ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1125.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1125/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci Ing . M. Š. , zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, proti žalovaným 1) Obecní úřad Sedlejov , se sídlem Sedlejov 45, 588 62 Urbanov, 2) Ing. M. U. a 3) Ing. M. B. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 16/2010, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2010, č.j. 1 Co 72/2010-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 4.5.2010, č.j. 1 Co 72/2010-25, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.3.2010, č.j. 24 C 16/2010-16, jímž bylo řízení o ochranu osobnosti zastaveno podle §104 odst. 1 o. s. ř. a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, že žalobce označil jako žalovaného 1) „Obecní úřad Sedlejov, Sedlejov 45, 58862 Urbanov". Takové označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v tomto podání žalobce jako žalovaný účastnit. Z obsahu podání nevyplývá, že by v označení žalovaného došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, což nebylo tvrzeno žalobcem ani v odvolacím řízení, nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností. Podání žalobce neosahovalo žádné vady, které by bylo nutné odstranit postupem dle ust. §43 o.s.ř., neboť žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný Obecní úřad Sedlejov nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tu by s ohledem na §2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích měla obec S., kterou však žalobce neoznačil a s ohledem na přesnou specifikaci prvního žalovaného nepřicházel v úvahu ani postup podle §43 odst. 1 o.s.ř. S odkazem na §5 odst. 1 zák.č. 128/2000 Sb. odvolací uvedl, že zákon o obcích obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost vystupovat v občanskoprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Rovněž ve vztahu k žalovaným 2) a 3) shledal odvolací soud neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, protože uložení zákazu činnosti v obecním zastupitelstvu nespadá podle ustanovení §7 o.s.ř. do pravomoci soudu a jako odporující Ústavě ani není možné.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též „dovolatel“). Má za to, že řízení nemělo být zastaveno, ale že žalobce měl být podle §43 odst. 1 o.s.ř. vyzván k odstranění vad podání. Poukazuje na odlišná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.1996, sp.zn. 3 Cdon 181/96 a Krajského soudu v Plzni sp.zn. 30 Ca 115/2000 a navrhl aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není však opodstatněné.
Nejvyšší soud se postupem soudu v případě, že žalobce za žalovaného označí organizační složku státu (veřejnoprávní korporace), avšak obsahem žaloby zjevně uplatňuje nárok proti státu samému (veřejnoprávní korporaci samé), zabýval v rozsudku ze dne 14.3.2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 (na www.nsoud.cz), schválenému k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyslovil zde, že je-li žalobcem v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu (kraje, obce), přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu (kraji, obci), je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky (kraje, obce), lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§43 o.s.ř.), kterou žalobce sám zhojil.
V přezkoumávané věci žalobce v žalobě ze dne 24.2.2010 za žalovaného označil „Obecní úřad Sedlejov, Sedlejov 45, 58862 Urbanov“ a z vylíčení rozhodných skutečností nevyplývá, že by žaloba (snad) směřovala proti obci S. Žalobce i v odvolání, poté co mu byl zpřístupněn závěr soudu prvního stupně o nedostaku podmínek řízení, setrval na označení žalovaného jako „Obecní úřad v Sedlejově 45, 588 62 Urbanov“. Správný je tak závěr odvolacího soudu, že žaloba nevykazuje rozpor mezi vylíčením rozhodných skutečností a z nich vyplývajícího návrhu na vydání rozsudečného výroku (petitu). Nebyl proto dán prostor k postupu podle §43 odst. 1 o.s.ř., dle závěrů vyjádřených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu. Ostatně i sám dovolatel poukazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.1.1996, sp. zn. 3 Cdon 181/96, podle něhož označí-li žalobce ve sporném řízení za žalovaného určitý obecní úřad tak, že není pochyb (zvýrazněno Nejvyšším soudem) o tom, kdo je ve smyslu první části ustanovení §90 o. s. ř. žalovaným, je soud povinen, aniž by činil jakékoliv jiné úkony, zastavit řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. V uvedeném případě není možné, aby na stranu žalovanou přistoupil jiný účastník, ani aby došlo k jeho záměně podle §92 o. s. ř., nebo aby bylo označení žalovaného změněno. Poukaz dovolatele na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 115/2000 je nepřípadný, neboť se zabývá otázkami řešenými v oblasti správního soudnictví a nikoliv soukromoprávními vztahy na něž dopadají svrchu citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Správný je i závěr odvolacího soudu, že uložení zákazu činnosti fyzických osob v obecním zastupitelstvu nespadá podle ustanovení §7 o.s.ř. do pravomoci soudu a způsobuje tak nedostatek podmínky řízení.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Soukromoprávní vztahy (tedy vztahy vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních předpisů) se vyznačují zejména právně rovným postavením jejich subjektů – nemožností jednoho subjektu právního vztahu jednostranným autoritativním, vrchnostenským (nuceným) aktem jinému subjektu právní vztah založit, určit jeho právní postavení, a autonomií (svobodou) jejich vůle. Do této kategorie ovšem nespadá požadavek žalobce, aby žalovaným Ing. M. U. a Ing. M. B. byla „zakázána činnost v kterémkoliv obecním zastupitelstvu“ na určitou dobu. Příhodný je odkaz soudu prvního stupně na ustanovení §55 odst. 2 a 3 zák. č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, které žalobcem požadovaný zásah do výkonu činnosti v obecním zastupitelství neobsahuje, přičemž soudnímu přezkumu podléhá toliko okruh vztahů upravených v ustanovení §§59 až 61 citovaného zákona, pod která rovněž žalobcův požadavek nelze podřadit.
Protože se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu