ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1275.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1275/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců: a) T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, a b) Mgr. M. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 105/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 15 Co 221/2010 – 254, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č. j. 18 C 105/2008 – 183, rozhodl, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci a) částku ve výši 80.000,- Kč (výrok I.), že v části, v níž se žalobce a) domáhal na žalované zaplacení částky 220.000,- Kč, se žaloba zamítá (výrok II.), že v části, ve které se žalobce a) domáhal na žalované zaplacení částky 40.000,- Kč, se žaloba zamítá (výrok III.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci b) částku ve výši 50.000,- Kč (výrok IV.), že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci b) částku ve výši 5.000,- Kč (výrok V.) a že v části, ve které se žalobce b) domáhal na žalované zaplacení částky 25.000,- Kč, se žaloba zamítá (výrok VI.). Ve výrocích VII. a VIII. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců potvrdil odvolací soud ve výroku I. v záhlaví identifikovaného rozsudku rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a VI. a v nákladových výrocích VII. a VIII. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce a) se domáhal uložení povinnosti žalované, aby mu zaplatila částku 300.000,- Kč s tvrzením, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Nc 639/2004, byla nařízena exekuce na jeho majetek a jejím provedením byl pověřen JUDr. J. P., Ph.D. Žalobce a) již dne 17. 5. 2004 podal návrh na zastavení exekuce, neboť doložil, že dne 14. 5. 2004 oprávněnému mimo exekuci uhradil dluh. Přesto exekutor dosud nerozhodl o nákladech exekuce podle §88 odst. 1, 2 exekučního řádu. V důsledku toho trvá řízení nepřiměřeně dlouho a trpí průtahy. Žalobci a) je tak působena újma nemajetkové povahy, přičemž v důsledku „zápisu exekuce do katastru nemovitostí nemůže žalobce nijak nakládat se svým nemovitým majetkem“.
Částky 40.000,- Kč se žalobce a) domáhal po žalované z titulu jím tvrzené nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, týkajícího se jeho žaloby na popření otcovství. Nepřiměřená délka řízení je představována především tím, že ani po více jak sedmi letech není zcela vyřešena otázka nákladů řízení.
Žalobce b) se po žalované domáhal zaplacení částky 50.000,- Kč z toho důvodu, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 2 E 1898/98, do něhož nastoupil po svém právním předchůdci, trvalo po dobu osmi let a pěti měsíců. Došlo tak k nepřiměřené délce řízení, v důsledku níž vznikla žalobci b) nemajetková újma.
Dále se žalobce b) domáhal po žalované zaplacení částky 30.000,- Kč s tvrzením, že dne 13. 8. 2006 podal u Městského soudu v Praze žádost o poskytnutí informací o všech pravomocných soudních rozhodnutích vydaných v právní věci žalobce JUDr. F. H., CSc. proti žalované České republice projednávaných Městským soudem v Praze. Odpověď obdržel dne 21. 8. 2007, a správní řízení o jeho žádosti tak probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Žalovaná se vznesenými nároky nesouhlasila.
Co se týče odvolání žalobců proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že odvolání směřovalo proti výši přiznaných zadostiučinění. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl své závěry o tom, jaká výše zadostiučinění žalobcům v jednotlivých případech náleží, jakož i závěr o tom, že v jednom z případů postačuje konstatování porušení práva. Poskytnutá zadostiučinění odpovídají ustálené judikatuře mezinárodních soudů, zejména Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, ledaže na podkladě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR dospěje dovolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, a to žalobce a) proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III., a žalobce b) proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. Žalobci uvádí, že proti rozsudku odvolacího soudu podali z důvodu opatrnosti též ústavní stížnost, neboť mají pochybnosti o správnosti „paušálního poučení“ obsaženého v tomto rozhodnutí (tato stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3612/10 – pozn. Nejvyššího soudu).
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřují žalobci ve skutečnosti, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, neřídil se judikaturou Nejvyššího soudu a soudu Ústavního, ani Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. vydaným v roce 2006 Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Žalobci v obsáhlém odůvodnění dovolání namítají, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo v jejich případě k porušení principu rovnosti v právech, neboť zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou uvedených řízení nebylo přiznáno v dostatečné výši. Argumentují, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) dospěla k závěru, že pokud jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. A dále, že nemajetková újma se neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že jen výjimečně se nepřiznává zadostiučinění v penězích. Žalobci dále namítají, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl jimi navržený důkaz výše zmíněným Manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud rozhodl bez jednání a při svém rozhodování ze zásad stanovených tímto manuálem vůbec nevycházel. Z těchto důvodů žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o obou dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V předmětném řízení jak žalobce a), tak žalobce b) uplatnili několik nároků se samostatným skutkovým základem a v řízení vystupovali jako samostatní účastníci ve smyslu §91 odst. 1 o. s. ř. Proto bylo třeba posoudit přípustnost jejich dovolání zvlášť, a to odděleně ve vztahu k jednotlivým nárokům jimi uplatněnými.
V případě žalobce b) bylo dovolání podáno řádně včas, osobou k tomu oprávněnou s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností jeho dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání žalobce b) by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nicméně podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce b) proto nemohlo být shledáno přípustným, neboť směřovalo proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč (směřovalo proti té části výroku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně). Je ovšem nutno poznamenat, že žalobce b) se v daném případě řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti přípustnosti dovolání. Nicméně nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání žalobce b) odmítl.
V případě žalobce a) bylo dovolání podáno též řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
V části, v níž dovolání žalobce a) směřovalo proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, nemohlo být dovolání shledáno přípustným, a to z totožných důvodů jako v případě žalobce b). Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně bylo totiž rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání žalobce a) v této části odmítl.
Co se týče chybného poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu, platí ve vztahu k žalobci a) stejné závěry jako v případě žalobce b).
Jestliže dovolání žalobce a) směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jde o dovolání směřující proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. Proto se dovolací soud zabýval splněním dalších podmínek přípustnosti dovolání.
Dovolání žalobce a) by mohlo být v této části shledáno přípustným také jen ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobce a) ve svém dovolání v podstatě brojí jen proti částce zadostiučinění, která mu byla přiznána za nepřiměřenou délku exekučního řízení a kterou považuje za nepřiměřeně nízkou.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, obě usnesení jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud postupoval podle §31a odst. 3 OdpŠk a dovolatel nezpochybňuje správnost jeho aplikace či interpretace na daný případ, a pouze se obecně dovolává toho, že částka přiznaná mu v tomto soudním řízení jako přiměřené zadostiučinění je nízká, pak dovolací soud nespatřuje v napadeném rozhodnutí otázku zásadního právního významu. Úvaha o tom, jaká částka bude poškozenému přiznána jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, přísluší především soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu a její přezkum soudu odvolacímu. Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam takových závěrů může být založena jen tehdy, jestliže dovolatel přiléhavě zpochybní správnost těchto úvah na základě aplikace některých z kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk.
Úvahy soudu prvního stupně, potažmo soudu nalézacího v souzeném případě se nijak nepříčí závěrům dosaženým v judikatuře Nejvyššího soudu a jejich postup odpovídá i konstantní judikatuře ESLP. Ostatně argumenty, které žalobce a) zmínil ve svém dovolání, byly v daném případě zcela respektovány, neboť soudy dospěly k závěru, že nepřiměřená délka řízení způsobila žalobci morální újmu a zadostiučinění v penězích mu přiznaly.
Dovolací soud konečně uvádí, že neprovedení důkazu manuálem vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP, nemohlo řízení zatížit takovou vadou, která by potencionálně mohla přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Soudy v daném případě – jak již uvedeno shora – se totiž řídily relevantními kritérii a vycházely z obdobných závěrů, které jsou obsaženy právě v žalobcem zmíněném manuálu. Ten ostatně nestanoví – a pro soudy závazně tak ani učinit nemůže – že částka zadostiučinění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení musí být vždy (v každém konkrétním případě) 15.000,- Kč. Takový závěr není možný dovodit konec konců ani z judikatury ESLP, Ústavního soudu či soudu Nejvyššího, neboť celkovou výši zadostiučinění je třeba vždy upravit v závislosti na aplikaci kritérií příkladmo uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk (k tomu srov. bod VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti dostupného též na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud z důvodů uplatněných a vymezených v této části dovolání žalobce a) neshledal, že by v ní byla nastíněna otázka zásadního právního významu, a proto jeho dovolání i v této části jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobcům, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu