ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.570.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 570/2012 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. května 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2011, č. j. 4 To 208/2011-532, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 76/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 2. 2011, č. j. 5 T 76/2010-440, byl obviněný P. J. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině. Podle §175 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené J. L., bytem T., D., škodu ve výši 6.800,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 8. 2011, č. j. 4 To 208/2011-532, jímž §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na částečně upřesněném skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době od měsíce května 2009 do 20. 10. 2009 v T., ulici D., v zahradní chatce a na dalších místech v okrese T., nejprve od poškozených J. L. a A. J. opakovaně vyžadoval vydání finančních hotovostí v různé výši, poškození mu opakovaně finanční prostředky v celkové výši nejméně 60.000,- Kč poskytli, od blíže nezjištěného dne v září 2009 začal být agresivní, oběma poškozeným, převážně poškozené J. L., opakovaně slovně vyhrožoval, že pokud mu nedají finanční hotovost na splacení údajného dluhu a zaplacení obhájkyně, že dopadnou špatně, pošle na ně A., všechny dostane do kriminálu, poznají to na svých dětech, kterým prostřelí ruce a nohy, a bude zle, při těchto výhrůžkách pokládal na stůl krátkou střelnou zbraň černé barvy, ze které vyndával zásobník s náboji, v jednom případě zbraň namířil na poškozeného A. J., v důsledku tohoto jednání, které v poškozených vzbudilo strach o jejich zdraví a život, J. L. dne 12. 10. 2009 v Ú. n. L. uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu se společností BIREST, s. r. o., za účelem zajištění úvěru ve výši 150.000,- Kč s vědomím, že požadovaný úvěr jí nebude poskytnut, a dne 16. 10. 2009 v dopoledních hodinách obžalovaný přišel do obydlí poškozených, bouchl do stolu, vyhrožoval poškozené a prohlásil na její adresu „Tak dneska mi seženeš peníze, dneska se od tebe nehnu“, vzal jí z její odložené peněženky finanční hotovost 6.800,- Kč, poté ji doprovodil na Probační a mediační službu v T., byl jí neustále na blízku, aby se nemohla nikam vzdálit, poškozená pod tímto tlakem a za přítomnosti obžalovaného odjela na sjednanou schůzku do Ú. n. L., kde požádala společnost M. G. o poskytnutí úvěru Maximal s úvěrovou částkou od 130.000,- Kč do 200.000,- Kč, i když si byla vědoma, že požadovaný úvěr jí nebude poskytnut, při cestě zpět do T. obžalovaný zavolal A. J. z mobilního telefonu poškozené, který jí poté předal a ta musela pod pohrůžkou, že jí „rozbije hubu“ a přesně podle jeho instrukcí tlumočit poškozenému A. J., aby připravil všechny finanční prostředky, které doma mají, při tomto byl agresivní a nadával jí do kurev a sviní, po návratu do místa bydliště byla nucena ihned odjet ke známým, od kterých si měla půjčit peníze pro obžalovaného, který jel za ní a hlídal ji, po návštěvě u známých, kde žádné peníze nezískala, obžalovanému ujela a ze strachu před ním se skrývala mimo bydliště, kde se ji až do 20. 10. 2009 snažil kontaktovat, přičemž opakovaně vyhrožoval A. J. podpálením chaty, pokud se poškozená nevrátí“. Za to ho podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené J. L., bytem T., D., škodu ve výši 6.800,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 8. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. J. následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný (dovolatel) namítl, že v průběhu trestního řízení bylo opakovaně porušeno jeho právo na obhajobu. Poprvé se tak stalo při prostudování spisu, když tak nemohl učinit spolu s obhájcem. Poukázal na to, že prostudování spisu bylo naplánováno na den 28. 4. 2010 od 8.00 hodin. Již dne 20. 4. 2010 udělil plnou moc k obhajobě JUDr. Rouskovi, který o tom informoval policejní orgán, nicméně dne 22. 4. 2010 mu byla soudem ustanovena obhájkyní Mgr. Mayerová – Bittnerová, které bylo doručeno vyrozumění o možnosti prostudovat spis již dne 21. 4. 2010 – tedy den předtím, než obhájkyní byla ustanovena. Dne 26. 4. 2010 pak byla tato obhájkyně telefonicky vyrozuměna policejním orgánem o tom, že věc převzal na plnou moc JUDr. Rousek. Samotné ustanovení obhájce jí bylo doručeno až po prostudování spisu, takže do té doby nemohla obviněného navštívit ani za účelem porady. K prostudování spisu se navíc nemohla dostavit, což řádně doložila dokladem o pracovní neschopnosti. Za další vadu zakládající zvolený důvod dovolání pak obviněný považuje i postup soudu prvního stupně, který neodročil hlavní líčení a dne 22. 2. 2011 v něm pokračoval, přestože na jeho počátku do protokolu výslovně uvedl, že vypověděl z osobních důvodů plnou moc JUDr. Rouskovi. Odvolací soud pak na tuto jeho námitku reagoval tím, že v případě, kdy výpověď plné moci nebyla soudu oznámena s dostatečným předstihem, aby mohl být o úkonu vyrozuměn nový obhájce, je obhájce předtím zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen vykonávat obhajobu do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Soud se však vůbec nezabýval tím, z jakých důvodů obviněný plnou moc JUDr. Rouskovi vypověděl. Pokud deklaroval ztrátu důvěry v tohoto obhájce, mohlo se jednat o natolik zásadní důvod, který by tomuto advokátovi nadále bránil ve výkonu obhajoby. Soudu prvního stupně navíc nebránil žádný zásadní důvod v tom, aby hlavní líčení odročil tak, aby měl obviněný možnost zvolit si obhájce nového, případně aby mu byl nový obhájce ustanoven. Jednalo se o poslední hlavní líčení ve věci, obviněný byl ve vazbě, přičemž ani neskončila doba trvání vazby, ani se neblížil termín rozhodování o dalším trvání vazby. Je tedy zcela neopodstatněné tvrdit, že obviněný se snažil mařit průběh trestního řízení. Soud neměl žádný zásadní důvod, pro který by nebylo možno hlavní líčení odročit. Zájem na tom, aby měl řádně zajištěnu obhajobu, měl podle dovolatele v takovém případě převážit nad zájmem na okamžitém konání hlavního líčení.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že výrok o vině z rozsudku odvolacího soudu podle jeho názoru nesplňuje náležitosti požadované ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., neboť v něm popsaný skutek nadále přesně neoznačuje trestný čin, jehož se výrok týká. Přes jeho rozsáhlost z něj totiž není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se měl zločinu vydírání, pro který byl odsouzen, vlastně dopustit. Především z něj nevyplývá, jakou pohrůžkou a k jakému konání měl vlastně poškozené nutit. Dovodit z něj nelze ani to, že zločin skutečně spáchal se zbraní, což je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 písm. c) §175 tr. zákoníku. To, že pokládal zbraň na stůl a v jednom případě s ní namířil na poškozeného A. J., ještě neznamená, že jejím prostřednictvím chtěl poškozené přimět k tomu, aby něco konali. Z popisu skutku není jasné ani to, jaké jeho jednání mělo v poškozených konkrétně vzbudit strach. Ohledně zbraně byly ve výpovědích poškozených značné rozpory. Poškozená L. uvedla, že obviněný pouze položil na stůl zbraň, ale nemluvil o ní. Zároveň doplnila, že v danou chvíli z něj strach neměla. Teprve u hlavního líčení na základě dotazů, nikoliv tedy spontánně, poznamenala, že jednou byla u toho, když obviněný mířil na jejího druha tou pistolí. V jejích prohlášeních je tedy evidentní rozpor ohledně podstatné skutečnosti, jakou je právě použití zbraně obviněným (dovolatelem). Lze přitom předpokládat, že pokud by poškozené skutečně hrozil zbraní, jistě by si tuto skutečnost zapamatovala přesně.
Z výše uvedených důvodů má dovolatel zato, že jednání popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu nelze kvalifikovat jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V tomto smyslu pak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo na obhajobu obhájcem přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Je však třeba zároveň připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je užší v tom smyslu, že nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce buď vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. v judikatuře R 48/2003 SbRt., dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu /trestních/, Svazek 17/2002-T 413, 19/2003-T 455).
Z výše uvedeného je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, že neměl možnost prostudovat si spis spolu se svým obhájcem, neboť prostudování spisu za úkon přímo směřující k vydání meritorního rozhodnutí ve věci považovat nelze. Své právo činit návrhy na doplnění řízení (dokazování) pak obviněný mohl sám i v součinnosti s obhájcem plně realizovat též v jeho pozdějších fázích (v hlavním líčení, popř. ve veřejném zasedání odvolacího soudu o podaném opravném prostředku).
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak nelze podřadit ani námitku, že soud prvního stupně dne 22. 2. 2011 neodročil hlavní líčení, ačkoli na jeho počátku obviněný vypověděl plnou moc obhájci JUDr. Rouskovi, a to ústně do protokolu, v řízení za účasti jmenovaného obhájce pokračoval a vyhlásil v něm také rozsudek. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na vlastní judikaturu, konkrétně na usnesení ve věci sp. zn. 11 Tdo 970/2007 ze dne 12. 10. 2007, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, č. 12/2007, str. 358, které lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovaný případ ( „Jestliže obviněný ve věci, v níž je dán některý z důvodů nutné obhajoby, v den konání veřejného zasedání sdělil odvolacímu soudu, že vypověděl plnou moc svému zvolenému obhájci, jenž se však k veřejnému zasedání dostavil a pokračoval v jeho obhajobě, přičemž u něj ani nebyl shledán žádný důvod pro jeho vyloučení z obhajování obviněného, pak s ohledem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. postup odvolacího soudu, který za této situace pokračoval ve veřejném zasedání za přítomnosti tohoto obhájce, nijak neporušuje právo obviněného na obhajobu a nezakládá tak důvod dovolání předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Za této situace je stejný závěr namístě i v případě, jde-li o obhájce ustanoveného“ ).
Nad rámec uvedeného není od věci dodat, že obhájce JUDr. Rousek obhajoval obviněného po celé řízení před soudem prvního stupně, aniž by obviněný v jeho průběhu proti jeho obhajobě cokoliv namítal, natož aby případně využil možnosti zvolit si obhájce jiného. Z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 2. 2010 (č. l. 424 a násl. spisu) vyplývá, že obviněný tvrdil, že JUDr. Rouskovi i soudu zasílal písemnou výpověď plné moci a žádal o poskytnutí pětidenní lhůty na to, aby si zvolil obhájce jiného, avšak ani jeden z údajných adresátů takové podání neobdržel. Jako důvody výpovědi uváděl obviněný blíže nekonkretizované „důvody osobní“. Přitom soudu předem neoznámil, že by si zároveň v mezidobí zvolil jiného obhájce. Pokud soud po zjištění, že obhájce JUDr. Rousek je na hlavní líčení připraven a v dalším obhajování obviněného nespatřuje na své straně žádné překážky, pokračoval v konání hlavního líčení za účasti tohoto obhájce, pak postupoval zcela v souladu s ustanovením §37 odst. 2 tr. ř. Svým postupem proto nijak neporušil právo obviněného na obhajobu, a to tím spíše, že nebyly zjištěny žádné důvody k vyloučení jeho obhájce z obhajování ve smyslu ustanovení §37a tr. ř. Za této situace naopak postup obviněného působí spíše jako obstrukční snaha o zmaření konání hlavního líčení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně námitkou, že z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu nevyplývají takové skutkové okolnosti, aby z jejich souhrnu bylo možno dovodit závěr o naplnění všech zákonných znaků zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a čin spáchá se zbraní (srov. §118 tr. zákoníku). S ohledem na specifika nyní posuzovaného případu je současně nutno uvést, že pod pojem pohrůžky násilí podle §175 tr. zákoníku lze podřadit jak pohrůžku bezprostředního násilí, tak i pohrůžku násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému, ale i vůči jiné osobě (např. vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Naplnění znaku „se zbraní“ je třeba dovodit tehdy, jestliže pachatel užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu jiného anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Ve vztahu k této kvalifikované skutkové okolnosti je třeba úmyslu (§15 tr. zákoníku), neboť pachatel vědomě pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného , nebo ji má za tím účelem u sebe. Trestný čin (zločin) vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému nebo jiné osobě, nesplní-li napadený to, k čemu ho nutí. ) Pozn.: v právní nauce srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II – Komentář, 1. vydání 2010, Praha, C. H. Beck. str. 1573, 1575
Skutkový stav věci, který měly soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele P. J. k dispozici a který odvolací soud v odsuzujícím rozsudku podrobně vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině, lze stručně shrnout tak, že dovolatel od května 2009 do 20. 10. 2009 v T. v ulici D. v zahradní chatce a na dalších místech v okrese T. opakovaně vyžadoval po poškozených J. L. a A. J. vydání finančních hotovostí v různé výši a ti mu také finanční prostředky v celkové výši 60.000,- Kč poskytli. Od blíže nezjištěného dne v měsíci září 2009 si vůči poškozeným, zejména vůči J. L., začal počínat agresivně, kdy jim opakovaně slovně vyhrožoval, že pokud mu nedají peníze jako úhradu údajného dluhu a na zaplacení obhájkyně, pošle na ně A., všechny dostane do kriminálu, poznají to na svých dětech, kterým prostřelí ruce a nohy a bude zle. Při těchto pohrůžkách zároveň pokládal na stůl krátkou střelnou zbraň černé barvy, ze které vyndal zásobník s náboji a kterou v jednom případě namířil proti poškozenému A. J. Takové jeho jednání (zejména dával-li ukázáním zásobníku a nábojů najevo, že zbraň je funkční) nepochybně mohlo v poškozených vzbudit obavu o jejich zdraví a život, jestliže se nepodvolí na ně kladeným požadavkům. J. L. pak začala podnikat v rozsudku specifikované kroky, aby obviněnému vyhověla, nebo v něm alespoň vzbudila dojem, že se o to snaží. Když se její pokus o uzavření úvěru v bance ukázal být neúspěšným, obviněný, který ji doprovázel, zatelefonoval poškozenému A. J. a přinutil poškozenou, aby mu tlumočila, že pokud nepřipraví veškeré peníze, které doma mají, „rozbije jí hubu“. Stejně marně se poškozená pokoušela získat peníze od svých známých, kam ji obviněný rovněž doprovázel. Po této návštěvě obviněnému ujela a ze strachu před ním se skrývala mimo bydliště, kde se ji obviněný pokoušel až do 20. 10. 2009 kontaktovat, přičemž opakovaně vyhrožoval A. J. podpálením chaty, pokud se poškozená nevrátí.
Takto zjištěné a v rozsudku odvolacího soudu popsané okolnosti útoku obviněného na poškozené plně odůvodňují právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Námitkám dovolatele tudíž nebylo možno přisvědčit.
Nejvyšší soud dospěl na základě všech shora (jednotlivě) rozvedených skutečností k závěru, že dovolání obviněného P. J. bylo dílem opřeno o námitky nenaplňující důvod dovolání §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a že v jeho - z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - relevantně uplatněné části mu nelze přiznat žádné opodstatnění. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se podané dovolání odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler