ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.71.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 71/2012 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2012 o dovolání podaném obviněným M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 50 To 299/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 113/2010, takto:
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni ukládá , aby v bodě I/ rozsudku ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 50 To 299/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. a) – c), odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného M. K. zrušil v odsuzující části rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 T 113/2010-899, ve vztahu k dílčímu skutku (ke smlouvě uzavřené s M. K.), a dále pouze ve výroku o trestu doplnil neúplný výrok tak, že napadený rozsudek se zrušuje též v části výroku o náhradě škody, pokud se týká výše uvedené smlouvy.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 1 T 113/2010, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako obchodní zástupce společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem O., P. na základě smlouvy o spolupráci ze dne 17. 2. 2004 s Českou spořitelnou, a. s., zprostředkoval níže uvedeným žadatelům uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru Sporoservis, a to:
- dne 10. 9. 2004 uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru Sporoservis, mezi Českou spořitelnou, a. s., a M. K., bytem N. M. A., M., na výši úvěrové částky 135.000,- Kč, když následně byla Českou spořitelnou, a. s., za zprostředkování obchodu vyplacena provize ve výši 6.750,- Kč, která byla dne 16. 9. 2004 poukázána na účet Autobazaru Š.,
- dne 14. 3. 2005 uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru Sporoservis, mezi Českou spořitelnou, a. s., a J. H., bytem J., H., na výši úvěrové částky 134.000,- Kč, když následně byla Českou spořitelnou, a. s., za zprostředkování obchodu vyplacena provize ve výši 6.700,- Kč, která byla dne 30. 3. 2005 poukázána na účet Autobazaru Š., ač od samého počátku věděl, že jmenovaná nechce uzavřít úvěr na získání spotřebního zboží, ale úvěr na získání finančních prostředků,
přičemž takto Českou spořitelnu, a. s., uvedl v omyl v úmyslu získat pro sebe nebo jiného neoprávněný majetkový prospěch, neboť věděl, že podle smluvních podmínek měl být takto získaný úvěr použit na úhradu nákupu osobního automobilu, resp. spotřebního zboží, neboť byl účelově vázaný na takovýto nákup, podle smlouvy o úvěru peněžní prostředky obdržel na účet autobazaru jako úhradu za automobil, avšak po převedení úvěrové částky Českou spořitelnou, a. s., na účet prodejce Autobazar Š. byla poskytnutá finanční částka v případě úvěru poskytnutého M. K. vyplacena v hotovosti neznámé osobě, když M. K. byl v době vyplacení hotovosti ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho občanský průkaz byl uložen v dokladech ve věznici, pokud jde o J. H., této byla vyplacena částka v hotovosti když již při uzavírání smluv o úvěru bylo obžalovanému známo, že k prodeji osobního automobilu či jiného spotřebního zboží nedojde, v důsledku omylu České spořitelny, a. s., která nevěděla o nedodržení smluvních podmínek, když zprostředkovatelem jí byla pomocí elektronického systému České spořitelny, a. s., předložena ke schválení žádost o poskytnutí finančních prostředků na koupi automobilu, došlo z její strany k výplatě smluvní provize na účet autobazaru za každý zprostředkovaný obchod, ačkoliv při respektování smluvních podmínek by na ně obžalovaný neměl nárok, čímž způsobil škodu České spořitelně, a. s., neoprávněným vyplacením peněz a převzetím provizí, jejichž převzetím se neoprávněně obohatil“.
Za to byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České spořitelně, a. s., částku 13.450,- Kč. Se zbytkem „uplatněné škody“ pak podle §229 odst. 2, odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou Českou spořitelnu, a. s., na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro další skutky, v nichž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., byl obviněný podle §226 písm. b), c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
O odvoláních obviněného, který je podal proti odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně, a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného proti zprošťující části výroku a proti výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. a) – c), odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného napadený rozsudek zrušil v odsuzující části ve vztahu ke smlouvě uzavřené s M. K. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve vztahu k uvedenému dílčímu skutku vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za trestnou činnost ve vztahu ke smlouvě uzavřené s J. H. se obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání jednoho roku (bod I/) . Odvolání státního zástupce pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl (bod II/) . Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 10. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to ve výroku, jímž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto o jeho odsouzení za jednání ve vztahu ke smlouvě uzavřené s J. H., napadl obviněný M. K. dovoláním , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že pokud Krajský soud v Plzni potvrdil výrok o jeho vině jednáním spočívajícím v uzavření smlouvy s J. H., měl do svého rozhodnutí zahrnout též výrok podle §256 tr. ř., jímž by jeho odvolání k tomuto skutku zamítl jako nedůvodné. Jestliže zrušil výrok o vině skutkem spočívajícím v uzavření smlouvy s M. K., měl pak současně zrušit i výrok o náhradě škody, který na něj navazoval. Jestliže tak neučinil, zatížil tím své rozhodnutí vadou předpokládanou v ustanovení 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť je ve výrokové části neúplné.
Pokud jde o uzavření smlouvy s J. H., soudy obou stupňů dle názoru dovolatele postupovaly v rozporu s ustanovením §226 písm. a), b), c) tr. ř. Soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně vycházel pouze z výpovědi této svědkyně učiněné v hlavním líčení, aniž by ji konfrontoval s výpovědí, kterou učinila v trestní věci M. B., jež úzce souvisí i s nyní projednávaným případem. Odvolací soud tuto vadu nenapravil s chybným závěrem, že k výpovědi svědkyně v jiné trestní věci přihlížet nelze, přestože v ní podrobně rozebírala okolnosti, za kterých uzavřela i smlouvu zprostředkovanou právě dovolatelem. Obě výpovědi svědkyně H. přitom vykazovaly značné rozpory. V podstatě se shodovaly jen potud, že v obou trestních věcech připustila, že potřebovala peníze. Proto jí kamarádka J. P. seznámila s M. B., který jí sdělil, že by jí mohl zprostředkovat úvěr, a jel s ní do autobazaru ve Š. V trestní věci obviněného B. pak svědkyně uvedla, že jednala s pracovníkem autobazaru, kterému mělo být známo, že si nebude kupovat žádný automobil. Nesdělila však, na základě čeho tak mohl usuzovat. Policie jí navíc v tomto směru kladla matoucí otázku, zda byl úvěr účelově vázán právě na nákup automobilu, ačkoliv podle manuálu Čs. spořitelny pro spotřebitelský úvěr Sporoservis platný od 1. 1. 2004, tedy v době uzavírání smlouvy, byl předmětný úvěr konkrétně určen „k financování nákupu spotřebních předmětů, plateb za služby i úhradu dalších osobních nákladů spotřeby zákazníka…“. K popisu muže v autobazaru svědkyně navíc uvedla, že to byl muž bílé pleti, krátkých světlých vlasů, vyšší štíhlé postavy, což rozhodně neodpovídá popisu dovolatele, který má vlasy tmavě hnědé až černé a je podsaditý a menšího vzrůstu.
Dovolatel zároveň vyslovil názor, že měl být podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, a to i za předpokladu, že by soud plně uvěřil tvrzení svědkyně H. Podstatné totiž je, že jmenovaná inkriminovaný úvěr řádně splatila, což znamená, že k žádné škodě na majetku České spořitelny nedošlo. Proto nebyly splněny základní podmínky pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., mj. i pro nižší než nepatrnou míru společenské nebezpečnosti jeho jednání (§3 odst. 1, odst. 2 tr. zák.). Podle dovolatele soud pak v konečném důsledku hodnotil důkazy v rozporu se zákonnými hledisky uvedenými v ustanoveních §89 odst. 1 písm. c), e) tr. ř. a skutek proto nesprávně právně posoudil. Jeho odsouzení na základě poněkud rozporné výpovědi jediné svědkyně je také v rozporu s presumpcí neviny a konečně i se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III ÚS 1624/09. Celé dovolatelovo trestní stíhání lze považovat v podstatě jen za důsledek snahy poškozené České spořitelny nějakým způsobem převést odpovědnost za vlastní zcela nedostatečné kontrolní mechanismy při poskytování spotřebitelských úvěrů na jednotlivé zprostředkovatele, o čemž svědčí i podání několika stovek trestních oznámení nejen na ty, kterým byl úvěr poskytnut a z jejich strany nezaplacen, ale právě i na jednotlivé zprostředkovatele. To je však v rozporu se zásadou neúměrného rozšiřování trestní represe ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II ÚS 2278/07.
Ze všech shora rozvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomněl, že prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat přezkumu skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je v rámci dovolacího řízení možno připustit pouze tehdy, jsou-li v extrémním nesouladu s právními závěry soudu. Tato situace však v předmětné trestní věci nenastala.
Státní zástupce má současně zato, že většina námitek dovolatele stojí mimo výše uvedený hmotně právní důvod dovolání. Krajský soud se jimi navíc podrobně zabýval a logicky se s nimi vypořádal, jak je patrné z odůvodnění jeho rozsudku na str. 7 a 8. Odsuzující část rozhodnutí se neopírá pouze o výpovědi svědkyně H. – Ch., ale i o důkazy další. Správný byl i názor odvolacího soudu, pokud jde o použití její svědecké výpovědi z jiné trestní věci.
Pokud obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel i o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že svůj řádný opravný prostředek podal proti celému výroku o vině, sestávajícímu se ze dvou skutků, a ve vztahu k jednání spočívajícímu ve zprostředkování úvěru svědkyni H. proto mělo být rozhodnuto samostatným výrokem podle §256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání do části výroku o vině, nelze této námitce podle státního zástupce přisvědčit. V této souvislosti zdůraznil, že odvolání je z hlediska rozhodování soudu druhého stupně nedělitelné. To znamená, že pokud mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o totéž, jediné odvolání, které se vztahuje k jednomu obviněnému, resp. jedné straně trestního řízení oprávněné k podání řádného opravného prostředku. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému dovolání jen částečně, nelze je již ve zbylé části podle §256 tr. ř. zamítnout. Na straně druhé je však nutno podle státního zástupce obviněnému přisvědčit v tom, že odvolací soud měl při dílčím zrušení výroku o vině modifikovat i výrok o náhradě škody. V této části je podle jeho názoru dovolání důvodné.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265 l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby o chybějícím výroku o náhradě škody rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, že to byl právě on, kdo jako obchodní zástupce společnosti Česká spořitelna, a. s., na základě smlouvy o spolupráci ze dne 17. 2. 2004 jednal v Autobazaru Š. se svědkyní J. H. a zprostředkoval jí dne 14. 3. 2005 uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru Sporoservis, a že od počátku věděl, že svědkyně nemá v úmyslu z poskytnutých úvěrových prostředků zakoupit osobní automobil či jiné spotřební zboží. Takové námitky se totiž primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení jeho jednání vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), v níž je opakovaně vysloven názor, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v těch případech, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané a proč jednak jeho obhajobu hodnotil jako účelovou, vedenou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a přenést ji na svědka Ř., a jednak jí neuvěřil ani v tom směru, že o úmyslu svědkyně H. užít poskytnutý úvěr jinak než k nákupu automobilu nebo jiného spotřebního zboží při zprostředkování uzavření příslušné smlouvy s Českou spořitelnou, a. s., vůbec nevěděl (viz zejména str. 10/11 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a k jeho skutkovým zjištěním, pokud jde o jednání obviněného ve vztahu ke smlouvě uzavřené s touto svědkyní, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Důsledně se zabýval prakticky totožnou skutkovou argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, a náležitě vysvětlil, proč jí nepřisvědčil (viz str. 7/8 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu dokazování provedeného v jeho trestní věci, konkrétně ve vztahu k věrohodnosti výpovědi svědkyně H., Nejvyšší soud alespoň jako obiter dictum připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a kdy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) . Posledně uvedený požadavek přitom dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně splňuje, neboť ten dostatečně odůvodnil, proč k dalšímu dokazování k potvrzení věrohodnosti svědkyně H. v odvolacím řízení nepřistoupil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkami, že pokud svědkyně H. splatila poskytnutý úvěr, nebyl zde naplněn obligatorní znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a sice způsobení škody na cizím majetku; a že jeho jednání nevykazovalo ani potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin (§3 odst. 2 tr. zák.). Za právně relevantní je nutno mít rovněž námitky, že při nejednoznačném specifikování obecných podmínek pro čerpání spotřebitelských úvěrů Sporoservis České spořitelny, a. s., nemohl dovolatel svým jednáním uvést spořitelnu v omyl a ani v takovém úmyslu nejednal, a dále že jeho trestním stíháním došlo k nepřípustnému rozšíření trestní represe ve smyslu zásady ultima ratio .
Uvedené námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
V posuzovaném případě soudy vycházely ze skutkových zjištění, podle nichž dovolatel jakožto obchodní zástupce společnosti Česká spořitelna, a. s., na základě smlouvy o spolupráci ze dne 17. 2. 2004 s Českou spořitelnou, a. s., zprostředkoval žadatelce J. H., nyní Ch., dne 14. 3. 2005 uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru Sporoservis na výši úvěrové částky 134.000,- Kč. Zároveň předložil České spořitelně, a. s., ke schválení žádost svědkyně o poskytnutí finančních prostředků na nákup automobilu, ač od samého počátku věděl, že jmenovaná nemá v úmyslu žádný automobil koupit. Česká spořitelna, a. s., v důsledku takto vyvolaného omylu smlouvu o úvěru se svědkyní dne 15. 3. 2004 uzavřela a následně jí vyplatila požadované úvěrové prostředky a obviněnému provizi za zprostředkování obchodu ve výši 6.700,- Kč, která byla dne 30. 3. 2005 poukázána na účet Autobazaru Š. jako účastníka výše uvedené smlouvy o spolupráci („obchodníka“), za kterého byl obviněný oprávněn jednat.
Podstatné přitom je, že pokud by spořitelna jednala při znalosti pravého stavu věci, tedy té okolnosti, že svědkyně si vůbec žádný automobil koupit nehodlá, ale jde jí jen o získání potřebných peněžních prostředků, ke schválení žádosti o poskytnutí úvěru by podle zjištění soudů nepřistoupila a smlouvu o úvěru by s ní neuzavřela. Tyto rozhodné skutečnosti obviněný buď znal anebo si je mohl přinejmenším představit jako reálně možné. Nicméně aby dosáhl výplaty provize za zprostředkování dalšího obchodu, předložil spořitelně ke schválení žádost o poskytnutí finančních prostředků (tzv. Sporoservis) s vědomě nepravdivým údajem, pokud jde o účel úvěru. V důsledku toho pak ke škodě České spořitelny, a. s., obohatil sebe i jiného (J. H.).
Dovolatele nemůže zbavit trestní odpovědnosti za výše uvedené jednání ani jím namítaná skutečnost, že svědkyně H. poskytnutý úvěr řádně splatila. Následné zaplacení dlužné částky v době po dokonání trestného činu by mohlo mít vliv toliko na adhezní výrok rozsudku a nikoliv na právní posouzení stíhaného skutku. Zároveň v této souvislosti dovolatel nemohl úspěšně namítat nedostatek materiální stránky trestného činu, neboť jednak nelze odhlédnout od skutečnosti, že ze svého podvodného jednání sám profitoval částkou 6.700,- Kč, na niž by jinak neměl nárok, ale především, že on sám se o řádné splácení poskytnutého úvěru nijak nepřičinil.
Jednání dovolatele se všemi výše uvedenými aspekty se zároveň již zřetelně vymyká z běžného rámce standardních soukromoprávních (občanskoprávních) vztahů, takže přisvědčit nelze ani jeho námitce, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio nebylo v daném případě namístě.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
K první z obou námitek, které obviněný uplatnil v rámci tohoto dovolacího důvodu, tj. že v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, že jeho odvolání do výroku o vině jednáním souvisejícím s uzavřením smlouvy o úvěru mezi Českou spořitelnou, a. s., a svědkyní J. H. bylo zamítnuto, což by mělo být vyjádřeno výrokem podle §256 tr. ř., Nejvyšší soud odkazuje na stávající judikaturu, podle níž pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již samostatným výrokem nezamítá. V tomto směru tedy nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. NS 17/2002-T 417, NS 20/2003-T 486 a NS 23/2003-T 531).
Přisvědčit je naopak nutno druhé námitce obviněného, že pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vztahu k dílčímu skutku (smlouvě uzavřené s M. K.), měl pak zrušit i výrok o náhradě škody, jelikož vina uvedeným dílčím skutkem zahrnovala zčásti i škodu vyjádřenou v adhezním výroku rozsudku soudu prvního stupně. V tomto smyslu pak měl být zrušující výrok neúplným.
Odvolacímu soudu je předně nutno vytknout, že si chybně ujasnil rozsah své přezkumné povinnosti, když ponechal nedotčený výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že tento nebyl odvolacími námitkami napaden. Postupoval v rozporu s ustanovením §254 odst. 3 tr. ř., podle nějž jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání. Takovým dalším výrokem majícím podklad ve výroku o vině je nepochybně i výrok o náhradě škody. Vlivem této vady pak odvolací soud nesprávně rozhodl podle §258 odst. 1 písm. a) – c), odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku soudu prvního stupně pouze „v odsuzující části ve vztahu ke smlouvě uzavřené s M. K., a dále i ve výroku o trestu“, aniž by jej současně zrušil též v části výroku o náhradě škody, pokud se týká výše uvedené smlouvy. Přitom podle §258 odst. 2 tr. ř. věty za středníkem odvolací soud, zruší-li, byť i jen zčásti, výrok o vině, jak se stalo i v nyní posuzovaném případě , zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad (tedy i výrok o náhradě škody) .
To znamená, že napadené rozhodnutí (rozsudek) odvolacího soudu je zatíženo vadou spočívající v tom, že výrok pod bodem I/ je neúplný, neboť ustanovení §258 odst. 2 tr. ř. nebylo použito v zákonem stanoveném rozsahu.
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil .
Nejvyšší soud proto z podnětu (dílem důvodně) podaného dovolání obviněného M. K. podle §265 l odst. 2 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni uložil, aby v rozsudku ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 50 To 299/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. a) – c), odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného M. K. zrušil v odsuzující části rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 T 113/2010-899, ve vztahu k dílčímu skutku (ke smlouvě uzavřené s M. K.) a dále pouze ve výroku o trestu doplnil tento neúplný výrok tak, že napadený rozsudek se zrušuje též v části výroku o náhradě škody, pokud se týká výše uvedené smlouvy.
Toto rozhodnutí bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Plzni bude muset věcí znovu zabývat a v novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler