ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.398.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 398/2012-88
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 dovolání, které podal obviněný R. Č. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 4 To 60/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 3/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 34 T 3/2010, byl obviněný R. Č. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. 1 – 18) výroku o vině rozsudku, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil jednáním popsaným pod body II. 1- 2) výroku o vině rozsudku, a dále trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (jednání pod body III. 1- 3/ výroku o vině rozsudku) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (jednání pod body IV. 1- 4/ výroku o vině rozsudku).
Za to byl obviněný R. Č. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 (pěti) let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 34 T 3/2010, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 4 To 60/2011 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 4 To 60/2011, podal obviněný R. Č. dovolání (č. l. 4835-4837), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že bylo nesprávným způsobem vyhodnoceno jeho jednání popsané ve výrokové části rozsudku pod body I. 1 - 18) výroku o vině, kdy se ve valné většině dle jeho mínění nejedná o trestný čin zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jedná se o poměrně složité obchodní případy a jednotlivými účastníky smluv o převodu vlastnického práva nebylo pochopeno, kdy a v jakém okamžiku vzniká povinnost realitní kanceláře k vyplacení uschované kupní ceny nemovitostí. Tento okamžik nebyli schopni náležitým způsobem označit kupující, prodávající a dokonce ani pracovníci realitní kanceláře. Namítl, že při prováděných obchodních transakcích mělo dojít k úhradě kupních cen až poté, co některá ze smluvních stran předložila originál kupní smlouvy s doložkou o vyznačení vkladu do katastru, a to prokazatelným způsobem realitní kanceláři. Tato skutečnost však v případě většiny skutků pod body I. 1- 18) výroku o vině rozsudku nebyla v rámci dokazování vůbec prokázána. Poškození většinou pouze tvrdili, že nikomu žádnou smlouvu nepředkládali, že nikomu nebyla smlouva doručována a vůbec si nebyli vědomi této své povinnosti, která jednoznačně vyplývala ze smluvních ujednání. Kromě poškozených neměli o těchto skutečnostech dostatečnou povědomost i samotní makléři a zaměstnanci realitní kanceláře, kteří tak nebyli schopni všem zúčastněným subjektům jednotlivých kupních případů patřičně vysvětlit, jakým způsobem a hlavně kdy dojde k vyplacení uschované kupní ceny, tedy, kdy své peníze dostanou. Obviněný uvedl, že ne vždy částky nebyly úplně uhrazeny. Obviněný popsal skutek pod bodem I. 1) výroku o vině rozsudku týkající se prodávajícího K. H., kdy dne 15. 1. 2008 došlo k právní moci vkladu zápisu do katastru nemovitostí, následně byla sepsána dohoda o vyplacení kupní ceny s tím, že k vyplacení kupní ceny mělo dojít dne 31. 1. 2008. Kupní cena byla vyplacena dne 8. 2. 2008, čímž došlo k prodlení s platbou uschované kupní ceny pouze v délce 8 dní. Podobný případ byl i skutek pod bodem I. 7) výroku o vině rozsudku týkajícího se prodávající paní V., kdy prodlení s úhradou kupní ceny bylo zhruba měsíc. Přestože kupní ceny byly uhrazeny s nějakým zpožděním, je obviněný přesvědčen, že nedošlo ke způsobení škody na cizím majetku, tedy nebyla naplněna skutková podstata trestného činu (zločinu) zpronevěry. Pokud by měla být jeho jednáním způsobena škoda na cizím majetku, mohlo by být uvažováno v případě stanovování výše této škody pouze o zákonném úroku prodlení z dlužné částky a to pouze po dobu, po kterou tato uschovaná kupní cena v rozporu se smluvními ujednáními uzavřenými mezi účastníky jednotlivých obchodních případů nebyl oprávněným subjektům vyplacen. Ve většině případů by tyto úroky nepřekročily částku 5.000,-Kč a nejednalo by se tak o trestné činy.
Dále obviněný namítl, že dne 22. 10. 2008 došlo k prohlídce jiných prostor policejním orgánem a tento úkon policejního orgánu byl proveden hrubě v rozporu s ustanoveními trestního řádu. Prohlídka byla provedena pouze na základě usnesení policejního orgánu a pouze se souhlasem státního zástupce, tedy ve smyslu §83a tr. ř., přestože se jednalo o bytové prostory a mělo proto být postupováno podle §83 tr. ř., kdy domovní prohlídka měla být nařízena soudcem. Jedná se tak o nezákonně získané důkazy. Dále zpochybňuje znalecký posudek z oboru účetnictví, který považuje za naprosto nedostatečný a vadný. Znalec ve svém znaleckém zkoumání posuzoval pouze výpisy z bankovních účtů realitní kanceláře, nebral v úvahu finanční prostředky v pokladně. Dále znalec neměl k dispozici další účetnictví společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o., zejména z poboček ve F. – M., tam měl k dispozici doklady pouze částečné, neměl k dispozici vůbec účetnictví z poboček v O., ve V. a ve Z.. Obviněný namítl, že v provedeném trestním řízení vůbec nebylo prokázáno, že realitní kancelář nedisponovala finančními prostředky, které by jí umožňovaly úhradu uschovaných kupních cen, které přebírala od klientů. Tato skutečnost nebyla prokázána a nevyplývá z žádného provedeného důkazu v rámci hlavního líčení. Bylo však prokázáno, že to byl nejen obviněný, kdo se podílel na přebírání finančních částek nebo na finančních transakcích této společnosti, resp. nebylo prokázáno, že by to byl pouze obviněný, kdo s jednotlivými částkami nakládal. Rovněž finanční ředitel společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o., J. S. se výrazným způsobem podílel na chodu realitní kanceláře, kdy přebíral částky od klientů (v roce 2007 částky ve výši 3.450.440,- Kč a v roce 2008 částku 4.530.100,- Kč), avšak před soudem prvního stupně nebyly předloženy důkazy o tom, že tyto částky předával do společnosti, tzn. buď na účet nebo do pokladny společnosti, či jak s nimi naložil. V případě, kdy nebylo prokázáno, kam se poděly finanční prostředky přebírané finančním ředitelem společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o., panem J. S., je rovněž jednoznačně zřejmé, že v žádném případě neobstojí znalecký posudek v oboru účetnictví, a to zejména s ohledem nato, že znalec při vyhotovování znaleckého posudku nepracoval se skutečným stavem financí společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o. Nebylo vzato v potaz, že zaplatil u skutku týkajícího se manželů M. částku ve výši 40.000,- Kč. Obviněný taktéž namítl, že nebyly provedeny důkazy, které jím byly navrhovány, a to výslechy svědků, makléřů z poboček ve F. – M., ze Z., V. a O., a nebylo tak vůbec prokázáno jaká byla skutečná finanční situace celé realitní kanceláře a zda tato mohla či nemohla dostát svým finančním závazkům. Současně obviněný vytkl soudům obou stupňů, že neprovedly nový znalecký posudek z oboru účetnictví, když z pořízeného znaleckého posudku nebylo možné dovozovat žádné závěry, neboť byl neúplný. Podle názoru obviněného měl být vypracován i znalecký posudek z oboru počítačové techniky, jímž měla být vyhledána e-mailová korespondence mezi ním a svědkem S., která by prokázala, jakým způsobem bylo s penězi nakládáno. Obviněný je z výše uvedených důvodů přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a to u skutků, kde skutečná škoda nevznikla z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, u ostatních skutků pak měl být zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal on.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 4 To 60/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 34 T 3/2010, zrušil a poté sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný R. Č. zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že v mezích zvoleného dovolacího důvodu obviněný uplatnil jedinou námitku, že jeho jednání nemůže být posouzeno v bodě I. jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zejména v bodě I. 1) výroku o vině a v bodě I. 7) výroku o vině, neboť šlo vždy pouze o občanskoprávní záležitost, kdy prováděl činnost na základě zprostředkovatelské smlouvy a dostal se do prodlení s úhradou kupní ceny, takže ani nedošlo ke způsobení škody na cizím majetku. Tuto námitku však státní zástupkyně shledala neopodstatněnou, neboť bylo mimo pochybnost zjištěno, že vědomě zneužil soukromoprávních institutů s cílem přisvojit si cizí svěřenou věc a způsobit škodu na cizím majetku, tedy, že jednal v rozporu s civilním právem proto, aby zároveň způsobil relevantní trestněprávní následek. Svým úmyslným jednáním sledoval dosažení zmiňovaného cíle, přičemž zneužil svého postavení jako jednatele realitní kanceláře, a to především v rámci smluv o zprostředkování. I v případech, kdy převodci odstoupili od smluv a nevrátil jim složené zálohy, lze přijmout závěry soudů o jeho trestní odpovědnosti, neboť bylo prokázáno, že obviněný vždy jednal, tedy zálohu nevrátil, a přitom již před tím měl úmysl přisvojit si poskytnuté peníze, které mu byly svěřeny za dohodnutým účelem. Jednání obviněného bylo zasazeno do širšího rámce a nešlo tak o ojedinělé jednání, ale o soustavné páchání trestné činnosti obdobného charakteru. V těch případech, kdy došlo k vyplacení kupní ceny poškozeným s určitým prodlením po datu splatnosti, tak obviněný učinil až pod vlivem hrozby trestního stíhání, kdy jej poškození upozornili, že podají trestní oznámení, případně toto trestní oznámení již podali, a jednalo se tak již o náhradu škody, neboť trestný čin zpronevěry byl prokazatelně dokonán. Další námitky obviněného již pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat nelze.
Státní zástupkyně se dále vyjádřila k námitce nezákonnosti domovní prohlídky uskutečněné dne 22. 10. 2008. Uvedla, že již odvolací soud k totožné námitce obviněného konstatoval, že orgány činné v trestním řízení postupovaly správně, pokud provedly prohlídky jiných prostor ve smyslu ustanovení §83a tr. ř. tehdy platného, neboť tato prohlídka byla provedena v nebytových prostorách sídla firmy F. R., realitní kancelář, s. r. o., a byl to toliko obviněný, kdo v rozporu s nájemní smlouvou dal část těchto nebytových prostor do podnájmu jako byt určený k bydlení, čímž se však charakter vymezeného nebytového prostoru nezměnil. Dále státní zástupkyně konstatovala, že v trestní věci obviněného nelze identifikovat okruh tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy obou stupňů náležitým způsobem vysvětlily, proč dokazování nedoplnily a proč důkazy navrhované obviněným neprovedly. Jejich vysvětlení v odůvodněních jejich rozhodnutí označila za přesvědčivé a dostačující.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný zpochybňuje znalecký posudek z oboru účetnictví, který označuje za naprosto nedostatečný a vadný; dále výpověď finančního ředitele společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o., J. S.; námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, zejména výslechů makléřů z poboček ve F.– M., O., Z. a V., jejichž konkrétní jména uvedl v dovolání, dále výslech svědka H. Š., svědků manželů F., námitka nevypracování nového znaleckého posudku z oboru účetnictví a znaleckého posudku z oboru počítačová technika, resp. vyhledání e-mailové korespondence mezi jím a J. S., a dále neprovedení důkazu přehledem stavu příjmů a výdajů, stejně jako zisků za roky 2007 až 2009) a vadná skutková zjištění (především nedostatečná zjištění týkající se reálné likvidity firmy, kdy znalec neměl k dispozici všechny účetní podklady z pobočky ve F.– M., a vůbec žádné podklady z poboček v O., V. a Z.; zjištění, kdo všechno se podílel na přebírání finančních částek nebo na finančních transakcích společnosti), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že soudy nesprávně vyložily stav věci, došly k vnitřně rozporným závěrům, které nemohou být důkazem v předmětné trestní věci) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se žádného trestného jednání nedopustil, nebyl jediný, kdo se podílel na přebírání finančních částek, ale byl to taktéž finanční ředitel společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o., J. S., kdo v roce 2007 převzal částky ve výši 3.450.440,- Kč a v roce 2008 pak částku ve výši 4.530.100,- Kč, a vyslovil domněnku, že nebylo prokázáno, jak s těmito částkami J. S. naložil, kdy navíc nebyl schopen předložit přehledy těchto částek a přehled příjmů a výdajů a taktéž zisků společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o. Ne vždy částky nebyly úplně hrazeny, dle obviněného nelze přehlédnout, že jednotlivými účastníky smluv o převodu vlastnického práva nebylo pochopeno, kdy a v jakém okamžiku vzniká povinnost realitní kanceláře k vyplacení uschované kupní ceny nemovitostí, kdy tento okamžik nebyli schopni náležitým způsobem označit kupující, prodávající a dokonce ani pracovníci realitní kanceláře. Při prováděných obchodních transakcích mělo dojít k úhradě kupních cen až poté, co došlo k převodu vlastnického práva v katastru nemovitostí a to nikoliv v den, kdy byl návrh na zápis změny v katastru podán, dokonce ani nikoli v den, kdy zápis změny vlastnického práva nabyl právní moci, ale až v okamžiku, kdy některá ze smluvních stran předložila originál kupní smlouvy s doložkou o vyznačení vkladu do katastru, a to prokazatelným způsobem realitní kanceláři. Poškození většinou pouze tvrdili, že nikomu žádnou smlouvu nepředkládali, že nikomu nebyla smlouva doručována a vůbec si nebyli vědomi této své povinnosti, která jednoznačně vyplývala ze smluvních ujednání, a i samotní makléři a zaměstnanci realitní kanceláře neměli o těchto skutečnostech dostatečnou povědomost a nebyli schopni všem jednotlivým zúčastněným subjektům jednotlivých kupních případů patřičně vysvětlit, jakým způsobem a hlavně kdy dojde k vyplacení uschované kupní ceny, nebyli schopni jednotlivé účastníky kupních případů řádně poučit, kdy své peníze dostanou).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
K námitce neprovedení důkazů Nejvyšší soud poznamenává, že v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané trestní věci se však o případ tzv. neopominutelných důkazů zcela jednoznačně nejedná, neboť soudy náležitým způsobem vyložily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a stejně tak i proč nevyhověly důkazním návrhům obviněného. Odvolací soud se s touto námitkou obviněného vypořádal již v rámci řízení o řádném opravném prostředku, kdy uvedl, že se „ se závěry soudu prvního stupně v tomto směru ztotožnil, a proto lze odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku (str. 85 – 86, 88 – 89, 103 – 107). Nelze s ztotožnit s námitkou, že nebyl proveden k důkazu výslech manželů F. (bod I./5) k okolnostem ukončení tohoto obchodu, neboť ve věci byla vyslechnuta Ing. J. F., která se k tomuto bodu vyčerpávajícím způsobem vyjádřila a soud prvního stupně při svých skutkových závěrech vycházel i z této svědecké výpovědi “ (str. 24 – 25 napadeného usnesení). Soudy se důkazními návrhy obviněného dostatečně zabývaly a posoudily tak jejich význam z hlediska řádného objasnění věci.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, v rámci nichž namítl, že u těch skutků, které jsou mu kladeny za vinu, kdy uschované kupní ceny byly uhrazeny, byť s nějakým zpožděním, nedošlo ke způsobení škody na cizím majetku a tyto skutky nemohou být posuzovány jako trestné činy podle §206 tr. zákoníku nebo podle §248 tr. zák.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu . Škodou velkého rozsahu je podle §137 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Daná skutková podstata se shoduje se skutkovou podstatou trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Je namístě uvést, že obviněný v podstatě totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se těmito námitkami řádně zabýval a rozhodl výše uvedeným usnesením, neboť námitky obviněného shledal neopodstatněnými (odůvodnění napadeného usnesení str. 24 až 29). Na str. 23 až 24 pak poukázal na některá drobná pochybení nalézacího soudu ve vztahu k samotnému odůvodnění rozsudku, kterážto uvedl na pravou míru, přičemž však konstatoval, že „ drobné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku nečiní skutkové závěry nesprávnými a nijak je nediskvalifikují; … lze spolehlivě dospět k takovým skutkovým závěrům, jaké jsou uvedeny v jeho výroku (výroku rozsudku)“.
V případě obviněného se nejednalo o nějaké ojedinělé jednání. Mezi obviněným a poškozenými byly pravidelně uzavírány zprostředkovatelské smlouvy, na základě nichž se obviněný nestal vlastníkem složených záloh a nemohl s nimi proto nakládat jako s věcmi, které by mu, resp. realitní kanceláři F. R., realitní kancelář, s. r. o., patřily. Lze konstatovat, že obviněný se daného jednání, kdy převzal finanční prostředky - zálohy, které následně nevrátil (kdy je užil k nespecifikovaným osobním účelům), dopustil v celé sérii případů, a jednalo se tak o soustavné páchání trestné činnosti obdobného charakteru. Úmysl přisvojit si finanční prostředky mu svěřené tu byl již před samotným přijmutím peněžních částek od poškozených. Po subjektivní stránce se u zločinu zpronevěry vyžaduje úmysl , který ale zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci.
Obviněný měl jako jediný dispoziční právo k účtům společnosti F. R., realitní kancelář, s. r. o., a byl tedy osobou, která měla přehled o všech finančních transakcích. Odvolací soud konstatoval, že nelze přijmout námitku obviněného, že jeho jednáním nebyla poškozeným způsobena škoda. Uvedl, že „ v těch případech, kdy došlo k vyplacení kupní ceny poškozeným, ovšem po splatnosti, se jednalo pouze o náhradu škody způsobené již spáchaným a dokonaným trestným činem. Většinou tak obžalovaný přitom učinil až vlivem hrozby trestního stíhání, když poškození jej upozornili, že podají trestní oznámení, případně tato trestní oznámení na obžalovaného již podána byla “ (str. 25 napadeného usnesení). Dále se vyjádřil i k těm případům, kdy obviněný uváděl, že poškozeným finanční prostředky vyplatil, přestože to tito popírají. I zde se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů. Odvolací soud v rámci odůvodnění na str. 25 napadeného usnesení uvedl, že „ podobná je situace v těch případech, kde obžalovaný uvádí, že poškozeným finanční prostředky vyplatil, přestože to tito popírají a přitom se dovolává listinných důkazů založených ve spise, případně slibuje předložení listinných důkazů o provedených platbách (např. v případě poškozené G. nebo poškozeného B.). V těchto případech (např. u poškozené G.) ovšem obžalovaný jednou uváděl, že doklady o provedené výplatě peněz doloží a poté uváděl, že tyto doklady jsou založené ve spise, ačkoli tomuto tak ve skutečnosti nebylo a žádný listinný důkaz, který by potvrzoval toto tvrzení obžalovaného, se ve spisovém materiále nenachází. V dalších případech (např. u poškozeného B.) zcela zjevně využil neznalosti a důvěry jednotlivých poškozených, těmto dal podepsat různé listiny, pod různými smyšlenými záminkami, a tím od poškozených získal nimi podepsané listiny, které mají prokazovat, že od obžalovaného převzali příslušné finanční částky, ačkoli ve skutečnosti tomu tak nebylo “. Obviněný se cíleně snažil oddálit vyplacení a vrácení finančních prostředků, kdy se pro většinu poškozených stal v podstatě nekontaktovatelným. „ Jediné, co prokazatelně obžalovaný v mezidobí ve prospěch poškozených učinil, bylo, že některým poškozeným uhradil nepatrnou část způsobené škody, a to poškozené R. 2 x po 10.000,- Kč a T. K. předal částku 40.000,- Kč na úhradu daně z převodu nemovitosti poškozených B., jak tuto skutečnost doložil u veřejného zasedání odvolacího soudu “ (str. 26 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje.
Skutečnost, že obviněný vyplatil některé částky s určitým zpožděním, a že by tak případná škoda mohla být toliko ve výši úroků z prodlení, je z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného irelevantní, neboť zločin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán ve chvíli, kdy si pachatel přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, a s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Sem lze zcela jistě podřadit i jiné využití svěřených finančních prostředků (např. pro osobní potřebu), kdy tyto nejsou poškozeným k dispozici ve chvíli, kdy jsou z jejich strany splněny podmínky pro jejich vrácení.
Námitka obviněného je ve své podstatě založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, ve skutečnosti uplatnil převážně námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že je třeba se nad rámec výše uvedeného alespoň vyjádřit stručně i k procesní námitce obviněného, v rámci níž obviněný namítal nezákonnost provedení domovní prohlídky. I touto námitkou se již zabýval odvolací soud, který uvedl, že prohlídka jiných prostor uskutečněná dne 22. 10. 2008, byla provedena zcela v souladu s podmínkami ustanovení §83a tr. ř. (str. 21 až 22 napadeného usnesení). Prohlídka jiných prostor byla uskutečněna dne 22. 10. 2008 (č. l. 2866, 2868).
Mezi vlastníkem nemovitosti V. O. a společností F. R., realitní kancelář, s. r. o., zastoupené obviněným jako jednatelem, byla uzavřena nájemní smlouva, z níž lze spolehlivě dovodit, že byly pronajímány prostory stavebně vymezené výhradně jako nebytové prostory, které byl obviněný oprávněn užívat jako kanceláře. Ve smlouvě není obsaženo žádné ujednání o tom, že by snad mohl obviněný jako nájemce nebytové prostory dále pronajímat do podnájmu. Pokud tak obviněný učinil, resp. pokud obviněný na straně jedné jako zástupce F. R., realitní kancelář, s. r. o., a na straně druhé sám jako fyzická osoba, dal na základě smlouvy do podnájmu část pronajatých prostor a přitom označil tuto část jako byt určený k bydlení, jednal v rozporu s nájemní smlouvou uzavřenou mezi ním a vlastníkem nemovitosti. Takovýmto úkonem se nezměnil charakter vymezeného nebytového prostoru na bytový, neboť takováto změna by zela nepochybně podléhala správnímu řízení podle stavebního zákona a byla by podmíněna souhlasem vlastníka nemovitosti. Obviněný tedy podnájemní smlouvu uzavřel bez souhlasu vlastníka nemovitosti a v rozporu s vlastní nájemní smlouvou, čímž nedošlo ke změně stavebního charakteru nemovitosti z nebytových prostor na bytové. Proto nebylo žádného zákonného důvodu k tomu, aby se prohlídka uvedených prostor řídila ustanovením §83 tr. ř. Právo obviněného na ochranu obydlí tak zcela jistě porušeno nebylo.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. Č. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a