uvést, že obviněný uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje pouze výrok týkající se výroku o vině pod bodem 2), přičemž absentuje výrok o způsobu rozhodnutí o jeho odvolání, které směřovalo do všech rozsudečných výroků nalézacího soudu, resp. že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání v rozsahu, ve kterém směřovalo do výroku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu.
K této výhradě považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že takový požadavek obviněného není opodstatněný, protože platí, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto, jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17, T- 417). Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu, (§254 tr. ř.), a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen některý výrok (např. výrok o náhradě škody), rozhodne tak, že zruší tento výrok, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o trestu, zůstávají nedotčeny, a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23, T- 531).
Na základě tohoto výkladu Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v rozsahu, jímž se domáhal chybějícího výroku v případě absence rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zbývající části odvolání, za neopodstatněné, protože o chybějící ani neúplný výrok se v projednávané věci ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nejedná.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami uplatněnými v dovolání nejvyššího státního zástupce.
V konkrétním případě směřovaly výhrady nejvyššího státního zástupce proti změně právní kvalifikace skutku pod bodem 2) z rozsudku nalézacího soudu, kdy se neztotožnil se závěry odvolacího soudu, že jednání obviněného sice bylo pohlavním stykem, ovšem nikoli pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, jak to má na mysli ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd . To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek , jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož. K obdobné situaci dochází v případě mužského pohlavního údu, který je při souloži zasouván do pochvy (vagíny) ženy, a proto, aby nastal účinek srovnatelný tomu, k jakému dochází v případě soulože, muže být namísto vnikání do pochvy použit způsob, při němž nejde o ženské pohlavní orgány, ale jinou srovnatelnou část těla (ženy nebo muže). Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí, event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1655 – 1656). Je zřejmé, že komentář k trestnímu zákoníku nějaký vyčerpávající výčet způsobů jednání, které lze podřadit pod pojem „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, neposkytuje. Je proto třeba v každém konkrétním případě, kdy vyvstávají pochybnosti o tom, zda se jedná či nejedná o „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, pečlivě posoudit konkrétní okolnosti.
Odvolací soud změnu právní kvalifikace odůvodnil s odkazem na výše uvedenou pasáž komentáře k trestnímu zákoníku, kde není zmínka o tom, že by za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží měla být považována manuální masturbace, ke které v projednávaném případě došlo. Dále uvedl, že pro posouzení, jestli způsob provedení je srovnatelný se souloží, je rozhodující i pro oběť srovnatelná závažnost následků (psychických i fyzických), kdy dovodil, že takové podmínky splněny nebyly, neboť u poškozené nenastaly následky, jako kdyby byla znásilněna formou soulože.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že tento se nezabýval právní argumentací vyslovenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, k výkladu nového právního pojmu „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, což odůvodnil tím, že se jedná o rozhodnutí doposud nepublikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a projednávanou věc pojal jen v kontextu dosavadní rozhodovací praxe odpovídající právní úpravě, kterou obsahoval trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, je, že „podstatou soulože je spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Má-li jít o jiný obdobný pohlavní styk, týká se to případů, kdy nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Charakter obdobného pohlavního styku těmto případům typicky dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla . Spadají sem na jedné straně případy, kdy pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod. , a na druhé straně případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy pachatel do pohlavního orgánu ženy zasouvá nějaký předmět. Jestliže jde o pohlavní styk, při němž je „ve hře” pohlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože. Zbývá pak určitý okruh případů, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálnímu uspokojení, lze ho považovat za jiný pohlavní styk, než je soulož, ale nikoli za obdobu soulože. Jde zejména o jednání, které směřuje proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzivní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod.“
V projednávaném případě byla poškozená přinucena k nedobrovolné sexuální praktice spočívající v manuální masturbaci. Manuální masturbace je aktem simulujícím pohyb tření, k němuž dochází při souloži, kdy je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy, resp. aktem, kdy pohlavní orgán muže namísto spojení s pohlavním orgánem ženy je této vkládán do ruky za účelem tření. Obviněný tímto sledoval své sexuální uspokojení a tření pohlavního údu poškozenou zcela jednoznačně mělo směřovat ke stejnému závěru jako soulož, tedy k sexuálnímu uspokojení obviněného. Obviněný svého jednání zanechal až poté, co dosáhl sexuálního uspokojení, tedy ejakuloval. V tomto ohledu šlo o spojení, jehož nuceným „účastníkem” se stala ruka poškozené, což celému aktu dodalo charakter obdoby soulože.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takovéto jednání nelze posoudit jako jednání méně intenzivní. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávaném případě šlo o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce , podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 2 To 56/2011, zrušil . Současně podle §265k odst. 2 věta první tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze nařídil v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze předmětnou trestní věc znovu projedná, přičemž je vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 3 tr. řádu).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. Ch. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného A. Ch.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil k dovolání nejvyššího státního zástupce napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se obviněného O. Ch. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se O. Ch. bere do vazby podle §67 písm. a) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Obviněný byl z tohoto důvodu ve vazbě již v původním řízení. (č. l. 54).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata