ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1645.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1645/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem v Branišovicích 101, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 269/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, č. j. 58 Co 476/2011 – 55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 120.000,- Kč včetně úroků z prodlení.
Žalobce se tohoto plnění ze strany žalované domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99. Tohoto řízení se žalobce účastnil coby konkursní věřitel.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně učinil, tak i s jeho právními závěry. Oba soudy shodně uzavřely, že v daném případě se nejednalo o nesprávný úřední postup. Konkursní řízení sice trvalo značně dlouho (ve vztahu k žalobci sedm let), ovšem s přihlédnutím k charakteru konkursního řízení, množství úkonů a rozhodnutí, počtu přihlášených věřitelů i významu tohoto řízení pro žalobce nelze jeho délku považovat za „zjevně nepřiměřenou“. Soudy nezjistily žádné nedostatky v dohledové činnosti konkursního soudu, ani nečinnost správce konkursní podstaty. Samotná délka řízení není rozhodná, neboť je ji vždy třeba hodnotit ve vztahu k prováděným úkonům a aktivitám soudu i účastníků řízení. Soudy nezjistily žádné průtahy v konkursním řízení (ve smyslu nečinnosti). Význam řízení byl pro žalobce malý, neboť ke konkursnímu řízení dochází v případě, že dlužník není schopen dostát svým finančním závazkům a uspokojení pohledávek věřitelů v zásadním rozsahu tak nelze ve většině případů předpokládat. Je-li tedy účelem poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu v obecné rovině kompenzace stavu nejistoty účastníků řízení, je v případě konkursního řízení míra této nejistoty zcela odlišná, než je tomu u běžných nalézacích řízení. Žalobce přitom netvrdil, ani neprokazoval, že by délka konkursního řízení měla vliv na rozsah uspokojení jeho pohledávky. Ani z průběhu předmětného konkursního řízení taková skutečnost nevyplývá. Namítá-li žalobce, že v době podání návrhu na prohlášení konkursu uplynula sedmiletá lhůta pro vydání majetkových podílů z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb., takže zahájeným konkursním řízením byla žalobci odepřena možnost o tyto majetkové podíly požádat, je tato námitka irelevantní pro posouzení přiměřenosti délky řízení. Nespokojenost a frustraci žalobce z výsledků uplatnění transformačního nároku – byť jakkoliv oprávněnou a pochopitelnou – nelze kompenzovat požadovaným zadostiučiněním s ohledem na to, že výsledek uplatnění tohoto nároku s délkou řízení nikterak nesouvisí. Ani odkazy žalobce na jiná rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných případech nejsou relevantní, neboť odvolací soud se v nich dosud nezabýval konkrétními okolnostmi a úkony činěnými v konkursním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a důvodnost opírá o tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Právo na přiměřenou délku soudního řízení se vztahuje i na řízení konkursní, jakkoliv se toto řízení odlišuje od řízení nalézacího. Deset let trvající konkursní řízení je pro žalobce zcela nepřijatelné. V jeho průběhu navíc nastaly průtahy, jimiž se soudy při hodnocení přiměřenosti délky řízení vůbec nezabývaly. Jednotlivé skutečnosti, na nichž soudy postavily závěr o přiměřenosti délky řízení (množství věřitelů, nespolupracující úpadce, související soudní spory, opakované nezdary při zpeněžování majetku, opakovaná rozhodnutí o právním nástupnictví, procesní aktivita účastníků atd.), nemají oporu v provedeném dokazování; nedá se z nich usoudit, zda a jaký vliv měly na délku řízení. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že jak konkursní soud, tak správce konkursní podstaty ne vždy včas a adekvátně reagovaly na vzájemné podněty. Význam předmětu řízení nebyl pro žalobce zanedbatelný, neboť byl osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. Uspokojení části nároků uplatněných podle uvedených právních předpisů předpokládal na základě vydání transformačních podílů. V důsledku prohlášení konkursu na povinnou osobu nemohl o vypořádání tohoto majetkového podílu požádat. Úpadce měl v době prohlášení konkursu dostatek majetku a „dá se říci, že nebyl ani v úpadku“, neboť jeho aktiva v době prohlášení konkursu byla téměř shodná s pasivy. Skutečnost, že pohledávky věřitelů byly nakonec uspokojeny jen v nepatrné výši, mělo bezpochyby původ i ve zdlouhavém konkursním řízení. Dále žalobce upozornil na některá rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž v obdobných případech rozhodl jinak a zadostiučinění poskytl. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Předně je třeba odkázat na již citovaný §237 odst. 3 o. s. ř. (část věty za středníkem), dle něhož se při posouzení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam nepřihlíží k důvodům, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a k důvodům, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel však ani jinak dovolacímu soudu nepředkládá k posouzení právní otázku, která by ve smyslu kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. mohla být zásadně významná.
Právní posouzení případu provedené jak soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím není v rozsahu dovolacích námitek v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu týkající se posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení. V tomto ohledu lze poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněném pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Posouzení počátku a konce konkursního řízení ve vztahu k žalobci, složitosti případu, postupu příslušných orgánů (soudu a správce konkursní podstaty), významu předmětu řízení pro žalobce, jakož i vztahu konkursního řízení k restitučním nárokům žalobce je souladné se závěry obsaženými ve zmíněném rozsudku.
Z těchto důvodů dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. prosince 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu