ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.321.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 321/2012 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. dubna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Ing. Bc. D. H., nar., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 14 To 120/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 101/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Bc. D. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 2 T 101/2010 , byl obviněný Ing. Bc. D. H. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1961 Sb., trestního zákona , účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dle skutkových zjištění pod bodem 1.) rozsudku dopustil tím, že „ dne 30. 5. 2009 v přesně nezjištěné době kolem 13,00 hodin v rámci plnění svých služebních povinností, jako příslušník PČR služebně zařazený na Krajském ředitelství policie J. k., územní odbor vnější služby P., ve funkci vedoucího dopravního inspektorátu se dostavil na služebním motocyklu H. rz: k místu služebního zákroku, na silnici č. v k. ú. M. spojující obce M. a C., okres P., ve směru jízdy z P. na P., kde byl hlídkou PČR Dopravní inspektorát, územní obor vnější služby P., ve složení nstržm. P. S. a pprap. V. M. s volacím znakem „P.“, řešen řidič osobního motorového vozidla A5 rz: V. V., nar., pro přestupkové jednání, spočívající v překročení rychlosti mimo obec a nepoužití bezpečnostních pásů, když ve zřejmém úmyslu opatřit řidiči osobního motorového vozidla Audi A5 rz: V. V., nar., neoprávněný prospěch, spočívající v jeho nepostižení za dopravní přestupek na místě z pozice své funkce rozhodl tak, že vydal svému podřízenému nstržm. P. S. bezdůvodně pokyn, v rozporu se zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích tak, aby tento přestupek byl řešen pouze domluvou, bez řádného zadokumentování a zejména vyplnění tiskopisu „Oznámení o přestupku“, přičemž v důsledku takového jednání obžalovaného, nebyl přestupek vůbec odeslán k projednání a zahájení správního řízení na MÚ P. - Odbor dopravně správních agend, přičemž navíc fotografie z laserového radaru dokumentující rychlost vyšší než 160 km/h vozidla A5 rz: řidiče V. V., nar., byla doposud neustanovenou osobou v přesně nezjištěné době z policejního záznamového zařízení vymazána “;
a dále pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku , účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním pod bodem 2.) rozsudku spočívajícím v tom, že „ v přesně nezjištěné době ve dnech 7. 3. 2010 - 8. 3. 2010, jako příslušník PČR služebně zařazený na Krajském ředitelství policie J. k., územní odbor vnější služby P., ve funkci vedoucího Dopravního inspektorátu, z pozice své funkce bezdůvodně ve zřejmém úmyslu opatřit E. V., nar., neoprávněný prospěch, spočívající v jeho nepotrestání za dopravní přestupek, odebral z pošty určené pro zpracovatele přestupků Dopravního inspektorátu, územního odboru P., prap. PČR J. B. přestupkový spisový materiál obsahující mimo jiné i tzv. „Oznámení o přestupku“, sepsané policejními orgány s E. V., kterého se měl přestupce dopustit tím, že dne 7. 3. 2010, jako řidič osobního motorového vozidla VW Golf rz: jel po ulici Č. v P. po silnici směrem na Č. B., aniž by v průběhu jízdy byl připoután bezpečnostním pásem a následně byl kontrolován hlídkou PČR Dopravní inspektorát, územní odbor vnější služby P. ve složení nstržm. P. S. a nstržm. V. S. s volacím znakem „P.“, v důsledku čehož tento přestupek nebyl v rozporu se zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vůbec odeslán k projednání a zahájení správního řízení na MÚ P. - Odbor dopravně správních agend,
v přesně nezjištěné době dne 25. 4. 2010 kolem 13,00 hod., poté co byl hlídkou PČR Dopravní inspektorát, územní odbor vnější služby P. ve složení nstržm. PČR P. S. a nstržm. PČR V. S. s volacím znakem „P.“ kontrolován v P. v ul. T. v rámci dohledu nad bezpečností silničního provozu doposud neustanovený řidič, blíže neustanoveného osobního motorového vozidla tov. zn. M. světlé barvy, který se dopustil přestupku ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spočívajícího v překročení rychlosti, vydal obžalovaný svévolně ve zřejmém úmyslu opatřit tomuto řidiči neoprávněný prospěch, spočívající v jeho nepotrestání za dopravní přestupek, z pozice funkce vedoucího Dopravního inspektorátu Krajského ředitelství policie J. k., územní odbor vnější služby P., ústní telefonický pokyn nstržm. PČR P. S., aby tento přestupek nebyl v rozporu se zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích vůbec řešen a řidiči bylo umožněno odjet, přičemž přestupek nebyl řádně zadokumentován a nebylo sepsáno žádné „Oznámení o přestupku“, když takto v důsledku jednání obžalovaného nemohl být doposud neustanovený přestupce nikterak sankcionován a tudíž ani žádný přestupkový materiál nemohl být odeslán k projednání a zahájení správního řízení na MÚ P. - Odbor dopravně správních agend “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku s užitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 ½ (dva a půl) roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností v souvislosti s pravomocí úřední osoby v trvání 3 (tří) let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 2 T 101/2010, podal obviněný Ing. Bc. D. H. odvolání směřující do všech výroků rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, usnesením ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 14 To 120/2011 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. Bc. D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 599 - 605) opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. , neboť nadále trvá na nedůvodnosti řízení ve vztahu k jeho osobě a odsouzení své osoby považuje za nepřístupné. Má za to, že skutek popsaný ve výrokové části nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (resp. zneužití pravomoci úřední osoby) ani jiného trestného činu, resp. není dle jeho přesvědčení ze skutku, tak, jak je popsán, patrné, zda by vůbec jeho pokyny (za předpokladu, že by byly uděleny), mohly způsobit jinému škodu nebo opatřit mu nebo jinému neoprávněný prospěch. Namítl, že v řízení vůbec nebylo zjištěno, zda by takové pokyny byly způsobilé něco ovlivnit, tedy zda došlo ke spáchání přestupku ze strany třetích osob. Splnění uvedené podmínky však dle jeho názoru tvoří nezbytný předpoklad naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (resp. zneužití pravomoci úřední osoby). Skutek, jak byl soudem zjištěn, byl dle jeho názoru nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Namítl dále, že zmiňované přestupky ze strany třetích osob se neudály; o čemž svědčí již to, že po celou dobu řízení nebyly předloženy záznamy, které by spáchání přestupků potvrzovaly. Sám obviněný podal podnět k Inspekci ministerstva vnitra, aby řádně prověřila a případně zjistila, zda-li tvrzené přestupky byly někdy v počítači svědka B. archivovány a zda-li s nimi v takovém případě bylo manipulováno, a závěr šetření inspekčního orgánu po prověření dle ust. §158 odst. 1 tr. ř. byl takový, že nebylo prokázáno, že by se někdo v dané věci dopustil trestného činu či přestupku. Toto zjištění inspekčního orgánu potvrzující neexistenci tvrzených přestupků ze strany třetích osob mělo být soudy provedeno jako důkaz, bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění byl však tento jeho návrh na provedení důkazů zamítnut. V případě skutku pod bodem 1.) bylo rozhodnutí odvolacího i prvoinstančního soudu učiněno výlučně na základě tvrzení svědka S., neboť svědek M. v předmětné době seděl ve vozidle. Obviněný trvá na tom, že se jednalo o běžnou kontrolu, při které žádný pokyn odporující zákonu nevydal, kdy současně nebylo prokázáno, že by se řidič dopustil přestupku a obviněný svým případným pokynem mohl cokoliv ovlivnit. Navíc se předmětné zastavované vozidlo bez zapnutých bezpečnostních pásů ani nerozjede, proto řidič ani takový přestupek spáchat nemohl. Stejně tak nebylo prokázáno, že by vymazal fotografii z počítače svědka B., když v předmětné době měl dovolenou; navíc k počítači tohoto svědka měl přístup kdokoli z pracovníků. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2.) obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že by odstranil z pošty spisový materiál. V uvedené době nesloužil a k poště měl stejně jako k výše uvedenému počítači přístup kdokoliv. K druhému skutku pod bodem 2. rozsudku uvedl, že nebyla zjištěna ani totožnost řidiče ani přestupek, kterého se měl tento řidič dopustit, a uvedený skutek je proto neurčitý. Uvedl taktéž, že k těmto třetím osobám neměl žádný vztah.
Obviněný je přesvědčen, že jednání tak, jak je popsáno, by bylo nutné hodnotit vzhledem k absenci jednání, které by takové pokyny mohly ovlivnit, nejvýše jako nezpůsobilý pokus, konkrétně pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, když ze skutku nevyplývá, že by jeho případné pokyny mohly něco ovlivnit. Má za to, že ani nepřímé důkazy netvoří uzavřený řetězec bez důvodných pochybností, aby na základě nich bylo možno vynést odsuzující rozsudek. Odsouzen byl na základě svědeckých výpovědí, které jsou dle jeho přesvědčení neobjektivní a zaujaté, neboť se jedná o jeho podřízené, kteří s ním byli ve špatných vztazích, zejména svědci S. a M.. Současně nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci – řidiči, v jejichž prospěch měl jednat. Vzhledem k výše uvedenému má za to, že odvolací i prvoinstanční soud nepostupovaly objektivně a nezaujatě, skutkový stav byl dotvářen nepodloženými úvahami, aniž by byly zohledněny ostatní skutečnosti a sebemenší skutečnosti v jeho neprospěch byly soudy až nekriticky hodnoceny. Současně obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Popsaným postupem tak soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů dle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému se domnívá, že je namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a rozhodnout o zproštění obžaloby, neboť ze žádného z důkazů provedených v tomto řízení není patrné, že by se dopustil kteréhokoliv ze skutků uvedených ve výrokové části rozhodnutí prvoinstančního soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 20. 7. 2011, č. j. 14 To 120/2011-588, a rovněž předcházející rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 12. 2010, č. j. 2 T 101/2010-550, dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu, případně pak nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky . Dne 1. 2. 2012 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 31. 1. 2012, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat a současně vyjádřilo souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 14 To 120/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. Bc. D. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků, zejména svědků S. a M., které označil za účelové; námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména závěrů učiněných v rámci šetření Inspekcí ministerstva vnitra týkajícího se archivace údajných přestupků v počítači svědka B., a dále nevyslechnutí svědků – řidičů, jejichž přestupky měl svým jednáním zahladit; obviněný namítl, že sebemenší skutečnosti byly soudy až nekriticky hodnoceny v jeho neprospěch) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (obviněný namítl, že skutkový stav nebyl náležitě objasněn a nebyly rozptýleny veškeré pochybnosti; spadají sem námitky, v rámci nichž obviněný brojí proti nedostatečným skutkovým zjištěním týkajících se údajného výmazu fotografií z počítače svědka B., kdy uvedl, že měl v předmětné době dovolenou a k počítači měli přístup ostatní pracovníci, dále námitky týkající se samotných přestupků, resp. prokázání toho, že se vůbec staly, možné manipulace s daty – fotografiemi a spisovým materiálem z pošty; námitka nedostatečných zjištění ohledně totožnosti a údajného přestupku řidiče ve vztahu ke třetímu skutku, který je mu kladen za vinu, stejně jako jeho vztahů se svědky – podřízenými), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že nebyly předloženy záznamy, které by potvrzovaly spáchání přestupků třetími osobami nebo skutečnost, že to byl obviněný, kdo odstranil fotografie z počítače svědka B. či spisový materiál z pošty, resp. že neexistuje žádný přímý důkaz, listinný či jiný, nasvědčující tomu, že se mu za vinu kladeného jednání dopustil, kdy ani nepřímé důkazy netvoří uzavřený řetězec bez důvodných pochybností, kdy skutkový stav byl dotvářen nepodloženými úvahami soudů) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy opakovaně uvedl, že k třetím osobám, které údajně spáchaly přestupky, neměl žádný vztah, jednalo se o běžnou kontrolu, při které pokyn odporující zákona nevydal, resp. je přesvědčen, že zmiňované přestupky ze strany třetích osob se neudály, což dle jeho mínění potvrzuje i nevyvratitelná skutečnost, že jelikož nebyla na jeho žádost provedena expertiza existence či manipulování s daty přestupků v počítači, podal sám podnět k Inspekci ministerstva vnitra, aby řádně prověřila a případně zjistila, zda-li tvrzené přestupky byly někdy v počítači svědka B. archivovány a zda-li s nimi v takovém případě bylo manipulováno, a závěr šetření dle §158 odst. 1 tr. ř. byl, že nebylo prokázáno, že by se někdo v dané věci dopustil trestného činu či přestupku, kdy navíc předmětné vozidlo by se bez zapnutých pásů ani nerozjelo. Dále v době, kdy měly být fotografie vymazány z počítače svědka B., měl dovolenou, a jelikož počítač nebyl pod neustálým dohledem a měl k němu přístup v podstatě každý pracovník, nelze mu případnou manipulaci s daty dávat k tíži. Stejná situace je i u spisového materiálu odstraněného z pošty, kdy i k této měly přístup další osoby, navíc ani v této době nesloužil. Uvedl, že svědci byli jeho podřízenými a nebyli s ním v dobrých vztazích, neboť byl vůči nim náročný a tímto jednáním sledují vlastní prospěch).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Pod daný dovolací důvod tedy nelze podřadit ani námitky týkající se údajného nesouladu postupu soudů činných ve věci s ustanoveními §2 odst. 6 tr. ř. (zásada volného hodnocení důkazů). Obdobný závěr platí též pro tu námitku obviněného, kterou vytýká údajné porušení principu in dubio pro reo. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný dále uplatnil námitky formálně pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadající.
V prvé řadě se jedná o námitku, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, konkrétně znaky úmyslu „způsobit jinému škodu“ nebo „opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, maje za to, že skutek mohl být nanejvýš posouzen jako nezpůsobilý pokus, resp. pokus na nezpůsobilém předmětu.
Obviněný byl odsouzen za dva samostatné trestné činy, a to trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (skutek pod bodem 1.) a pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 2.).
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu . Za to bude pachatel potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu . Za to bude pachatel potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
Z porovnání obou skutkových podstat se podává, že v obou případech jsou znaky skutkové podstaty v podstatě stejné, rozdíl je pouze v tom, že úprava dle trestního zákona užívala pojem veřejný činitel, kdežto úprava dle nového trestního zákoníku nahradila pojem veřejný činitel pojmem úřední osoba. Obviněný jako vedoucí dopravního inspektorátu svým služebním zařazením spadá pod oba výše uvedené pojmy, kdy pojem úřední osoba je obsahově pojmem širším. Totožné je i vymezení trestního postihu.
Objektem obou trestných činů je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, resp. úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel, resp. úřední osoba jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání:
a) výkonem své pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
b) překročením své pravomoci, nebo
c) nesplněním povinnosti vyplývající z její pravomoci,
přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.
Obviněnému je dle skutkových zjištění kladeno za vinu, že jednal v úmyslu opatřit řidičům V. V., E. V. a dosud neustanovenému řidiči, neoprávněný prospěch spočívající v jejich nepotrestání za dopravní přestupek .
Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo (protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.). Sem zcela jistě spadá i okolnost, při níž policista jako úřední osoba s pravomocí jí udělenou pro oblast dohledu nad bezpečností silničního provozu viníka dopravního přestupku, tedy osobu porušující nějakým způsobem povinnosti dané jí dopravními předpisy, za takovéto porušení dopravních předpisů nepotrestá, resp. řidičovo porušení dopravních předpisů nezaznamená (nezadokumentuje), což má za následek neprojednání takového provinění proti dopravním předpisům. Neoprávněným prospěchem jiného je zde jiné zacházení s takovouto třetí osobou, která by za jiných okolností, tedy v případě, že úřední osoba by dodržela řádný postup, byla za porušení dopravních předpisů sankcionována (blokovou pokutou, pokutou udělenou ve správním řízení, napomenutím, apod.). Takovéto osobě tedy není uložena sankce, kterážto je v prvé řadě nástrojem vynucení právního chování, čímž je jednáním (opomenutím) úřední osoby - policisty zvýhodněna, resp. jí je takto poskytnuta beztrestnost. Nalézací soud dané konstatoval v rámci odůvodnění rozsudku na str. 12 -13, kdy uvedl, že obviněný „ zcela jednoznačně opatřil jiným osobám neoprávněný prospěch, ve všech třech případech řidičům, kteří, jak vyplývá z výpovědi svědků zcela jednoznačně spáchali jako řidiči motorového vozidla přestupek a měli být za takový přestupek projednáni, popř. potrestáni, jednáním obžalovaného, který umožnil, aby tito řidiči nebyli postiženi podle příslušných právních předpisů, těmto osobám opatřil neoprávněný prospěch, tento neoprávněný prospěch spočívá právě vtom , že jako pachatelé přestupků nebyli za své jednání postiženi “.
U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu (jinému právnímu předpisu) jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází.
Vztahy v rámci složek policejních sborů, kam spadají i dopravní inspektoráty, jsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti. Obviněný, který na dopravním inspektorátu zastával pozici vedoucího, byl osobou se značnými služebními pravomocemi, resp. osobou v rámci služebních vztahů nadřízenou. Tvrzení obviněného, že jeho případné pokyny nebyly způsobilé něco ovlivnit, jsou zcela nepřípadné. Obviněný byl ze své velitelské funkce zcela sto ovlivnit činnost svých podřízených. Byl-li pak obviněný dle svých vlastních slov přísným a náročným velitelem, lze předpokládat, že byl osobou, jejíž pokyny nebyly podřízenými zpochybňovány, byť se mohlo jednat o pokyny zákon obcházející či přímo porušující. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který je vyjádřil v tom smyslu, že obviněný „ nesmí zaměňovat pojem náročnosti nadřízeného vůči osobám podřízeným s objektivně zjištěnou skutečností, a to zneužíváním své velitelské funkce, které ve svém důsledku vyústilo v ovlivňování činnosti svých podřízených v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Obžalovaný svým jednáním jednoznačně přestoupil zákonné normy, kdy pro toto tvrzení lze v trestním spise nalézt dostatečné množství důkazů “ (str. 7 – 8 napadeného usnesení).
Současně tak lze konstatovat, že námitka obviněného, že skutek mohl být nanejvýš posouzen jako nezpůsobilý pokus, resp. pokus na nezpůsobilém předmětu, není s ohledem na výše uvedené opodstatněná.
Obviněný v souvislosti s výše uvedenými námitkami namítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně. Jednou z takových výjimek je právě situace, kdy to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí svědků P. S., V. M. a V. S., jakožto i svědka J. B. o okolnostech, za kterých se měl obviněný dopustit uvedených skutků, tak také dalším svědeckým výpovědím a výpisům o provedených telekomunikačních hovorech. Z obsahu odůvodnění i ze samotných protokolů o hlavním líčení se podává, že výpovědi byly po stránce obsahové soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Písku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 9 až 13 rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením věrohodnosti svědeckých výpovědí obviněného a svědků – řidičů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Především pak, jak vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného o jiném průběhu skutkového děje za vyvrácenou. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil.
Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, ve skutečnosti uplatnil převážně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil, zčásti pak námitky neopodstatněné. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán, nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné námitky shledal neopodstatněnými, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Dále obviněný namítl, že oba soudy při svém rozhodování aplikovaly jak trestní zákon účinný 31. 12. 2009, tak i trestní zákoník s účinností od 1. 1. 2010, který trestní zákon nahradil, kdy v rozhodnutí jak odvolacího, tak i prvoinstančního soudu, postrádá jakýkoliv pokus o vypořádání se zásadou a zhodnocení, zda je pozdější zákon pro něho příznivější.
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější . Trestností činu rozumíme možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest či jiná trestní sankce (srov. R 11/1991). Trestnost činu je tedy charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož druh (typ), povaha a sankce musí být popsána v trestním zákoně. Jsou to všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, popř. o ochranném opatření.
Skutek popsaný pod bodem 2.) rozsudku se stal ve dnech 7. 3. 2010 až 8. 3. 2010, a dále dne 25. 4. 2010, tedy za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného ve znění platném do 30. 11. 2011. Nalézací soud rozhodoval dne 8. 12. 2010 a odvolací soud pak dne 20. 7. 2011. Je zřejmé, že skutek byl správně kvalifikován jako pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění platném do 30. 11. 2011.
Skutek pod bodem 1.) výroku rozsudku se stal dne 30. 5. 2009, tj. za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Jelikož pozdější zákon, tj. zákon v době rozhodování soudu nebyl pro obviněného příznivější (jak bylo blíže vyloženo výše), posoudil soud trestnost činu správně podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán. Trest byl obviněnému uložen dle zákona účinného v době rozhodování, tj. dle trestního zákoníku, což nalézací soud řádně zdůvodnil v rámci odůvodnění rozsudku (str. 13 až 14 rozsudku).
Danou námitku shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. Bc. D. H. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a