ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.75.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 75/2012 -65
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. dubna 2012 o dovoláních podaných T. M. , nar., D. T. , nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 4/2011 ze dne 13. 6. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání T. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání D. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře sp. zn. 18 T 7/2009 ze dne 7. 12. 2009 byl T. M. uznán pod body 1) – 28) a 30) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (zák. č. 140/1960 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.) dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pod bodem 8) trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl D. T. uznán vinným pod bodem 30) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pod body 31) - 38) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roky a čtyři měsíce a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma dovolatelům byl též uložen trest propadnutí věci, a to mobilních telefonů přesně specifikovaných v citovaném rozhodnutí. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalšího obviněného, stejně jako o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání T. M., D. T. (a spoluobviněného P. N.) proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 6 To 4/2011 ze dne 13. 6. 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), d), e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ohledně T. M. a P. N. v celém rozsahu a ohledně D. T. pouze ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal T. M. pod body 1) - 29) vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákona účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), zčásti nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 8) vinným zločinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 12. 2009, sp. zn. 3 T 69/2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí přesně specifikovaných v citovaném rozsudku. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. D. T. byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně obv. P. N. vrácena soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podali T. M. a D. T. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných, náležitostí, když oba shodně označili za dovolací důvod ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
T. M. v důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že podle jeho přesvědčení dosud opatřená skutková zjištění nemohou být dostatečná, zejména s ohledem na skutečnost, že součástí jeho obhajoby bylo zavinění spoluobžalovaného N., ohledně kterého byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, v rozporu s návrhem státního zástupce bylo však dokazování ve věci dovolatele prohlášeno za skončené. V rámci podaného dovolání pak shrnul svůj postoj ohledně jeho jednání s klienty, kdy těmto chtěl pouze pomoci. Popřel, že by základem jeho jednání byl vymyšlený investor či vymyšlené nemovitosti, je si pouze vědom toho, že nedodržoval termíny vrácení peněz. Shrnul svůj vztah s pány M. a K., popsal průběh předmětných transakcí a vztahů s klienty. Znovu zdůraznil, že on sám se považuje za oběť manipulací a finanční prostředky ani u něj nezůstaly. Vyjádřil přesvědčení, že pro to, aby mohlo být spolehlivě konstatováno, že se s jeho obhajobou odvolací soud náležitě vypořádal, chybí stanovisko spoluobžalovaného N. (správně zřejmě N.), neboť za dané situace tak nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání s tím, že se jeho jednání pohybovalo v kategorii jednání občanskoprávního. Vědom si povahy dovolacího řízení uvedl, že právě neúplnost dokazování v těch nejzásadnějších rozměrech vede k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání a právě vzniklý extrémní nesoulad mezi neúplnými skutkovými zjištěními a zvolenou právní kvalifikací vedou k závěru, že postup obecných soudů zjevně vybočuje z rámce pravidel spravedlivého procesu s tím, že i státní zástupce intervenující při veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze činil návrh na zrušení věci a její vrácení soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „projednal toto dovolání ve veřejném zasedání, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 6 To 4/2011, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 7. 12. 2009 sp. zn. 18 T 7/2009 zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích –pobočka Tábor přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.“
D. T. s poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil jak subjektivní stránku, tak objektivní stránku jemu přisuzovaného pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Co se týká trestného činu pod bodem 30) rozsudku soudu prvního stupně, k tomu uvedl, že chybí vyjádření jeho vědomosti či srozumění s tím, že směnka předložená k proplacení (resp. k prodeji) je falešná, přičemž o této jeho vědomosti nejsou ani žádné důkazy, přičemž ani odůvodnění dotčených rozhodnutí se tímto posouzením nijak nezabývá. V dané věci poukázal na související rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě nemohlo dojít ani k naplnění objektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu, když poukázal na skutečnost, že nebylo nadevší pochybnost prokázáno, že směnka předložená Ing. S. byla falešná, a i kdyby byla falešná, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 ze dne 25. 5. 2010, podle nějž u účastníků soukromoprávních vztahů lze oprávněně požadovat, aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti s tím, že není přijatelné, aby trestním postihem byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti při ochraně svých práv. Co se týká dalších skutků (uvedených ve výroku citovaného rozsudku), za které byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., i zde uvedl, že tyto nemohou být trestným činem (opět s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 ze dne 25. 5. 2010). To proto, že neučinil nic jiného, než že uzavřel s tvrzenými poškozenými smlouvu o tom, že za odměnu zajistí vyplacení zůstatku jejich finančních prostředků ze zkrachovalé společnosti A., a. s., do určitého data s tím, že pokud svůj závazek nesplní, peněžní zálohu vrátí. Zde odkázal na zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v tehdy platném znění, který v §132 odst. 1 (týkající se vydání majetku zákazníků po vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkurzu na majetek obchodníka s cennými papíry) stanovil, že majetek zákazníka není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení, a je-li vydáno rozhodnutí o úpadku obchodníka s cennými papíry, konkurzní správce je povinen jej bez zbytečného odkladu vydat zákazníkům. Uvedl však, že reálné vrácení zůstatku správcem konkurzní podstaty v reálném čase již neměl možnost kontrolovat. Uzavřel tedy, že je zřejmé, že se jednalo o soukromoprávní vztah a nikoli kriminální případ. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „1) zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 4/2011, ze dne 13. 6. 2011 a Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře sp. zn. 18 T 7/2009 ze dne 7. 12. 2009 a sám rozhodl o jeho zproštění z obžaloby, 2) rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž je podáváno toto dovolání a to ještě před samotným rozhodnutím o něm.“
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu nemá. Myslí se tím skutek, jak byl zjištěn soudem, z čehož vyplývá, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování. Dále uvedla, že nicméně zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“ předmětem dovolání, to však s tím, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Pokud obviněný T. napadá právní kvalifikaci skutku a namítá absenci podvodného úmyslu, činí tak na základě odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud. Zdůraznila, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán. V případě jednání dovolatelů popsaných v odsuzujícím rozsudku byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Uzavřela, že lze konstatovat, že dovolatelé formálně deklarují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jimi uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dle vyjádření státní zástupkyně tak napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Jelikož námitky dovolatelů nenaplňují jimi uplatněný důvod dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod), navrhla, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř . v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že námitky tak, jak je koncipoval ve svém podání T. M., nejsou způsobilé být právně relevantně uplatněny nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, taxativně zákonem stanovených, důvodů dovolání. To proto, že jejich prostřednictvím dovolatel pouze předložil Nejvyššímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje, podle které neměl v úmyslu nikoho oklamat, a jeho jednání se pohybovalo pouze v občanskoprávní rovině. Soudy však (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, proč uznaly dovolatele vinným právě označenými trestnými činy, když vycházely z celé řady svědeckých výpovědí k jednotlivým skutkům, listinných důkazů a tyto důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, na jejichž základě dospěly k přesvědčení, že dovolatel a později i D. T. využili situace, v níž se nacházela společnost A. a zneužili kontaktů na bývalé klienty této společnosti, s cílem se obohatit tyto klienty kontaktovali se smyšleným tvrzením o možnosti získat pohledávku vůči společnosti A., event. dalšího zhodnocení finančních prostředků na kapitálovém trhu, případně s žádostí o půjčku pod různými nepravdivými záminkami. Soudy dále z provedeného dokazování správně dovodily, že obvinění neměli v úmyslu tyto závazky dodržet a ani v jediném případě je také nedodrželi, když následně za účelem opětovného vylákání finančních prostředků od poškozených použili různé přesvědčovací a nátlakové prostředky. Stejně tak je třeba odmítnout námitku dovolatele, že vzhledem ke skutečnosti, že ohledně obviněného Němečka byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, bylo namístě zrušit rozsudek soudu prvního stupně i v části týkající se dovolatele. Je sice pravdou, že tuto možnost jako jednu z alternativ navrhl i příslušný státní zástupce, nicméně odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, že důkazy provedené a hodnocené soudem prvního stupně tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině obv. M. a T..
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané T. M. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Stejně tak podstatná část námitek, které v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil D. T. , není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod deklarovaným dovolacím důvodem, ale ani pod žádným z dalších, taxativně zákonem stanovených důvodů dovolání. Co se týká námitek týkajících se skutkového děje, k těmto je (stejně jak již bylo učiněno u dovolatele M.) namístě uvést, že soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování, na jehož základě zcela přesvědčivě dospěly k závěrům o vině dovolatele. Za právně relevantně uplatněnou nelze považovat ani námitku dovolatele poukazující na absenci subjektivní stránky u skutku bod bodem 30) rozsudku soudu prvního stupně, týkající se předložení padělané směnky Ing. S., když i tuto námitku dovolatel uplatňuje na základě jiného skutkového děje, než který je vyjádřen v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku, podle které T. M. a D. T. „….v úmyslu vylákat další finanční prostředky od Ing. J. S. ….předložili jmenovanému padělanou směnku výstavce J. S. vyhotovenou v P. dne 1. 9. 2006 na částku 21.500.000,- Kč…..a jako zástupci smyšlené osoby vystupující pod jménem V. tuto směnku poškozenému nabídli k odprodeji….“ . Nelze též přisvědčit dovolateli, že by se subjektivní stránkou soudy nezabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 59) zřetelně vyplývá, že dovolatelé za účelem vylákání dalších finančních prostředků od poškozených použili různé přesvědčovací i nátlakové metody, zejména upisování směnek i za použití padělaných listin, když k pravosti příslušné směnky bylo vedeno řádné dokazování. Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze tyto námitky dovolatele, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za jedinou právně relevantně uplatněnou námitku tak lze mít tu, která spočívá ve skutečnosti, že dle jeho přesvědčení nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky jemu přisuzovaného trestného činu podvodu s tím, že nebylo možno Ing. S. uvést v omyl ohledně jím vystavené směnky a jeho jednání tak přiznat soukromoprávní charakter. Zde však Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že jednání dovolatele zjevně překročilo soukromoprávní rámec vztahů, kdy se padělanou směnkou pokusil společně s T. M. získat od poškozeného značné finanční prostředky. Právě jednání spočívající ve skutečnosti, že poškozenému byla nabídnuta „k odkoupení“ jím nikdy nevystavená směnka, naplňuje nepochybně všechny znaky trestného činu podvodu. Jedná se tak o námitku zjevně neopodstatněnou. Lze tak uzavřít, že ani Nejvyšší soud nemá jakékoli pochybnosti o tom, že dovolatel naplnil všechny znaky jemu přisuzovaných trestných činů.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud takto podané dovolání odmítl, nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad jemu uloženého trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání D. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka