ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.440.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 440/2012 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2012 dovolání, které podal obviněný J. Č. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 67 To 338/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 102 T 63/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 102 T 63/2011, byl obviněný J. Č. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 10. 3. 2011 v době kolem 09.15 hod. v P., V., v učebně třídy Základní školy V., kde v té době probíhala za přítomnosti žáků výuka anglického jazyka, poté, co pošk., který přišel do učebny pro třídní knihu, z učebny vykázal, a pošk. přesto knihu chtěl odnést, chytil pošk. levou rukou pod krkem, vytlačoval ho z učebny na chodbu, přitom jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje a ve dveřích učebny, když se sehnul pro sluchátka, která mu spadla na zem, kopnul pošk. do obličeje, a tímto jednáním mu způsobil pohmoždění s podkožním krevním výronem na obou víčkách levého oka a levé tváři, s otokem horního víčka levého oka, a povrchní pohmoždění měkkých tkání na hřbetu nosu “.
Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku bylo od potrestání obviněného upuštěno. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně MV ČR se sídlem P., U., škodu ve výši 11.755,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 67 To 338/2011 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 67 To 338/2011, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 190 - 194), přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř ., s tím, že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími důvody jím uvedenými v podaném odvolání.
Obviněný namítl, že z provedeného dokazování neplyne, že by byl „přečin naplněn v intenzitě potřebné pro kvalifikaci jeho jednání jako přečinu“, navíc zde jsou i jiné důvody, pro které by bylo možno uvažovat i o jiném způsobu vyřízení věci. Nepopírá, že ke konfliktu s poškozeným došlo, nicméně je přesvědčen, že pro posouzení intenzity jeho jednání bylo podstatné zhodnocení vnímání celé situace z pozice svědků, kteří nepopřeli, že by situaci vnímali jako jím nevyprovokovaný spor, a dále jeho konkrétní fyzický stav a možnosti. Svědci se shodli na skutečnosti, že byl skutečně zdravotně indisponován, a že měl pravou ruku v závěsu na hrudi, tedy znehybněnou, přičemž jakožto pravák tedy nemohl svou dominantní ruku použít. Držel-li levou rukou poškozeného za oděv na hrudi, a vytlačoval jej ze třídy, těžko mohl v rámci tohoto tlaku udeřit poškozeného do tváře, a pak tedy logicky nemohlo jít o natolik vyhrocené jednání, aby dosáhlo intenzity přečinu. V této souvislosti namítl, že soud z provedených důkazů nevyvodil správné skutkové závěry a ponechal součástí skutku i jednání, které nejen, že nebylo prokázáno, ale dokonce je vyloučeno provedenými důkazy (uhození poškozeného do tváře), pročež ignoroval další skutečnosti důležité pro posouzení věci, jako třeba skutečnost, že nikdo ze svědků nemohl vidět za dveře třídy, naopak se shodli na tom, že dveře zavřel a do třídy se vrátil. I pokud tedy jde o další součást skutku, tedy kopnutí poškozeného, zůstává tato část skutkového děje v rovině tvrzení odsouzeného proti tvrzení poškozeného, kdy ke zranění poškozeného mohlo dojít i jiným způsobem (např. polevením tlaku z jeho strany, kdy poškozený upadl). Soudům vytýká, že zcela přehlédly ty části výpovědí svědků, které ve svém důsledku vedou nebo mohou vést k odůvodnění posouzené intenzity jednání tak, aby bylo možno jej kvalifikovat jako trestně právní skutek. Je přesvědčen, že tomu nasvědčuje i výrok o trestu, kdy došlo k upuštění od potrestání. Odvolací soud měl dle názoru obviněného rozsudek nalézacího soudu zrušit a vrátit věc k doplnění dokazování jak přehledem lavic svědků a jejich umístění v učebně, tak doplněním jejich výpovědí. Obviněný je dále toho názoru, že pokud by soud dospěl k závěru, že míra intenzity byla naplněna, měl soud s ohledem na jeho snahu o nápravu postupovat podle §307 tr. ř., tedy podmíněně zastavit trestní stíhání.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 67 To 338/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 102 T 63/2011, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k doplnění dokazování a novému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že většina námitek obviněným uplatněná směřuje do oblasti skutkových zjištění, tedy nelze je podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, kdy současně neshledala, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, které ve svém rozhodnutí akceptoval i soud odvolací na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů (jde zejména o svědecké výpovědi poškozeného P. S., svědkyň K. N. a K. Š. a lékařskou zprávu popisující stav poškozeného po převozu k lékařskému ošetření) a na podkladě toho pokládaly obhajobu obviněného za vyvrácenou. Pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou shledala námitku obviněného, v rámci níž uvedl, že přečin nebyl naplněn v intenzitě potřebné pro kvalifikaci jeho jednání jako přečinu a jsou zde i jiné důvody, pro které by bylo možno uvažovat i o jiném způsobu vyřízení věci. Tyto námitky však shledala neopodstatněné. Uvedla, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem ještě nezakládá nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Stejně tak splnění zákonných podmínek §307 tr. ř. neznamená, že orgány trestního řízení budou nutně podle tohoto ustanovení postupovat. Obviněný mimo rámec přestupkového jednání naplnil předmětnou skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když jako pedagog mající výchovně působit na žáky, kopl do obličeje studenta před dalšími spolužáky, přičemž se toto jednání odehrálo na půdě školy. Tyto okolnosti dle státní zástupkyně zvyšují společenskou škodlivost jednání obviněného do míry potřebné pro uplatnění trestní odpovědnosti.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 67 To 338/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke změně uloženého trestu z podnětu odvolání státního zástupce). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném se dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadení jiného je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby , ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
Obviněný se sice opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že si je vědom toho, že se jednalo o jeho vlastní selhání, ať již v roli dospělého jedince, tak i jeho roli učitele a osoby odpovědné za výchovu jeho žáků, nesouhlasil však s právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §258 odst. 1 tr. zákoníku, maje za to, že jeho jednání nenaplňuje znaky uvedené skutkové podstaty, resp. potřebnou míru intenzity. Tuto námitku však vznesl s poukazem na nedostatečná skutková zjištění a vlastní hodnocení důkazů.
Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí svědků – žáků, s tím, že tito neměli možnost incident vidět, resp. vidět za dveře učebny; námitka nedostatečného dokazování, zejména doplnění výpovědí, přehledem lavic svědků a jejich umístění v učebně) a vadná skutková zjištění (námitka, že celý incident byl svědky vnímán jen jako konflikt mezi učitelem a žákem; nedostatečná šetření okolností samotného útoku s ohledem na jeho fyzickou indispozici a dále toho, zda svědci měli opravdu možnost celý incident vidět), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že úvahy soudu nejsou podloženy relevantními zjištěními a důkazy, přičemž obsahují zjevné spekulace) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž uvedl, že se nejednalo o nevyprokovaný spor mezi ním a poškozeným, který neuposlechl jeho pokynu coby učitele; jelikož byl zdravotně indisponován tak, že měl pravou ruku v závěsu na hrudi, tedy znehybněnou, přičemž jakožto pravák nemohl svou dominantní ruku použít, a držel-li poškozeného levou rukou za oděv na hrudi, přičemž jej vytlačoval z učebny, těžko mohl poškozeného udeřit do tváře, tedy je nemožné, aby polevil v tlaku na poškozeného směrem ven ze třídy, udeřil jej a pak v tlaku pokračoval, a to především za situace, kdy se poškozený dle svých vlastních slov bránil a snažil se vytrhnout; obviněný dveře zavřel a vrátil se do třídy; pokud jde o namítané kopnutí, popírá, že by se jednalo o kopnutí úmyslné, kdy nelze vyloučit, že poškozený upadl a zranil se v důsledku povolení tlaku z jeho strany).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Č. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Procesní, a tedy pod obviněným uplatněný dovolací důvod nepodřaditelnou námitkou je též námitka týkající se použití úředních záznamů podle ustanovení §158 tr. ř.
Obviněný v podstatě v rámci podaného dovolání namítl, že byla porušena zásada ultima ratio, maje za to, že nebyla naplněna dostatečná míra intenzity pro kvalifikaci jeho jednání coby přečinu, kdy jeho jednání, ke kterému se doznal, mělo být posouzeno toliko jako přestupek, popřípadě mělo být s ohledem na skutečnost, že svého jednání lituje a k činu se doznal, že uhradil škodu zdravotní pojišťovně a nabídl poškozenému odškodné, přičemž poškozeného kompenzoval zakoupením nového walkmanu i se sluchátky, postupováno podle ustanovení §307 tr. ř., tedy že trestní stíhání mělo být podmíněně zastaveno.
K pojetí trestního práva jako ultima ratio Nejvyšší soud uvádí, že tento princip nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (občanského, správního, obchodního práva).
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Odvolací soud na str. 2 napadeného usnesení uvedl, že „ tento atak, byť k němu byl obžalovaný zjevně vyprovokován vyzývavým chováním poškozeného, nelze ničím ospravedlnit, a to ani obavou ze ztráty autority před přítomnými studenty. Charakter útoku, i když jím způsobený následek nebyl nakonec nijak závažný, dále prostředí, ve kterém k němu došlo, společenské postavení útočníka a poškozeného - tj. učitel a student, představují skutečnosti, jež v daném případě společenskou škodlivost jednání obžalovaného zvyšují do míry potřebné pro uplatnění trestní odpovědnosti a vylučují, aby na celý incident bylo pohlíženo jen jako na bagatelní, jenž by mohl být řešen ještě v přestupkovém řízení “. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje a podotýká, že skutečnost, že soudy přistoupily k upuštění od potrestání podle ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku nesignalizuje snad to, že soudy pochybují o tom, zda došlo k fyzickému útoku (úderu do tváře, kopnutí) či projevují jakousi shovívavost, jak obviněný v podaném dovolání mylně naznačuje, ale jedná se toliko o situaci, kdy byly v projednávaném případě podmínky aplikace ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku zcela naplněny.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Č. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata