ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.501.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 501/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 dovolání, které podal obviněný K. T. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 13 To 333/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 167/2010 , a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného K. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 2 T 167/2010 (č. l. 227 – 233), byl obviněný K. T. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině, a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině. Uvedený rozsudek byl následně k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 13 To 11/2011 , a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena nalézacímu soudu s tím, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Praze uvedl, že nalézací soud nepostupoval důsledně ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., nevypořádal se beze zbytku se všemi okolnostmi případu, přehlédl některé zásadní skutečnosti, přičemž se nevyvaroval ani spekulativních závěrů, které neměly v provedeném dokazování dostatečnou oporu.
V rámci nového projednání věci byl obviněný K. T. rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 T 167/2010, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině rozsudku tím, že „ v době od 19. 07. 2009 do 05. 09. 2009 ve Věznici J., kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, fackováním, kopáním do nohou a pohrůžkami dalšího opakovaného násilí nutil odsouzeného P. L., nar., který s ním byl umístěn na stejné cele, aby mu zajistil dobití kreditu SIM karty mobilního telefonu účastnického čísla, což mu poškozený P. L. z obavy před pokračováním násilného jednání vůči své osobě nejméně ve čtyřech případech, vždy v hodnotě 200,- Kč, prostřednictvím svého otce L. L., nar., zajistil, a dále pod pohrůžkou dalšího napadání přiměl odsouzeného P. L., aby v přesně nezjištěné době kolem 01. 08. 2009 prostřednictvím svého otce L. L. zajistil předání finanční částky ve výši 15.000,- Kč Z. S., nar., což poškozený P. L. učinil a k předání uvedené částky došlo na čerpací stanici ŐMV v ulici P. v T. a opakovanými pohrůžkami dalšího bití a šikanování a poté pod příslibem ukončení násilí nutil odsouzeného P. L., aby zajistil prostřednictvím svého otce L. L., nar., předání další finanční hotovosti Z. S., což mu poškozený P. L. přislíbil, ale již tak neučinil “; a dále pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák. , kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku tím, že „ dne 05. 09. 2009 telefonicky z Věznice J., kde vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, vylákal na L. L., nar., pod nepravdivou záminkou, že se jedná o peníze pro jeho syna odsouzeného P. L., nar., který v uvedené věznici rovněž vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody, s tím že P. L. za ty peníze zařídí přemístění do Věznice v P., finanční částku 15.000,- Kč, kterou poškozený L. L. dle jeho instrukcí téhož dne kolem 13:10 hodin předal na benzinové čerpací stanici ŐMV v ulici P. v T. Z. S., nar. “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 T 167/2010, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 13 To 333/2011 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 13 To 333/2011, podal obviněný dovolání (č. l. 308 - 311), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu dovolání obviněný uvádí, že si je vědom omezení přezkumu v rámci dovolacího řízení. V rámci námitek namítl vnitřní rozpornost rozsudečného výroku prvoinstančního soudu, neboť popis skutku neodpovídá právní kvalifikaci. Pokud jde o skutkovou větu druhého z žalovaných skutků dle rozsudku, č. j. 2 T 167/2010 - 270 (ze dne 15. 6. 2011), tato doznala určité podstatné změny oproti původnímu zrušenému rozsudku, č. j. 2 T 167/2010 - 227 (ze dne 3. 11. 2010). Zatímco rozsudek ze dne 3. 11. 2010 uváděl, že obviněný „se pokusil vylákat“, ze skutkové věty rozsudku ze dne 15. 6. 2011 se podává, že soud zjistil skutek v rozsahu dokonaného trestného činu („vylákal“, „obohatil“), přičemž jej ale kvalifikuje jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud sice shledal námitku důvodnou, avšak zároveň konstatoval, že se „ nejedná o tak závažné pochybení, kvůli němuž by bylo nutné napadený rozsudek rušit “ , pročež na uvedené pochybení „ toliko poukazuje “ v rámci odůvodnění na str. 6 napadeného usnesení. Takovýto postup odvolacího soudu, stejně jako absenci jakéhokoli odůvodnění změny skutkových zjištění, shledává nejen nedostatečným, ale především v rozporu se zákonem. Stejně tak považuje za nesprávnou absenci jakéhokoliv odůvodnění změny skutkových zjištění v rozsudku, č. j. 2 T 167/2010 – 270, oproti původnímu zrušenému rozsudku, č. j. 2 T 167/2010 – 227, kdy je napadený rozsudek v předmětné části nepřezkoumatelný. Závěrem obviněný uvedl, že bez ingerence policie by na předmětný požadavek s takto nesmyslnou legendou (vězeň zajistí převoz jiného vězně do jiné věznice) nereagoval, jak výslovně v pozici svědka u soudu uvedl. Tedy by (nebýt požadavků policie na poškozeného) jednání obžalovaného vyznělo jako nezpůsobilý pokus bez jakékoliv reakce adresáta žádosti.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 13 To 333/2011, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 167/2010 - 270, zrušil, a přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud obviněný zpochybňuje skutková zjištění nalézacího a potažmo odvolacího soudu, tak tyto námitky skutkové povahy nelze v žádném případě podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, neboť tyto otázky upravují normy trestního práva procesního. Nejedná se ani o situaci, kdy mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry resp. mezi skutkovými zjištěními a důkazy existuje extrémní nesoulad. Pokud se týká skutku pod bodem 2) výroku o vině, jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nicméně je pravdou, že právní věta výroku o vině obsahuje formulaci, která se vztahuje na dokonaný trestný čin. Tento nedostatek zmínil již odvolací soud, avšak s ohledem na závažnost zjištěného pochybení, neshledal nutnost napadený rozsudek rušit. S touto argumentací odvolacího soudu se státní zástupce ztotožnil, neboť dospěla k závěru, že se jedná pouze o formální pochybení, jež nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť námitku, podle které je skutek pod bodem 2) rozsudku vymezen v rozsahu dokonaného trestného činu, ačkoli je kvalifikován jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., lze považovat za důvodnou, nicméně je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného směřující právě do oblasti skutkových zjištění, kdy obviněný namítl, že bylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že L. L. jednal, resp. byl ochoten jednat a peníze vydat jen na základě instrukcí orgánů činných v trestním řízení, udělených ještě před prvním kontaktem ze strany obžalovaného v této věci. Obviněný tak soudům nabízí vlastní verzi skutkového stavu věci, kdy uvádí, že bez ingerence policie by na předmětný požadavek s takto nesmyslnou legendou (vězeň zajistí převoz jiného vězně do jiné věznice) nereagoval, jak výslovně v pozici svědka u soudu uvedl, že by se jednalo nejvýše o nezpůsobilý pokus bez jakékoliv reakce adresáta žádosti.
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru formálně deklaruje absenci subjektivní stránky trestného činu, kdy však ve skutečnosti namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze obecně podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítá, že oproti vymezení skutku pod bodem 2) výroku o vině z rozsudku ze dne 3. 11. 2010 jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., je tento skutek v rozsudku ze dne 15. 6. 2011 vymezen v rozsahu pro dokonaný trestný čin, přičemž je ale nadále kvalifikován jako pokus trestného činu.
Nejvyšší soud shledal danou námitku důvodnou, neboť ve skutkové větě rozsudku je u skutku pod bodem 2) výroku o vině uvedeno, že obviněný „ vylákal na L. L., nar., pod nepravdivou záminkou “ …, „ čímž ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím , že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou “, tedy je zde použita formulace vztahující se k dokonanému trestnému činu. Rovněž právní věta obsahuje formulaci vztahující se k dokonanému trestnému činu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tom smyslu, že ačkoli je daná námitka důvodná, projednání dovolání, v jehož rámci by byla zmíněná vada odstraněna, by evidentně nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného.
Obviněný byl pod bodem 2) výroku o vině rozsudku shledán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák. Dle ustanovení §8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin . Z uvedeného tedy vyplývá, že přestože je skutková i právní věta nesprávně formulována tak, že se obviněný dopustil dokonaného trestného činu, přičemž jednání bylo správně kvalifikováno toliko jako pokus trestného činu, trestní sazba je v případě pokusu i dokonaného trestného činu stejná, tedy právní postavení obviněného se tím nijak nemění. Nelze navíc opomenout, že obviněnému nebyl trest podle zmíněného ustanovení vůbec vyměřen, neboť byl současně odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., kterýžto je trestným činem závažnějším, a tedy pro vyměření trestu výchozím.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. T. odmítl. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata