ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.125.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 125/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce P. T. , zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 122/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. 29 Co 2/2011-67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. 29 Co 2/2011-67, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 19 C 122/2010-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 11.000,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do 89.000,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalobce do výroku I. a II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem tento rozsudek potvrdil ve výrocích II. a III., neboť odvolání žalobce posoudil podle jeho obsahu.
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 1029/98. V tomto řízení se žalobce domáhal, aby A. T. byla uložena povinnost nahradit mu škodu vyčíslenou na 25.326,- Kč. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 29.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve zkoumaném řízení skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. První období nečinnosti soudu je vymezeno podáním žaloby dne 3. 11. 1998 a výzvou k zaplacení soudního poplatku dne 18. 2. 2000, další průtah představuje období od vyzvání žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání dne 20. 1. 2002 do 4. 8. 2003, resp. 4. 2. 2005, kdy Okresní soud v Liberci rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Rozsudek odvolacího soudu byl následně nesprávně doručen matce žalobce, která zastupovala žalobce na základě plné moci pouze u jednání před odvolacím soudem. Doložka právní moci pak byla na rozsudku odvolacího soudu nesprávně vyznačena až 30. 7. 2009. Žalobce se na těchto průtazích nepodílel, avšak z určité části celkovou délku řízení zavinil tím, že v jeho průběhu podal mnoho procesních návrhů, o nichž v řadě případů rozhodoval soud odvolací. Z větší části pak tyto návrhy nebyly shledány důvodnými. S ohledem na to, že žalobce nakonec nebyl v tomto řízení úspěšný, nelze přeceňovat ani význam jeho předmětu pro něj. Soud prvního stupně vycházel z celkové doby průtahů pěti let a čtyř měsíců, a proto dospěl k závěru, že při částce zadostiučinění 1.250,- Kč za jeden měsíc průtahů, je základní částka 80.000,- Kč, kterážto však vzhledem k malému významu předmětu řízení pro žalobce musí být zkrácena o 50% na 40.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci 29.000,- Kč vyplatila, přiznal mu soud ještě dalších 11.000,- Kč.
K odvolání žalobce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a věc správně posoudil i po právní stránce. Výši přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně určil podle zásad zakotvených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, vzal zejména v úvahu délku řízení i průtahy způsobené soudem, časté jednání před soudem odvolacím, dále jednání žalobce, jímž přispěl k průtahům v řízení i okolnost, že si žalobce na průtahy v řízení stěžoval. Vyrovnal se i s významem předmětu řízení pro žalobce s ohledem na výši uplatněného nároku i na výsledek řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Řízení je zatíženo zmatečností, neboť odvolací soud vůbec nevysvětlil, z jakého důvodu se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Zcela nepovšimnuta zůstala argumentace žalobce obsažená v odvolání. Odvolání směřovalo proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud potvrdil tento rozsudek ve výrocích II. a III. Neoznačení konkrétních výroků v odvolání nelze nahradit výkladem podle §41 odst. 2 o. s. ř. Zásadně právně významnou je skutečnost, že oba soudy posoudily přiměřenost délky řízení v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že rozhodující je především celková délka řízení. Soud prvního stupně neposuzoval celkovou dobu řízení, nýbrž jen délku průtahů. Řízení trvalo deset let, osm měsíců a dvacet pět dní, soud prvního stupně však vycházel z délky průtahů pěti let a čtyř měsíců. Výši zadostiučinění pak soud nestanovil v souladu se zákonem, neboť nesprávně hodnotil kritéria obsažená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Kritérium složitosti řízení nezohlednil soud vůbec, přičemž žalobce tvrdí, že řízení složité nebylo. Hledisko jednání žalobce v průběhu řízení posoudil soud nesprávně, protože žalobci vyčetl jeho procesní aktivitu nejen co do počtu podání, nýbrž i co do jejich úspěšnosti. Úspěšnost žalobce v jednotlivých podáních není rozhodná, a navíc se z jeho strany nejednalo o návrhy nesmyslné. Nesprávné je proto i zkrácení základní částky zadostiučinění o 50%. Soudy též nedostatečně přihlédly k nesprávnému postupu Okresního soudu v Liberci, a to zejména po podání žaloby a dále pak při doručování návrhů protistrany a jiných písemností žalobci. Nepřiléhavé je i hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce. Řízení totiž podle žalobce mohlo mít výchovný účinek pro žalovanou (matku společného nezletilého syna), která mu v době probíhajícího řízení odmítala poskytnout součinnost při realizaci práva na styk s nezletilým synem (v důsledku čehož mu vznikla škoda tím, že bezvýsledně absolvoval cesty z Prahy do Liberce, kde se měl se synem setkávat). Odvolací soud se touto argumentací žalobce vůbec nezabýval, tak jako neposoudil ani to, že soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na změnu žaloby. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu řeší pro věc samu významnou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a tato otázka je proto soudy rozhodována rozdílně.
Jedná se o otázku, zda se při určení výše přiměřeného zadostiučinění vychází z délky průtahů v řízení (ve smyslu nečinnosti soud či jiného orgánu veřejné moci) či zda je rozhodující celková délka nepřiměřeně dlouhého řízení. Odvolací soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, jenž vycházel z premisy první, ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu je založena na předpokladu uvedeném na druhém místě (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, čtvrtá právní věta a zejména pak bod VI. odůvodnění – dále též jen „Stanovisko“; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ). V tomto ohledu lze poukázat též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, v němž bylo instruktivně uvedeno, jakým způsobem se výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení stanoví.
V této souvislosti lze odvolacímu soudu vytknout i to, že se ne zcela přesvědčivě vypořádal s odvolacími námitkami žalobce a že alespoň stručně neuvedl, proč nepovažoval za přípustné odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno. Rovněž tak měl odvolací soud alespoň stručným odkazem na §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. odůvodnit, proč se nezabýval tím, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu na změnu žaloby.
Co se týče naplnění kritérií rozhodných pro stanovení výše zadostiučinění uvedených demonstrativně v §31a odst. 3 OdpŠk, odvolací soud se pouze povšechně ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, aniž se jakkoliv (byť i jen stručně) vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Přitom výhrady žalobce vůči posouzení provedenému soudem prvního stupně nebyly zcela liché.
Žalobci bylo při výpočtu zadostiučinění přičteno k tíži, že se podílel na celkové délce řízení tím, že podával povětšinou neúspěšné opravné prostředky (kritérium §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). To sice v zásadě neodporuje dotčené právní úpravě ani stávající judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. Stanovisko, bod IV, b/), nicméně ve světle dalších zjištění soudu prvního stupně se takový postup jeví nepřiléhavým. Soud prvního stupně dospěl totiž k závěru, že průtahy v řízení (ve smyslu nečinnosti soudu) činily v daném případě celkem pět let a čtyři měsíce, přičemž na těchto průtazích se žalobce nikterak nepodílel. To představuje přesně jednu polovinu celkové délky řízení, a soudy měly tuto skutečnost zhodnotit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci v průběhu řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). To nejen že neučinily, ale navíc prodloužení délky řízení přičetly toliko na vrub žalobce.
Soudy se nezabývaly ani kritériem složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), odvolací soud neposoudil námitky žalobce směřující vůči závěru soudu prvního stupně ohledně významu předmětu řízení (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) – v tomto ohledu dovolací soud poukazuje na nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné, neboť právní posouzení výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem provedené je neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací soud proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
Dovolací soud nepředjímá, zda dosud přiznaná výše zadostiučinění je přiměřená či nikoliv, ostatně opakovaně upozorňuje na to, že stanovení výše zadostiučinění (její základní částky a další procentní úpravy) je úkolem soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího (v hranicích systému neúplné apelace). V novém rozhodnutí o věci samé však bude třeba zohlednit zákonem uvedená kritéria, tak jak jsou interpretována v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (a to v mezích žalobcem vznesených námitek), a bude třeba přihlédnout k Nejvyšším soudem vyžadovanému způsobu stanovení a odůvodnění přiměřeného zadostiučinění (viz zejm. bod VII. Stanoviska).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu