ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1204.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1204/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce PhDr. F. K. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253a, proti žalované Obci Holovousy, se sídlem na adrese Obecního úřadu Holovousy, Hořice v Podkrkonoší, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 15, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 55/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2011, č. j. 3 Co 210/2010-294, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. června 2010, č.j. 16 C 55/2009–272, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo zakázáno vydávat a šířit publikaci „Podchlumí, krajina pískovce otevřená cyklistům“ v jakékoli jazykové mutaci, aby žalované byla uložena povinnost stáhnout z nabídky nebo prodeje neoprávněně vytištěné a vydané publikace tohoto titulu v anglickém a německém jazyce a takto stažené publikace zničit a aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 500.000,- Kč. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že je autorem shora uvedené publikace a že žalovaná bez jeho souhlasu vydala tuto publikaci ve dvojjazyčné úpravě. Soud na základě provedeného dokazování, zejména výpověďmi svědků, spisem Policie ČR i samotnou publikací, dospěl k závěru, že vydavatelem publikace nebyla žalovaná obec. Z tohoto důvodu proto dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace žalované v řízení, a proto žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2011, č.j. 3 Co 210/2010-294, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaná není nositelem odpovědnosti za tvrzené neoprávněné zásahy do autorského práva žalobce, a proto v řízení není pasivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a výslovně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu dovolatel považuje:
a) podle jakých kritérií má být určena osoba pasivně legitimovaná ve sporu o ochranu autorských práv v situaci, kdy na rozmnoženině díla (neperiodické publikaci) není její vydavatel označen,
b) zda je v dispozici smluvních stran participujících na užití autorského díla určit, která z osob je vydavatelem, resp. osobou odpovídající za případný zásah do autorských práv, s účinky erga omnes, resp. s právními účinky vůči autorovi, nositeli absolutně působícího práva autorského,
c) zda je pasivní legitimace ve sporu o ochraně autorských práv otázkou obecnou nebo závisí na způsobu, jakým bylo do autorského práva zasaženo a povaze uplatněného nároku a
d) zda a jakým způsobem má být při posuzování aktivní legitimace brána v úvahu též skutečnost, že žalobce (autor) domáhající se ochrany svých autorských práv má zpravidla jen velmi omezenou možnost zjistit, kdo je pravým vydavatelem publikace a vůči komu tedy mají být uplatňovány příslušné nároky.
Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově uplatňuje dovolatel. Byť formálně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, podle obsahu dovolání ve své podstatě zpochybňuje správnost zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, a to námitkami směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaná není vydavatelem předmětné publikace. Jeho námitky jsou tak zčásti námitkami směřujícími proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem, zčásti pak předkládá k řešení otázky, na nichž odvolací soud (soud prvního stupně) své rozhodnutí nezaložil.
K tomu dovolací soud dodává, že pro posouzení, zda je dána pasivní věcná legitimace žalované, jsou rozhodné skutkové okolnosti , z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k povinnosti, jež je předmětem řízení. Nedostatek pasivní věcné legitimace je důvodem pro zamítnutí žaloby (srovnej např. Drápal, Bureš, Občanský soudní řád I, Komentář, C.H.Beck, 1. vydání 2009, str. 585, resp. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 361/2000).
Protože v této věci tak není dána přípustnost dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. listopadu 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu