ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1007.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1007/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně KORONA Lochovice, spol. s. r. o. , se sídlem v Lochovicích č.p. 20, identifikační číslo osoby 25660187, zastoupené JUDr. Antonínem Křížkem, LL.A., advokátem se sídlem v Praze 6, Na Dlouhém lánu 308/46, proti žalovaným 1) M. F. , 2) L. Z. , 3) K. T. , 4) Ing. I. F. , 5) R. K. , všem zastoupeným Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 1924/42, a 6) J. M. , zastoupenému JUDr. Miroslavou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Kpt. Olesinského 39, o určení neplatnosti části smlouvy o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 61/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2011, č.j. 27 Co 334/2010-141, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) až 5), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.260,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Davida, advokáta se sídlem v Praze 4, K Dolům 1924/42.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslavy Štěpánkové, advokátky se sídlem v Příbrami II, Kpt. Olesinského 39.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Berouně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č.j. 10 C 61/2009-71, zamítl v celém rozsahu žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem, kterou uzavřeli prvý, druhý a třetí žalovaný (místo původního prvého žalovaného K. F. je nyní v řízení pokračováno s M. F., L. Z. a K. T.) se čtvrtým žalovaným, je v části týkající se budovy bez č.p./č.e., průmyslový objekt, na parcele č. 1211/2, v k.ú. L., okres B., zapsané v současné době na LV č. 843 od samého počátku neplatná“ (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Uvedl, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pokud jde však o věc samou, neshledal důvodnost žaloby. Nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že koupí pozemku parc. č. 1211/1 v katastrálním území (dále též „k. ú“) L. vzniklo spoluvlastnické právo na pozemcích 1211/1 a 1211/2 v témže k. ú. mezi žalobkyní a původně žalovaným K. F. a žalovanými Ing. I. F. a R. K. Vycházel ze zjištění, že se jedná o odlišné pozemky a dovodil, že i budovy na těchto pozemcích stojící jsou stavbami samostatnými. Každá ze staveb stojí na jiném, i když spolu sousedícím pozemku, a je zapsána v katastru nemovitostí zvlášť. Dospěl tedy k závěru, že ani na pozemku či budově nemohlo vzniknout a váznout předkupní právo. Původní žalovaný K. F., Ing. I. F. a R. K. proto v žádném případě neporušili svou právní povinnost ve smyslu předkupního práva, když žádnou takovou povinnost neměli. Vlastníkem budovy na parcele č. 1211/2 se na základě kupní smlouvy uzavřené mezi původním žalovaným K. F. a žalovanými Ing. I. F. a R. K. a žalovaným J. M. stal J. M., jako kupující. Tuto kupní smlouvu neshledal soud prvního stupně neplatnou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a v nákladovém výroku III., změnil jej pouze ve výroku II. týkajícího se nákladů řízení. Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, avšak z jiných důvodů. Uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žaloba byla u soudu prvního stupně podána poté, co byl již na podkladě kupní smlouvy ze dne 16. května 2006 proveden vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného J. M. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť deklarace neplatnosti části předmětné smlouvy by ničeho nezměnila na dosavadním právním postavení žalovaných, resp. na základě takto vydaného rozsudku by příslušný katastrální úřad nemohl provést příslušný záznam do katastru nemovitostí, podle kterého by žalovaní K. F., případně jeho dědici, Ing. I. F. a R. K., byli opět v katastru nemovitostí vedeni jako spoluvlastníci předmětné nemovitosti. Žalobkyně by tedy měla naléhavý právní zájem na požadovaném určení pouze za situace, že by bylo zjištěno, že příslušný katastrální úřad řízení o vkladu vlastnického práva přerušil a vyčkává s rozhodnutím na pravomocné rozhodnutí soudního sporu. Pokud však již byl povolen vklad (spolu)vlastnického práva do katastru, je třeba „dovolání se relativní neplatnosti“ právního úkonu spočívajícího v porušení předkupního práva chápat tak, že je třeba za účelem dosažení původního právního stavu žalovat na určení, že původní spoluvlastník, který porušil předkupní právo, je v důsledku absence převodního titulu stále podílovým spoluvlastníkem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že základem rozhodnutí odvolacího soudu je odpověď na obecnou otázku, zda vůbec, a za jakých podmínek může být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy na nemovitost, pokud již došlo ke vkladu vlastnického práva podle takové smlouvy do katastru nemovitostí. Odvolací soud zastává názor, že nikoli a dovolává se přitom rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002. Tento rozsudek se však podle dovolatelky týká po skutkové stránce dosti odlišného případu a uvedenou otázku výslovně neřeší. Dovolatelka uvádí, že jí není známo, že by tato otázka byla řešena náležitě a jednoznačně v nějakém jiném rozhodnutí a proto se tedy jedná o právní otázku zásadního významu, jež zakládá přípustnost dovolání. Má za to, že dostatečná míra naléhavosti právního zájmu na určovací žalobě byla a je dána tím, že touto žalobou realizovala svoje hmotné právo ve smyslu §40a a 140 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podali své vyjádření i žalovaní 1) až 5), v němž mimo jiné uvedli, že není dán důvod pro podání dovolání, když odvolací soud celou věc správně posoudil. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky odmítl.
Žalovaný 6) ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že jej považuje za zcela nedůvodné a že již ve svém dřívějším vyjádření poukazoval na to, že nejsou splněny podmínky určovací žaloby a že z podané žaloby nevyplývá v čem vlastně dovolatelka spatřuje naléhavý právní význam. Odvolací soud zjistil řádně skutkový stav a věc správně posoudil jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a které bylo rovněž publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem [který shledal předmětnou kupní smlouvu (uzavřenou mezi původním žalovaným K. F. a žalovanými Ing. I. F. a R. K. jako prodávajícími a žalovaným J. M. jako kupujícím) za platný právní úkon a dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně] a dovozuje, že jí svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z (nesprávného) řešení této právní otázky odvolacím soudem dovozuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud musí ovšem konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil zmíněnou právní otázku v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2001, sp.zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, dle nějž lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká; k tomu dále ještě srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 4967/2009, nebo ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4880/2010, in www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání neformulovala právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání uplatnila také dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3, pominula zcela, že jejich prostřednictvím nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud prostřednictvím takto vymezených dovolacích důvodů není oprávněn posuzovat přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaní 1) až 5) mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 3.250,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 710,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.260,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalované č. 1 - 5 v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný 6) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátkou (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 560,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.360,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného č. 6 v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. května 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu