ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.118.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 118/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Š. R. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.050.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 47/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 47/2009 – 54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 70 Co 382/2010 – 80, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 47/2009 – 54, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 70 Co 382/2010 – 80, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2010, č. j. 16 C 47/2009 – 54, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady škody ve výši 750.000,- Kč a nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč, jež měly být žalobci způsobeny nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Pardubicích ve věci pod sp. zn. 11 C 38/93 (dále jen původní řízení), spočívajícím v jeho nepřiměřené délce.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, k jehož projednání však není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Také rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z dovolatelem formulovaných výtek vůči rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že jeho zásadní právní význam spatřuje v řešení otázky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), a to v situaci, kdy původní řízení skončilo právní mocí usnesení dovolacího soudu dne 24. 9. 2007, žalobce neúspěšně požádal žalovanou o náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku nesprávného úředního postupu v původním řízení dne 2. 4. 2008 a stejný nárok uplatnil u soudu žalobou v této věci dne 18. 3. 2009.
V posouzení dané otázky však rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011), od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat.
Právní posouzení nároku žalobce na náhradu škody odvolacím soudem žalobce nijak nenapadal, a není proto zřejmé, v čem by mělo zakládat zásadní právní význam napadeného rozsudku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu