ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.91.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 91/2012 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2012 o dovolání podaném R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 265/2011 ze dne 29. 9. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 76/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 265/2011 ze dne 29. 9. 2011 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu se obviněný R. P. bere do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 76/2011 ze dne 10. 8. 2011 byl dovolatel uznán vinným pod bodem ad 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník) a pod bodem ad 2) trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci v citovaném rozsudku přesně označené. Skutkově šlo o to, že ad 1) „R. P. dne 3. ledna 2011 v době kolem 08.00 hod. na ul. G. K. v Š. asi 50 metrů od Mateřské školy S. zezadu přistoupil k poškozené R. P., s níž se nacházel v rozvodovém řízení, uchopil ji zezadu pravou rukou pod krkem, přitiskl ji na sebe a vyhrožoval jí slovy „ty svině, já tě zabiju“ a „pokud budeš křičet, udělám to a je mi to jedno“, dále ji nutil jít k němu domů na ulici S. v Š., přičemž při výhrůžkách svíral v levé ruce kapesní zavírací nůž o celkové délce 15 cm a jeho čepelí o délce 7 cm tlačil přes oděv poškozené do oblasti břicha, dále jí řekl, aby šla přes areál bývalých kasáren, držel ji zezadu pravou rukou a v levé ruce držel nůž a tlačil na břicho poškozené, poté při chůzi z ul. G. K. na ul. J. poškozené vyhrožoval, že nemá nikomu nic říkat, ať je potichu a nesnaží se někomu říct o pomoc, jinak ji zapíchne, poté poškozená uviděla na ul. J. policejní hlídku ve služebním voze, zakřičela o pomoc a rozběhla se k policejnímu vozidlu, přičemž v důsledku napadení nožem došlo k poškození kožené bundy poškozené propíchnutím a ke vzniku drobného poranění na břiše vpravo bez nutnosti lékařského ošetření“. V bodě 2) citovaného rozsudku skutek spočíval v tom, že „R. P. v době od 1. května 2004 nejméně do 9. 2. 2009 ve společném obydlí nejprve v pronajatém domě v H., později v bytě na ul. M. v Š., svou tehdejší manželku R. P. nepravidelně nejméně jedenkrát měsíčně bezdůvodně fyzicky napadal, přičemž napadání spočívalo v úderech pěstí do hlavy, po napadení ji doma zamykal a zamezoval jejímu odchodu ze společného obydlí, takže poškozená nemohla jít ani k lékaři, dále jí vyhrožoval, že pokud od něho odejde, vezme jí děti a odejde s nimi do Ú., odkud sám pochází; poškozená R. P. následně od R. P. odešla a v srpnu 2008 vyhledala pomoc MUDr. H. K. z psychiatrické ambulance Š., kde se léčila ze strachu z manžela do října 2010, přičemž přes doporučení k odchodu od R. P. se k tomuto vrátila a definitivně od něj odešla až v únoru 2009, kdy rovněž podala žádost o rozvod“.
V předmětné věci podal R. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem sp. zn. 2 To 265/2011 ze dne 29. 9. 2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a za splnění podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. mu nově uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal R. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v případě obou trestných činů, jimiž byl shledán vinným má za to, že označené skutky mu nebyly prokázány a že jde o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a tím, jak byl skutkový stav vyjádřen v popisu obou skutků odsuzujícího rozsudku. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), kdy citoval závěry obsažené v jeho rozhodnutích pod sp. zn. IV. ÚS 219/03 a IV. ÚS 558/02 s tím, že napadeným rozhodnutím byla zasažena jeho základní práva. V uvedeném směru namítl, že soud druhého stupně se nevypořádal s tím, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz spočívající ve znaleckém zkoumání osobnosti poškozené stran posouzení jejích charakterových vlastností pro posouzení její věrohodnosti, přičemž ve smyslu jím citované judikatury Ústavního soudu šlo takto o opomenutý důkaz. V tomto směru odmítl argumentaci odvolacího soudu spočívající v tom, že poškozená zneužívala návykovou látku ojediněle s tím, že je přesvědčen o tom, že poškozená má sklon ke zneužívání právě návykových látek. Ke skutku uvedenému pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku namítl, že soud druhého stupně se nezabýval otázkou, zda posuzované jednání dovolatele naplnilo materiální stránku označeného trestného činu, když soudy učiněná skutková zjištění nebyla podpořena jim odpovídajícím (provedeným) důkazům ohledně fyzického napadání poškozené, její zamykání doma, zamezování jejího pohybu, vyhrožování a jejího léčení vyvolaného strachem z jeho osoby. V tomto směru poukázal znovu na pochybnosti stran věrohodnosti výpovědí poškozené, která je nesouladná s výpovědí manželů D. i záznamů ošetřující lékařky poškozené. Z učiněných skutkových zjištění pak nelze spolehlivě dovodit to, že poškozenou fyzicky napadal a působil jí zranění. Dále poukázal na výpovědi označených svědků, ze kterých lze dovodit, že se poškozená mohla volně pohybovat, nestěžovala si na to, že by jí bránil v návštěvách lékařky. S ohledem na uvedené lze mít o soudy učiněných skutkových zjištěních důvodné pochybnosti, když tato nemají oporu v provedených důkazech. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stejně jako jemu předcházející (citovaný) rozsudek Okresního soudu v Šumperku zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále s ohledem na to, že vykonává trest odnětí svobody, navrhl, aby o jeho případné vazbě bylo rozhodnuto tak, že se do vazby nebere.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že dovolatel v převážné části svého podání zmiňuje neúplnost a nesprávnost učiněných skutkových zjištění a chybný postup soudů při hodnocení provedených důkazů, když současně namítl extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a skutkovou větou vyjádřenou ve výroku o vině a ve skutku pod bodem 2 (absenci materiální stránky shledaného trestného činu. Dovolací námitky tak z převážné části směřují do oblasti učiněných skutkových zjištění, avšak v případě, kdy prokazatelně neexistuje namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, nemůže jít o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K bodu 2) citovaného rozsudku uvedl, že námitka stran absence materiální stránky předmětného trestného činu má určitou relevanci, současně je však namístě poukázat na ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. z něhož vyplývá, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu. V posuzované věci však byl předmětný skutek dovolateli spolehlivě prokázán a obecně lze uvést, že zákonodárce při konstrukci jeho skutkové podstaty vycházel z předpokladu, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu je v momentě naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty vyšší než nepatrný. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak uvedl, že ten nelze v dané věci aplikovat, protože odvolací soud nezamítl odvolání podané dovolatelem, ale naopak mu zčásti vyhověl, když zrušil výrok o trestu odnětí svobody a tento trest snížil. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání ve věci učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
K uvedenému je namístě připomenout, že v rámci ustanovení §2 odst. 5 ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná přesná a vyčerpávajícím způsobem popsaná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých důkazů (jejich typu či druhu). Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je zapotřebí provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy zvažuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a tedy potřebnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový nebo nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence a v tomto směru je na něm, provedení jakých důkazů je nezbytné. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro samotné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, podle níž Nejvyšší soud shora uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavní pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud především zdůrazňuje v rámci řady svých rozhodnutí, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práva a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. III. ÚS 402/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 2/2006). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. Konečně v konstantní judikatuře Ústavního soudu se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu je nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by příslušné právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a to i z hlediska absence skutkových zjištění, která mohou mít na (právní) posouzení věci podstatný vliv.
Jestliže dovolatel namítá, že byl neprávem uznán vinným označenými trestnými činy proto, že hmotně právní posouzení skutků se opírá o skutkový stav věci zatížený vadou spočívající v tom, že i odvolací soud posoudil otázku jeho viny bez toho, že by předtím rozhodl o navrhovaných důkazech (tzv. opomenutý důkaz), je podané dovolání (i vzhledem k uváděné judikatuře Ústavního soudu) nutno považovat nejenom za právně relevantní, ale i důvodné.
Ve světle výše uvedených skutečností pak Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) příp. e) tr. ř. Podle §265i odst. 3 tr. ř. proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno. Soud prvního stupně se důkazním návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, který by se týkal věrohodnosti výpovědí poškozené, nezabýval, respektive na návrhy dovolatele v tomto směru učiněné nereagoval. Stejně tak i odvolací soud, přestože dovolatel požadoval v rámci svého odvolání vypracování takového znaleckého posudku, když odvolací soud nakonec i v důvodech svého (přijatého) rozhodnutí konstatuje, že takový důkazní návrh byl dovolatelem vznesen, a to včetně poukazu na to, že poškozená užívala psychotropní látky. Odvolací soud se tedy uvedeným důkazním návrhem nezabýval, nijak se s ním nevypořádal, a tedy nerozhodl ani o jeho provedení či naopak o jeho zamítnutí. Přitom je namístě uvést, že se nejedná o důkazní návrh okrajový či bezvýznamný, když takto je navrhováno zkoumání věrohodnosti výpovědi poškozené, která je (zejména stran skutku uvedeného ad 2/ v citovaném rozsudku soudu prvního stupně) rozhodující a klíčovou svědkyní. Nedostatek tohoto procesního postupu plyne z obsahu protokolu o veřejném zasedání, ale i ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku, když v jeho rámci se odvolací soud omezil pouze na obecné tvrzení, že okresní soud všechny provedené důkazy správně vyhodnotil a věrohodnost výpovědi poškozené dovodil ze stručné výpovědi svědkyně MUDr. K.
V posuzované věci jde takto s ohledem na uvedené právě o případ tzv. opomenutého důkazu. To proto, že pokud se odvolací (stejně jako nalézací) soud zmíněným (nikoli okrajovým) důkazním návrhem dovolatele nezabýval, nemohl posoudit ani jeho význam z hlediska řádného objasnění věci. Takto potom přímý dopad uvedené (procesní) vady na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na (hmotně právní) kvalifikaci (posouzení) skutku nelze předem vyloučit.
Nejvyšší soud proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 265/2011 ze dne 29. 9. 2011, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil za použití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stadia, kdy odvolací soud bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného R. P. a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávané otázce vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Takto se bude zabývat především uvedeným důkazním návrhem předloženým dovolatelem a rozhodnout o něm. V odůvodnění svého rozhodnutí bude povinen náležitě a rozumně odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil, když bude namístě věnovat se především skutku popsaného pod bodem 2) citovaného rozsudku soudu prvního stupně a to i z hlediska jeho intenzity včetně doby jeho trvání a to právě i z pohledu způsobem dosud popsaným poškozenou. Jestliže rozhodne, že je nezbytné dokazování doplnit, pak podle výsledků dokazování (které nyní nelze předvídat) zváží, zda pro případ zrušení odvoláním napadeného rozsudku může sám ukončit řízení a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci meritorně rozhodnout.
Protože se na R. P. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil, stal se další výkon tohoto trestu na podkladě zmíněného rozsudku nepřípustným. Nejvyšší soud proto ve smyslu ustanovení §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl zároveň o vazbě. Přitom dospěl k závěru, že u R. P. je dán v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle §67 písm. c) tr. ř. Z popisu předmětných skutků obsažených v napadených rozhodnutích je zřejmé, že poškozenou v uvedené věci byla právě jeho bývalá manželka R. P. s důvodným podezřením, že se na ní dopouštěl popsaného protiprávního jednání a to nikoliv ojediněle. Je přitom zřejmé, že jeho vztah k ní je nepřátelský a nelze tak vyloučit, že vůči ní bude protiprávně jednat i nadále. Uvedené skutečnosti tak odůvodňují obavu, že obviněný (dovolatel) bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stejně jako závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Vzhledem k uvedenému proto Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. o vzetí obviněného R. P. do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka