ECLI:CZ:NS:2012:3.TZ.21.2012.1
sp. zn. 3 Tz 21/2012 -16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2012 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 1041/82, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 T 1041/82, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §7 písm. d) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech a byl odsouzen podle §7 odst. 1 zákona č. 150/1969 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 8. 1995 (dále jen „tr. zák.“), byl pro výkon tohoto trestu zařazen do II. nápravně výchovné skupiny.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §7 písm. d) zákona č. 150/1969 Sb. se obviněný A. L. podle výroku o vině dopustil tím, že v L., v NVÚ jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody v úmyslu vyhnout se práci dne 23. 7. 1982 spolkl drát a způsobil si zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 26. 7. 1982 do 20. 8. 1982.
Na základě odvolání tehdejšího Okresního prokurátora v Liberci ve věci jednal Krajský soud v Ústí nad Labem, který usnesením ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, odvolání prokurátora podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. L. stížnost pro porušení zákona, a to proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, jímž bylo zamítnuto odvolání Okresního prokurátora v Liberci proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 T 1041/82.
V podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatel poukázal na znění ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §254 odst. 1 tr. ř. Podle jeho názoru byl v těchto ustanoveních trestního řádu porušen zákon napadeným usnesením odvolacího soudu, který se jimi důsledně neřídil.
Dle stěžovatele soud I. stupně odůvodnil výrok o vině tím, že obviněný L. uvedl, že mu bylo jasné, že základní povinností ve výkonu trestu odnětí svobody je řádná práce. Na svoji obhajobu však uvedl, že mu na životě nezáleželo a chtěl s ním skoncovat. Délka pracovní neschopnosti byla potvrzována zprávou NVÚ L. Jednání obviněného proto soud kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §7 písm. d) zákona č. 15011969 Sb., o přečinech.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a uzavřel, že soud I. stupně správně zjistil, že obviněný L. pracoval jako odsouzený v NVÚ v L. na pracovišti k. p. P. I když obviněný vykonával práci, která zcela odpovídala jeho zdravotnímu stavu, po delší dobu zdaleka neplnil výkonové normy a dne 23. 7. 1982 spolkl drát, aby se tak vyhnul pracovním povinnostem. Až do dne 20. 8. 1982 byl práce neschopný. Obviněný L. si byl vědom základních povinností odsouzeného a již několikrát před uvedeným sebepoškozením odmítal vykonávat přidělenou práci, neplnil výkonnostní normy a byl proto i kázeňsky trestán. Soud I. stupně tudíž nepochybil, když neuvěřil obhajobě obviněného, že se sebepoškození dopustil v úmyslu spáchat sebevraždu. Nakonec i z hodnocení obviněného psychologem vyplynulo, že měl vrozenou osobnostní úchylku - polymorfní psychopatii, která byla příčinou všech jeho problémů, a také sebepoškození dne 23. 7. 1982 bylo demonstrativním projevem jeho psychopatické osobnosti.
Stěžovatel dále uvedl, že ze spisového materiálu plyne, že obviněný L. ke skutku, který mu byl kladen za vinu, uvedl, že drát spolkl v sebevražedném úmyslu. Chtěl se vším skončit. Drát nespolkl kvůli práci na náhradním pracovišti. Udělal to proto, že byl u konce sil, neměl chuť dál žít. Spáchal to na pracovišti na WC, měl tehdy u sebe dráty - napichovací jehlu, a protože byl tehdy rozrušený, ani si nepamatoval, co vlastně spolkl. V době, kdy polykal ten drát, byl na WC některý ze spoluodsouzených z pracoviště a tento se mu snažil drát vzít nebo mu jeho počínání rozmluvit. Poté jej zavolal k sobě do kanceláře mistr. Tam již byl referent režimu a ptali se ho, proč drát spolkl. Byl v té době rozrušený, tak si to moc nepamatuje. Poté byl ošetřen v L. a později operován v P., přestože nechtěl, aby jej operovali. V té době byl skutečně rozhodnut zemřít. Po návratu do NVÚ se částečně uklidnil. V současné době nemá již tak intenzivní myšlenky na sebevraždu. Je pravdou, že neplnil stanovené pracovní normy, ale nemohl se na práci soustředit. Byl na cele s odsouzeným K., který mu stále říkal, proč "čučí tak do blba". Trpí totiž epileptickými záchvaty a bere proto třikrát denně prášky.
Soud I. stupně provedl důkaz opisem vyjádření ústavního psychologa npor. J. S. o psychologickém vyšetření obviněného L., v němž bylo uvedeno, že anamnestické údaje uváděné obviněným byly zmatené, při několika vyšetřeních psychologem vypovídal pokaždé jinak. Ve zdravotnické dokumentaci byl záznam o znaleckém posudku z odvětví psychiatrie se závěrem: polymorfní psychopatická osobnost s projevy explozivity, nezdrženlivosti, asociality a maladaptivity. Obviněný L. byl 10 let veden v evidenci psychiatrické ambulance při MÚNZ B. Další hospitalizace obviněného byly v psychiatrických léčebnách v O. a v P., a to vždy pro opakované sebevražedné pokusy. Obviněný udával záchvatovité stavy s křečemi po údajné autohavárii v roce 1976 (posttraumatická epilepsie). V L. nemocnici byl obviněnému natočen neurologem EEG - ložisko nezjištěno. Neurolog pouze uváděl zvýšenou záchvatovitou pohotovost. Primární a rozhodující byla vrozená osobní úchylka - polymorfní psychopatie, která byla příčinou všech problémů obviněného jak v civilním životě, tak i ve výkonu trestu odnětí svobody.
V průběhu objasňování přečinu byl proveden výslech M. B., který pracoval na stejném pracovišti jako obviněný L., a to ve funkci brigadýra. Kritického dne 23. 7. 1982 po 10.00 hod. si všiml, že obviněný chodí po pracovišti, drží se rukama za břicho a má v očích slzy. K jeho dotazu mu obviněný sdělil, že spolkl jehlu na opichování korálů. Po návratu z pracovní neschopnosti se obviněného ptal, proč to udělal, a obviněný mu odpověděl, že byl "hotový s nervama". Svědek uvedl, že je pravdou, že před tímto sebepoškozením se mu zdál obviněný L. "takový divný", moc nemluvil, někdy třeba najednou vstal od stolu a začal chodit rychlým krokem na délku pracoviště bez jakéhokoliv vysvětlení. Chvíli pak "korzoval", pak si zase zcela najednou sedl a pracoval dál. Výslech tohoto svědka v hlavním líčení proveden nebyl.
Z listinných materiálů k osobě obviněného vyplynulo, že obviněný byl 10 let veden v evidenci psychiatrické ambulance, byl opakovaně hospitalizován v psychiatrických léčebnách, a to pro opakované sebevražedné pokusy, trpěl posttraumatickou epilepsií. Zjištěné skutečnosti tedy nasvědčovaly tomu, že na straně obviněného mohly být dány chorobné příčiny jeho jednání, které by v době činu mohly vylučovat anebo snížit jeho příčetnost, proto byl soud povinen tuto okolnost jako základní podmínku trestní odpovědnosti obviněného, anebo jako okolnost významnou pro rozhodnutí o trestu, případně o ochranném léčení, objasnit.
Soudy obou stupňů se sice touto obhajobou obviněného L. zabývaly, nicméně způsob, jakým se s ní vypořádaly, nemohl obstát. Oba soudy se totiž spokojily s pouhým vyjádřením psychologa NVÚ, který odcitoval záznamy ze zdravotní dokumentace obviněného, avšak v důsledku nedostatečné odbornosti se nemohl vyjádřit k otázce, v jakém psychickém stavu se nacházel obviněný L. v době páchání trestné činnosti a zda by zjištěné skutečnosti měly vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Pro objasnění shora naznačené problematiky bylo zapotřebí přibrat dva znalce z oboru psychiatrie podle §116 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, neboť jedině ti by mohli naznačené otázky odborně posoudit a zodpovědět.
Byť bylo ve věci podáno toliko odvolání okresního prokurátora, směřující v neprospěch obviněného L. proti výroku o trestu, s ohledem na dikci §254 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění, bylo povinností odvolacího soudu řádně přezkoumat i správnost výroku o vině a v případě zjištění, že tento výrok není v souladu se zákonem, měl odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně na základě odvolání okresního prokurátora zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Pokud tak odvolací soud nepostupoval a spokojil se s rozsahem provedeného dokazování, které nedávalo pro jednoznačný závěr soudu I. stupně o trestní odpovědnosti obviněného za spáchané jednání dostatečný podklad, a odvolání obviněného L. jako nedůvodné zamítl, nesplnil svoji přezkumnou povinnost a porušil tak zákon v neprospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, byl porušen zákon §254 odst. 1 a §256 tr. ř., v tehdy účinném znění, a v řízení jemu předcházejícím rovněž v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, a v ustanovení §7 písm. d) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, ve znění zákona č.46/1973 Sb., a to v neprospěch obviněného A. L., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil rovněž předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 T 1041/82, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obviněný A. L., který uvedl, že se s jejím obsahem zcela ztotožňuje, a to jak po skutkové, tak právní stránce, kdy předmětná stížnost pro porušení zákona komplexně, objektivně a nezaujatě popisuje zjevná pochybení orgánů činných v trestním řízení v této trestní věci včetně správně označených zákonných ustanovení, k jejichž porušení došlo.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Obviněný A. L. v předchozím řízení podal návrh na obnovu řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, pod sp. zn. 6 T 1041/82, a to přípisem ze dne 11. 9. 1987, kdy tvrdil, že si nepamatuje, že by spolkl nějaký drát. V minulosti měl výpadky s pamětí, a proto navrhoval, aby byla vyžádána zpráva od neurologického oddělení MÚNZ B. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 6 Nt 213/87, byl návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut s tím, že při svém rozhodování měl okresní soud zdravotní dokumentaci obviněného k dispozici. Proti usnesení si obviněný podal stížnost a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 9. 1988, sp. zn. 7 To 664/88, ji jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit některé obecnější zásady při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k posuzované věci. Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravný prostředkem a pokud jí Nejvyšší soud vyhoví a zruší napadené rozhodnutí, znamená to výrazný průlom do právní moci a z ní vyplývající závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Proto může Nejvyšší soud vyslovit porušení zákona a zrušit napadené rozhodnutí z podnětu stížnosti pro porušení zákona jen tehdy, jestliže zjistí zcela zřejmé porušení zákona nebo postup ve zjevném rozporu se zákonem.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení stěžovatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Na tomto místě je vhodné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2447/09, kromě jiného zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v §2 odst. 5 tr. ř. též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné. Z uvedeného rámce dokazování jsou soudy povinny vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímým důkazům nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. ř. postačující.
Rovněž Nejvyšší soud České republiky v řízení o stížnosti pro porušení zákona jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu první instance, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky tomu určenými (srovnej §147 až §150 tr. ř., §254 až §263 tr. ř.).
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Z obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 1041/82 zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 T 1041/82, byl obviněný A. L. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §7 písm. d) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech a byl odsouzen podle §7 odst. 1 zákona č. 150/1969 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák., byl pro výkon tohoto trestu zařazen do II. nápravně výchovné skupiny. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí se obviněný A. L. podle výroku o vině dopustil tím, že v L., v NVÚ jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody v úmyslu vyhnout se práci dne 23. 7. 1982 spolkl drát a způsobil si zranění, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 26. 7. 1982 do 20. 8. 1982.
Byť obviněný tvrdil, že se nechtěl vyhnout práci, proti rozsudku, jímž byl uznán vinným ze spáchání uvedeného přečinu, si odvolání nepodal a Krajský soud v Ústí nad Labem tak rozhodoval toliko o odvolání tehdejšího Okresního prokurátora v Liberci. Usnesením ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, rozhodl tak, že odvolání prokurátora podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že obviněný si byl vědom základních povinností odsouzeného, přesto neplnil výkonové normy a byl proto kázeňsky trestán. Soud prvního stupně nepochybil, když neuvěřil obhajobě obviněného, že se sebepoškození dopustil v úmyslu spáchat sebevraždu. I z hodnocení obviněného psychologem vyplývá, že má vrozenou osobnostní úchylku – polymorfní psychopatii, která je příčinou všech jeho problémů. Sebepoškození bylo demonstrativním projevem jeho psychopatické osobnosti.
Zde je nutno uvést, že před spácháním uvedeného přečinu byl obviněný 7x soudně trestán za různorodou trestnou činnost (loupež, ublížení na zdraví, majetková trestná činnost) a ve výkonu trestu odnětí svobody byl potřetí. Soudy obou stupňů měly k dispozici vedle výpovědi obviněného zejména výpověď svědka L. K., který mimo jiné uvedl, že obviněný měl od samého počátku výkonu trestu záporný vztah k plnění povinností odmítáním přidělené práce, držením hladovky apod. Byl kázeňsky trestán za navazování hovoru se spoluodsouzenými na téma útěku z věznice. Dne 23. 7. 1982 spolknul drát, přičemž při pohovoru odmítal říci důvod. Dále svědek uvedl, že se obviněný v minulosti snažil vyhýbat práci a to jak držením hladovky, tak i sebepoškozením.
Také z hodnocení z výkonu trestu vyplývá, že byl 10x kázeňsky potrestán zejména za špatnou pracovní morálku.
Ze zprávy psychologa npor. S. o psychologickém vyšetření obviněného A. L. vyplývá, že u obviněného nebyla prokázána duševní porucha. Jedná se o nevyváženou, neharmonickou osobnost, u níž některé rysy jsou příliš zdůrazněny a jiné potlačeny (psychopatie). Stejné závěry jsou obsaženy v lékařské zprávě MUDr. P. P. ze Zdravotnické služby SNV ČSR, zdravotnické středisko L.
Obviněný A. L. v předchozím řízení podal návrh na obnovu řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci, pod sp. zn. 6 T 1041/82, a to přípisem ze dne 11. 9. 1987, kdy tvrdil, že si nepamatuje, že by spolkl nějaký drát. V minulosti měl výpadky s pamětí, a proto navrhoval, aby byla vyžádána zpráva od neurologického oddělení MÚNZ B. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 7. 1988, sp. zn. 6 Nt 213/87, byl návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut s tím, že při svém rozhodování měl okresní soud zdravotní dokumentaci obviněného k dispozici. Proti usnesení si obviněný podal stížnost a Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 9. 1988, sp. zn. 7 To 664/88, stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec shora uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností.
Jednotlivé námitky stěžovatele představují vesměs polemiku s hodnocením konkrétních nepřímých důkazů, jak je provedly a hodnotily nalézací i odvolací soud.
Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. V souzené věci je patrno, že obviněný byl dobře obeznámen s pobytem ve výkonu trestu a s plněním pracovních povinností, které ovšem řádně neplnil. Z lékařských zpráv vyplynulo, že netrpěl duševní chorobou a důvody pro vypracování znaleckého posudku dány nebyly. Ostatně sám obviněný s rozhodnutím nalézacího soudu souhlasil, když si odvolání nepodal.
Na tomto místě Nejvyšší soud pokládá za nutné zdůraznit, že těžiště dokazování leží zásadně v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Je proto výsostným právem soudu prvního stupně hodnotit před ním provedené důkazy a ani odvolací soud, který přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti. Tím méně lze požadovat po Nejvyšším soudu, aby postupoval v rozporu s touto zásadou. Tyto názory se opírají i o existující judikaturu, z níž vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, odvolací soud nemůže podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sb. rozh. tr. pod č. 7-8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při současném vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), které neodporuje zásadám formální logiky, Nejvyšší soud nemohl dospět k závěru o porušení zákona, neboť k tomu v daném případě neměl důvod. Ani Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona totiž nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Uvedené skutečnosti ve spojení s důvody o vině obviněného sumarizovanými odvolacím soudem v jeho usnesení pak vedly Nejvyšší soud k přesvědčení, že obviněný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí spáchal, když i opatřené a provedené nepřímé důkazy tvoří spolehlivý podklad pro závěr o jeho vině. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž zřejmé, které skutečnosti vzaly za dostatečně prokázané a jejich závěry vyplývají z provedeného dokazování. Provedené důkazy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu, o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů.
Protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že napadený výrok o vině meritorního rozhodnutí byl vydán v souladu se zákonem, další výroky tohoto rozhodnutí přezkoumávány nebyly, jelikož zmíněný mimořádný opravný prostředek proti nim nesměřoval a jejich vliv na správnost výroku o vině shledán nebyl (viz §267 odst. 3, 4 tr. ř.).
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného A. L. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 1983, sp. zn. 7 To 46/83, zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neveřejném zasedání (viz §274 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata