ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.434.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 434/2012 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2012 o dovolání podaném M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 339/2011 ze dne 25. 10. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 37/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 2 T 37/2010 ze dne 31. 5. 2011 byl dovolatel uznán vinným (spolu se spoluobviněnými V. S. a P. M.) přečinem obecného ohrožení z nedbalosti dle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal M. B. (stejně jako spoluobviněný V. S. a příslušná státní zástupkyně) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem sp. zn. 13 To 339/2011 ze dne 25. 10. 2011 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil v části týkající se obviněných V. S. a M. B. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba uznal vinnými přečinem obecného ohrožení z nedbalosti dle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin potom M. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání výpravčího na dobu dvou let a rozhodl o vzneseném nároku na náhradu škody. Odvolání státní zástupkyně v neprospěch P. M. potom podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nesprávně posoudily příslušné předpisy na úseku dopravy, a to služebního předpisu ČD 28 a čl. 32 při souběžné absenci použití čl. 672 předpisu ČD D2 o organizování a provozování drážní dopravy. Namítl, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou v otázce tzv. posunu za označník. V tomto směru poukázal na předpis ČD 2 v souvislosti s tím, že není pravdou, že uzavřel předmětný železniční přejezd, čímž měl vyjádřit souhlas s posunem za označník s tím, že ze žádného služebního předpisu neplyne, že lze udělit souhlas k posunu za označník uzavřením přejezdu a takto chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Poukázal také ve smyslu předpisu ČD 2 v jeho článcích 32, 41 a 672, které poukazují odpovědnost jednotlivých pracovníků ČD s tím, že dle čl. 672 uvádí, že pokud zaměstnanec řídící posun nařídil vykonávání úkonu, který je jeho povinností, jinému členu posunové čety, má odpovědnost za jeho správné provedení jen tento člen posunové čety. Dodal, že soudy nerespektovaly ani čl. 100 Staničního řádu železniční stanice Ž., účinný v rozhodné době ve spojení s Přípojovým provozním řádem, podle kterého neměl stanovenou odpovědnost za prováděný posun v žádném z jednotlivých posunovacích obvodů, na které je stanice rozdělena, když v tomto směru ani nevedl dokazování, stejně jako výslechem příslušného školaře a gestora. To vedlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu a mělo tak vliv na posouzení pracovních povinností výpravčího, pracovníka oprávněného řídit posun i výhybkáře. Dále namítl, že z hlediska předpisu ČD 2 a jeho článků 719, 721 a 723 nedošlo z jeho strany k jejich porušení s tím, že neměl vědomí o nedovoleném pokračování v posunu po době, kdy měl být tento již ukončen, přičemž nebyl osobou, která by posun nařídila a ani nedal pokyn k posunu po uplynutí času, který určil, když bez své viny neznal ani délku posunujícího dílu. Jeho jednání tak nevykazuje příčinnou souvislost ve vztahu ke způsobenému následku. S ohledem na vznik a průběh nehodového děje by podle jeho názoru nepochybně nastal, jak se stalo i bez ohledu na informování vedoucího posunu, neboť to byla právě ona, která svým protiprávním jednáním vstoupila do děje a přerušila tak běh příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vzniklým následkem. Díky skutečnosti vjezdového návěstidla v poloze „Stůj“ zakazujícího jízdu a nedovolenému vyjetí posunujícího dílu mimo obvod stanice (o čemž neměl, nemohl a také nemusel mít povědomost), nemohl také ke vzniku nehody objektivně přispět. Posunující díl tak nesměl v žádném případě bez jeho souhlasu vyjet z obvodu stanice, a pokud se tak stalo, nebyl to dovolatel, který za takový postup odpovídal s tím, že ani nebyl povinen takové jednání strojvedoucího předpokládat. Namítl nesprávné právní závěry odvolacího soudu z hlediska učiněných skutkových zjištění spočívající v tom, že nebylo jeho povinností organizování ani řízení posunu. Takto přijíždějící osobní vlak byl schopen zastavit před vjezdovým návěstidlem, což je významné právě z hlediska již uváděné příčinné souvislosti, která takto nemůže být dovozována mezi jeho jednáním a nedovoleným vyjetím posunového dílu za obvod stanice na širou trať. Namítl také, že jeho jednání nemohlo naplnit ani zákonem požadovanou objektivní stránku označeného trestného činu, protože nedal pokyn k posunu za označník ani pokyn k vyjetí posunujícího dílu za vjezdové návěstidlo, nemohl do nehodového děje zasáhnout v čase, který byl dán protiprávním jednáním osob účastných posunu, nemohl ani vědět o hrozícím nebezpečí, když pracovník oprávněný řídit posun mu nesdělil počet posunovaných vozů a to v obvodu, za který (podle tehdy platného staničního řádu) nenesl odpovědnost. Přitom z učiněných skutkových zjištění plyne, že železniční přejezd byl uzavřen jízdou osobního vlaku a nikoliv jím samým a konečně poté, co zjistil vyjetí posunujícího dílu, stál tento již za výhybkou a lokomotivou byl vyjetý z obvodu stanice. Dále poukázal i na to, že absentuje i subjektivní stránka označeného přečinu, tedy jeho zavinění případně spoluzavinění. To i z hlediska obou forem nedbalého jednání, když jako výpravčí měl předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněnému drážním předpisem, a to za současného splnění obou těchto podmínek. To i v souvislosti s nekonformním výkladem služebního přepisu ČD 2 v jeho čl. 672, který stanoví konkrétní povinnost a to jiným osobám, než je on sám. Ve shora uvedených skutečnostech potom spatřuje extrémní nesoulad mezi zjištěným stavem věci a přijatým právním závěrem. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) z hlediska libovůle v rozhodování, stejně tak poukázal i na to, jak nesprávně (protiústavně) naložily soudy s jeho důkazními návrhy a tím tak porušily jeho právo na spravedlivý proces. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek a přikázal mu o věci znovu jednat a rozhodnout.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce) s tím, že dovolatel se místy uchyluje k rozvláčným a emotivním komentářům na adresu kvality práce soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí, což se však míjí s podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po rekapitulaci dovolatelem vznesených námitek státní zástupce uvedl, že sice problematika železniční dopravy je specifickou, neznamená to však, že i osoba bez odborných znalostí by si nemohla učinit dostatečnou představu o otázkách drážními předpisy upravených. Je tak zřejmé, že posun, při kterém lokomotiva s taženými vozy vyjede za návěstidlo nazývané označník, je právě „posunem za označník“. Stejně tak je zjevné, že posun prováděný po stejné koleji proti směru jízdy vlaku, který má v nejbližší době přijet, je tzv. posunem rušivým. To, že dovolatel včas nezastavil rušící posun, mu byla ostatně vytýkána (jako výpravčímu) i „Vyhodnocením příčin a okolností vzniku mimořádné události ČD Cargo“, jejíž zpracovatelé nepochybně odborné znalosti měli. Pokud zpracovatelé zprávy uvedené jednání hodnotili jako „vadu mimo příčinnou souvislost“, potom právě otázka příčinné souvislosti je již otázkou právní, která přísluší (její posouzení) již výlučně orgánům činným v trestním řízení. Ze skutkových námitek dovolatele týkajících se neprovedení jím navrženého dokazování k výkladu drážních předpisů a tedy existenci tzv. extrémního rozporu takto dovodit nelze. Ryze skutkové námitky jsou potom z hlediska zvoleného dovolacího důvodu irelevantní a to i z hlediska tzv. právní věty, ve které je ostatně uvedeno nikoli to, že dovolatel přejezd uzavřel, ale že „informoval P. M. k jeho žádosti o uzavření přejezdu“. Jeho námitky by bylo možné interpretovat i tak, že nepovažoval za nutné učinit opatření k okamžitému zastavení posunu a vzdálení drážních vozidel z prostoru záhlaví ve směru na H., ačkoli vlak přijíždějící od H. již svojí jízdou uzavřel železniční přejezd nacházející se v blízkosti stanice. Jeho další námitky, stran absence objektivní a subjektivní stránky označeného trestného činu lze přijmout jen s jistou dávkou tolerance, pokud uvedl, že určité okolnosti vyplývají, případně nevyplývají z provedeného dokazování. K tomu státní zástupce uvedl, že obecně stran příčinné souvislosti lze uvést, že příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým (nakonec) nastal. Příčinná souvislost se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by ke vzniku následku nedošlo. Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, jestliže k následku vedlo i jednání dalších osob. Na základě učiněných skutkových zjištění v posuzované věci je dovolateli vytýkáno to, že krátce před příjezdem osobního vlaku, udělil souhlas k posunu za označník, ačkoli rušící posun měl být ukončen nejpozději pět minut před příjezdem vlaku. Pokud strojvůdce M. žádal dovolatele o uzavření přejezdu, který se nacházel již za označníkem, tak z uvedeného plynulo, že hodlá za označník posunovat. Jestliže dovolatel potom přejezd sám uzavřel nebo přinejmenším sdělil M., že přejezd je již uzavřen, pak tím fakticky vyjádřil souhlas k posunu za označník. Na tom nemění nic ani to, že takový souhlas nebyl udělen ve formě předpokládané drážními předpisy. Uvedené skutečnosti, tedy to, že dovolatel nezajistil ukončení tzv. rušícího posunu v určené době (nejpozději pět minut před příjezdem vlaku) a naopak krátce před tímto příjezdem dokonce povolil posun za označník, byly nepochybně jednou z příčin střetu posunujícího hnacího vozidla s přijíždějícím osobním vlakem a tedy i s následnými zraněními osob. Na tom nic nemění ani to, že spoluobviněný M. pokračoval v posunu nejenom za označník, ale i za vjezdové návěstidlo na traťovou kolej. Přitom i odvolací soud výstižně konstatoval, že právě povinnost včas ukončit rušící posun má eliminovat nebezpečí střetu drážních vozidel, a to právě i pro případy selhání technického či lidského faktoru, např. i selhání strojvedoucího. Kdyby totiž dovolatel, jako výpravčí trval na včasném zastavení tzv. rušícího posunu nebo alespoň nepovolil posun za označník, nemohlo by následně dojít k deliktnímu jednání strojvůdce M. I když ten závažně porušil drážní předpisy tak současně nemohl předpokládat, že mu dovolatel jako výpravčí povolí posun za označník v době, kdy se v protisměru blíží osobní vlak. Přitom vzhledem k tomu, že ke střetu došlo až za vjezdovým návěstidlem, je bezpředmětné tvrzení, že osobní vlak mohl před návěstidlem zastavit. Proto námitky stran absence objektivní stránky označeného trestného činu považuje státní zástupce za nedůvodné. Stejně tak i námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu vzdor tomu, že soudy nespecifikovaly, zda v jednání dovolatele shledaly zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Znovu takto poukázal na to, že dovolatel povolil posun za označník v době, kdy tzv. rušící posun neměl být vůbec prováděn s ohledem na blízký příjezd osobního vlaku. Dovolatel přitom bezpochyby věděl, že se jedná o posun sestávající z většího počtu vozů o velké délce, což bylo také důvodem posunu za označník. Přitom dovolatel sám připustil, že trval na urychleném ukončení posunu přesunutím posunovaného dílu na 2. dopravní kolej, neboť jiný postup, např. vrácení posunovaného dílu na vlečku by mohlo vést k navýšení zpoždění osobního vlaku. Za dané situace proto ve svém postavení výpravčího přinejmenším měl a mohl předpokládat, že osoby provádějící posun budou mít snahu komplikovaný posun co nejrychleji dokončit, a to i za cenu porušení drážních předpisů, tedy i za cenu toho, že strojvůdce vyjede s posunovaným dílem s ohledem na jeho délku na kratší vzdálenost i za vjezdové návěstidlo na tzv. širou trať. Avšak i kdyby dovolatel vskutku nevěděl (neuvědomil si), že v důsledku rušícího posunu za označníkem v době, kdy proti směru posunu přijížděl do stanice osobní vlak a může tak dojít ke střetu drážních vozidel s vážnými následky (i v podobě zranění cestujících), tak vzhledem ke svému postavení výpravčího a popsaným okolnostem případu o těchto skutečnostech vědět měl a mohl. K jeho námitce o tom, že nenesl odpovědnost za organizaci posunu a jeho řízení pak státní zástupce uvedl, že dovolatel nenesl takovou odpovědnost v technickém směru (např. posun nadvakrát), ale nesl jako výpravčí odpovědnost za to, že rušící posun byl prováděn těsně před příjezdem osobního vlaku a že v té době povolil posun za označník. To, že jako výpravčí byl povinen zajistit bezpečný vjezd osobního vlaku do stanice a současně nenesl žádnou odpovědnost za pohyb posunovaných drážních vozidel v kolejišti, je nepřijatelné. Stran poukazu dovolatele na služební předpis ČD D2 v čl. 672 potom státní zástupce poukázal na to, že zmíněné ustanovení upravuje povinnosti člena posunové čety, kterému zaměstnanec řídící posun nařídil provedení určitého úkonu, přičemž takto není jasné, jak se má toto ustanovení (poukazované dovolatelem) týkat toho, že nezastavil rušící posun a naopak těsně před příjezdem osobního vlaku povolil posun za označník. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. potom státní zástupce poukázal na důvody, pro které (s ohledem na uvedené) nelze k němu přihlížet. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutné opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzované věci by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu druhého stupně dovolatel namítl, že se předmětného trestného činu (přečinu) nejenom nedopustil, ale že se na jeho vzniku ani nepodílel, když nenaplnil ani jeho objektivní stránku (zejména při absenci kauzálního nexu), ani stránku subjektivní (pro absenci jakéhokoliv způsobu zavinění). Avšak oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí v dané věci uvedly, z jakých důkazů vycházely a přesvědčivě také vysvětlily, k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly, když takto přijaté závěry je namístě pokládat za přiléhavé. Takto je nezbytné především připomenout, že dovolatel jako výpravčí železniční stanice je nepochybně povinen mít dokonalý přehled, co se na jejím území z hlediska dopravního provozu odehrává a je také při tomto, právem předpokládanému přehledu a vědomí o každé probíhající dopravní situaci, povinen na ni reagovat a počínat si tak, aby ke kolizním nebo nebezpečím hrozícím dějům nedošlo a ani k nim dojít nemohlo. Tyto obecně platné skutečnosti byly v posuzovaném případě o to výraznější, že na předmětné železniční stanici (ve které byl dovolatel výpravčím) probíhal poměrně složitý posun dlouhé železniční soupravy a to v době, kdy byl avizován příjezd osobního vlaku a tedy za situace, kdy tento vlak musel mít důsledně zabezpečenou a tedy volnou cestu. V rozporu s uvedeným, ale i s předpisem pro organizování a provozování drážní dopravy ČD D2 potom dovolatel neučinil vše pro to, aby jednoznačně přijíždějícímu osobnímu vlaku takto volnou cestu zajistil. V uvedeném směru lze poukázat i na výpověď samotného dovolatele, který uvedl, že pokyn vedoucímu posunu byl míněn tak, aby tento byl urychleně dokončen (nikoli ukončen) tak, aby nedošlo k navýšení zpoždění osobního vlaku ve směru od H. To za stavu, kdy povolil jízdu osobního vlaku ze stanice H. do stanice Ž. a tedy s vědomím, že je zakázáno posunovat na téže koleji těsně před příjezdem v protisměru jedoucího vlaku, přičemž zmíněná zásada je zjevně vyjádřena i čl. 719 a 720 již uvedeného předpisu ČD D2. Při takovém vědomí to byl i dovolatel, který měl rozhodně ukončit tzv. rušící posun a tedy posun ve směru proti přijíždějícímu vlaku. Správně poukázal odvolací soud na to, že ani dovolatel nerespektoval čl. 719 předpisu ČD D2, podle kterého „očekává-li se vlak, musí výpravčí zajistit, aby byla včas uvolněna vlaková cesta a zastaven rušící posun, tj. takový posun, který je vzhledem k jízdě vlaku zakázán (v uvedené železniční stanici musí být rušící posun ukončen nejpozději 5 minut před předpokládaným příjezdem všech druhů vlaků). Stejně tak i podle čl. 720 citovaného drážního předpisu „v době uvedené v předchozím článku (719) se nesmí v prostoru mezi krajní výhybkou a označníkem posunovat proti očekávanému vlaku. Právě respektování těchto předpisů směřuje k tomu, aby bylo vyloučeno (eliminováno) riziko případné kolize, a to s poukazem na možné selhání technického či lidského faktoru. S ohledem na uvedené proto je nevýznamný ani odkaz dovolatele na aktuální ustanovení provozního řádu stanice, když k nehodě samé došlo již na dopravní koleji. Je namístě uzavřít, že námitky dovolatele stran absence objektivní či subjektivní stránky při jeho jednání v rámci označeného přečinu, jsou takto zjevně neopodstatněné. V dalším lze potom odkázat na argumentaci vedenou odvolacím soudem v rámci odůvodnění jeho (citovaného) rozhodnutí včetně toho, v čem spatřuje porušení důležité povinnosti vyplývající dovolateli z jeho zaměstnání a uloženou mu podle zákona, vysvětlil i to, proč a v jakém směru doplnil dokazování a proč některé návrhy na doplnění dokazování odmítl. Konečně ze shora uvedeného je potom zjevné, že námitky dovolatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka