ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1268.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1268/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce V. M. , zbaveného způsobilosti k právním úkonům, zastoupeného opatrovnicí Marií Mrázovou, bytem v Brně, Ryšánkova 5, zastoupenou JUDr. Tomášem Fuchsem, advokátem se sídlem v Brně, Panská 2/4, proti žalované Půdy Brno, s. r. o. , se sídlem v Brně, Skorkovského 27, identifikační číslo osoby 26895455, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 165/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2011, č.j. 16 Co 180/2009-104, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Fuchse, advokáta se sídlem v Brně, Panská 2/4.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Vyškově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2008, č.j. 6 C 165/2005-40, určil, že „vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov na LV č. 585 pro obec a k. ú. D., a to rodinného domu na pozemku parc. č. st. 415, pozemku parc. č. st. 415 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 82/5 ostatní plocha, jiná plocha, je žalobce“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 17. března 2005, na základě které měl žalobce převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou, je ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. neplatným právním úkonem, neboť žalobce při jeho uzavírání jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že žalobce z důvodu duševní poruchy způsobené prodělanou cévní mozkovou příhodou nebyl schopen v době uzavírání předmětné kupní smlouvy činit samostatně takovéto právní úkony. K odvolacím námitkám žalované procesního charakteru odvolací soud uvedl, že již k datu vydání napadeného rozsudku soudem prvního stupně uvedené řízení žádná procesní vada nezatěžovala, přestože v době jeho zahájení a ještě nějakou dobu v prvoinstančním řízení existovala. Dále uvedl, že procesní způsobilost je jednou z podmínek řízení (§103 o. s. ř.), přičemž její nedostatek lze odstranit a soud je povinen v tomto směru učinit i vhodná opatření. Žalobce sice nebyl ke dni zahájení řízení v této věci procesně způsobilý a nemohl sám podat žalobu ani samostatně jako účastník jednat, avšak tato procesní vada (odstranitelný nedostatek podmínek řízení) byl následně ještě za řízení před soudem prvního stupně odstraněn, a to tím, že poté, kdy byl žalobce v jiném soudním řízení vedeném u téhož prvoinstančního soudu pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům, jej nadále jako jeho zákonný zástupce v řízení zastupovala ustanovená opatrovnice M. M.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Výslovně v něm sice označuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že ve skutečnosti je uplatňován dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolatelka v dovolání uvádí, že na žalující straně vystupovaly celkem tři osoby. Jednak sám žalobce, i když soud uzavřel, že žalobce nebyl pro zdravotní důvody dlouhodobě způsobilý k právním úkonům, tedy neměl způsobilost k podání žaloby, přičemž takový nedostatek žaloby je podle dovolatelky neodstranitelný, když postup předvídá §104 o. s. ř.. Dále v řízení vystupoval právní zástupce žalobce JUDr. F., se kterým bylo v řízení před soudem prvního stupně jednáno jako s právním zástupcem žalobce a „jindy je o něm hovořeno jako o právním zástupci opatrovnice žalobce (protokol ze dne 17. 9. 2008).“ Konečně v řízení vystupovala také opatrovnice žalobce M. M., „která se jí stala v průběhu řízení. Její postavení je nejasné, jednou je o ní hovořeno jako o opatrovnici, jednou jako o právní zástupkyni. Opatrovnicí žalobce je jeho sestra, manželka R. M., což je odsouzený v tr. věci 2T 156/2006. Tento člověk byl za své jednání ohledně nemovitostí, o jejichž vlastnictví ve sporu jde, pravomocně odsouzen.“ Dovolatelce „je až nyní známo, že opatrovnice byla společně se žalobcem na straně žalované ve sporu skutkově spojeném s touto věcí. Jednalo se o spor vedený u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 167/2005. Její zájmy nemusely být vždy shodné se žalobcem, vždyť byla žalována z titulu zanedbání obecné prevenční povinnosti podle ust. §415 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť podle nových informací žalovaného bývala osobně přítomna jednáním žalobce, ohledně nemovitostí a na jeho špatný zdravotní stav ostatní strany nijak neupozornila...“ Podle dovolatelky „je zjevné, že zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zná pouze možnost zastoupení jedním zástupcem, nikoliv několika“ , když „na takové situaci (situace) myslí i ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., které je v podstatě výčtem tzv. zmatečnostních důvodů.“ V závěru svého dovolání dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku s vyloženou argumentací, kterou dovolatelka uplatnila již v odvolacím řízení, nevypořádal, takže napadené rozhodnutí „hodnotí...jako zčásti nepřezkoumatelné (str. 3 tohoto rozhodnutí), zčásti jako nesprávné (posouzení nedostatku procesní způsobilosti jako vady odstranitelné, str. 4 napadeného rozsudku), zčásti jako naprosto absentující (posouzení námitek žalovaného stran opatrovnice žalovaného paní M. M. a rozporu s ust. §22 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost rozhodnutí do doby, než bude o podaném dovolání rozhodnuto.
Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka podala u soudu prvního stupně proti žalobci žalobu pro zmatečnost z důvodů, které jsou již uvedeny v podaném dovolání.
Žalobce prostřednictvím své opatrovnice, resp. jejího advokáta v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že pokud sám (tehdy k právním úkonům nezpůsobilý) podepsal žalobu ze dne 11. července 2005, šlo o odstranitelný nedostatek podmínek řízení, jak správně uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku, přičemž k jeho odstranění došlo předložením usnesení soudu o jmenování opatrovnice žalobce. Tvrzení dovolatelky, že se dodatečně dozvěděla o obsahu shora cit. trestní a civilní věci je v rozporu se skutečností, neboť právní zástupce dovolatelky, resp. Mgr. L. M. vícekrát do předmětného spisu nahlížela. Žalobce proto závěrem navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042).
V posuzované věci dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jednak namítá částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dále zčásti namítá, že žalobce vystupoval v řízení, ačkoliv neměl způsobilost být účastníkem řízení (tedy poukazuje na zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), a konečně zčásti poukazuje na další procesní vady. Dovolatelka však zcela pomíjí, že ve smyslu §237 odst. 3, věty za středníkem, o. s. ř. dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží, a není-li dovolání přípustné, nemůže dovolací soud ani přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, ani k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ke zmatečnostním vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), samy o sobě však způsobilým dovolacím důvodem nejsou. Jejich prostřednictvím tak nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp.zn. 21 Cdo 496/2005, a z 11. 3. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3351/2008).
Z vyloženého je zřejmé, že dovolání dovolatelky není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; dovolací soud proto uvedené dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomuto závěru Nejvyšší soud považuje dovolatelkou podaný návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků soudů obou nižších instancí za bezpředmětný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, jak je uvedeno shora (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu