ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2079.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2079/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. J. K. , b) Mgr. V. K. a c) I. K. , zastoupené Doc. JUDr. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Stamicova 18, proti žalovaným 1) Zemědělskému a obchodnímu družstvu Podhájí v likvidaci, se sídlem v Jasenné, IČO: 00135178, zastoupenému Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, 2) POLKO, spol. s r.o., se sídlem ve Vizovicích, Říčanská 775, IČO: 48531472, zastoupené JUDr. Petrem Vohnickým, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, 3) MBD spol. s r.o., se sídlem v Jasenné 308, IČO: 18757791, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého168, 4) JASNO, spol. s r.o., se sídlem v Jasenné 306, IČO: 18757553, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého168, 5) Veřejná opravna auto-agregátů spol. s r.o., se sídlem ve Lhotsku 88, Vizovice, IČO: 18810535, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého168, a 6) J. B. , podnikateli, s místem podnikání v Lutonině č.p. 43, zastoupenému JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 607/93, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 31. července 2009 , č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 -1181, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 24. srpna 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1195 a ze dne 1. října 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1199, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 31. července 2009 , č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 -1181 ve znění opravných usnesení ze dne 24. srpna 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1195 a ze dne 1. října 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1199, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, se zamítá; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.870,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Antonína Zralého, advokáta se sídlem v Brně, Ponávka 2.
III. Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými 2), 3), 4), 5) a 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č.j. 9 C 607/93-1130, ve spojení s usnesením z téhož dne, č.j. 9 C 607/93-1142, výrokem I. určil, že kupní smlouvy uzavřené mezi prvním a druhým žalovaným, a to kupní smlouva V1-2607/93, kupní smlouva V1-2608/93, kupní smlouva V1-2606/93 a kupní smlouva V1-261/93 jsou vůči žalobcům a), b) a c) právně neúčinné, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vůči nim neúčinné právní úkony uzavřené mezi prvním a čtvrtým žalovaným, prvním a šestým žalovaným a prvním a třetím žalovaným, blíže specifikované ve výroku o věci samé. Současně usnesením rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že první žalovaný jako prodávající na základě kupních smluv, které jsou předmětem sporu, provedl úhradu majetkových podílů u oprávněných osob z části především druhému, třetímu, čtvrtému a šestému žalovanému (dále jen „ostatní žalovaní“), kteří převzali na náhradu uplatněných majetkových podílů nejen majetek, který si vybrali, ale také ztrátový majetek a převzali i část dluhů prvního žalovaného, přičemž o tom, kdo jaký majetek obdrží, rozhodovali představitelé ostatních žalovaných a majetek si rozdělovali mezi sebou. Oprávněné osoby, které nepřevedly majetkové podíly těmto osobám, neobdržely na vypořádání svých podílů od prvního žalovaného žádný majetek. Mezi těmito osobami byli i žalobci. Majetek, který je využitelný pro další podnikání si rozdělovali představitelé žalovaných při vzájemném propojení prvního žalovaného s ostatními žalovanými. Tyto osoby věděly, že smlouvami o převodu majetku z prvního žalovaného na ostatní žalované dojde ke zkrácení ostatních věřitelů prvního žalovaného, kterými byly oprávněné osoby, včetně žalobců, které uplatnily u prvního žalovaného vykrytí svých majetkových podílů. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. června 2003, č.j. 6 C 233/94-63 bylo prvnímu žalovanému uloženo, aby žalobci a) uhradil částku 111.186,- Kč, žalobkyni b) částku 1.381.119,- Kč a žalobkyni c) částku 111.166,- Kč. I když ostatním žalovaným byl do vlastnictví převáděn prvním žalovaným majetek, prvnímu žalovanému zůstával majetek, ze kterého bylo možno uspokojit nároky z pohledávek žalobců na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu. Druhý žalovaný však vznikl nově teprve 1.6.1993 a šlo o majetek, o jehož vydání na krytí svých majetkových podílů žádali žalobci prvního žalovaného již koncem roku 1992. Soud prvního stupně proto žalobě v rozsahu uvedeném ve výroku I., tedy ohledně smluv o převodu majetku na druhého žalovaného, vyhověl a ve zbytku ji zamítl.
K odvolání žalobců proti výroku II. a druhého žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 31. července 2009 , č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1181, ve znění opravného usnesení ze dne 1. října 2009, č.j. 60 Co 233/2007, 60 Co 234/2007 - 1199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II., výrokem II. ho ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl. Výroky III. až IX. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i obecných soudů, dospěl k závěru, že pokud první žalovaný prodal na základě kupních smluv, které jsou předmětem sporu, své věci ostatním žalovaným za dohodnuté, co do výše nezpochybňované kupní ceny, nemohlo dojít ke zkrácení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy a nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Je nerozhodné, že dlužník uzavřel vycházeje z §580 obč. zák. dohody o započtení kupních cen při vzájemných pohledávkách mezi oběma stranami kupních smluv, které jako na kupní smlouvu navazující samostatné právní úkony odporovány nebyly. Uzavřel, že žaloba je v celém rozsahu nedůvodná a odvolání druhého žalovaného na rozdíl od odvolání žalobců v tomto směru důvodné.
Proti tomuto rozsudku a opravnému usnesení podali žalobci a) a b) dovolání. Jeho přípustnost proti měnícímu výroku II. dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., proti potvrzujícímu výroku I. z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadené rozhodnutí má dle jejich názoru zásadní právní význam proto, že právní posouzení případu odvolacím soudem opírající se o argumentaci odvolacího soudu opřenou o citace judikátů není pro tento případ případná a měla by být dovolacím soudem posouzena jinak. Zejména namítají, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyložený (obecně správný) právní názor aplikoval na situaci, která již soudem prvního stupně byla zjištěna jiná, než jak ji popisuje a vychází z ní odvolací soud. Poukazují na skutečnost, že byli jedni z prvních, kteří vůči prvnímu žalovanému uplatnili svůj nárok na vypořádání svých transformačních majetkových nároků, avšak první žalovaný neustále měnil své nabídky a nakonec jim sdělil, že už byl převeden ostatním žalovaným, z nichž např. druhý v době, kdy žádal o vydání majetku ještě neexistoval. Ve skutečnosti došlo ke zkrácení pohledávky žalobců, protože ostatní žalovaní neposkytli prvnímu žalovanému rovnocennou náhradu za převedený majetek, ale platili za něj pohledávkami, které získali od primárních oprávněných osob, od kterých je „skoupili“ za nepatrný zlomek jejich nominální hodnoty. Vůči prvnímu žalovanému je však uplatnili v nominální výši, takže ve výsledku se pouze snížil celkový dluh prvního žalovaného z transformace, případně i restitucí vůči oprávněným osobám, ale v jeho majetku nepřibylo nic, z čeho by bylo možno zbylé oprávněné osoby (ty, které své pohledávky nepřevedly na žalované, ale domáhaly se jejich vypořádání samy) uspokojit. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že dohody o započtení, které nebyly odporovány, jsou samostatnými právnímu úkony a nikoli nedílnou součástí kupních smluv. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek a usnesení, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí.
První žalovaný v podaném vyjádření k dovolání vyslovil názor, že dovolání v dané věci není přípustné, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Proti výroku II. odvolacího soudu jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, je tedy dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud nejprve přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku podle §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Lze tedy uzavřít, že nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 4, ročník 2009, str. 137 a rozsudek Nejvyššího soudu ze 5.3.2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 9, ročník 2008, str. 331).
V posuzované věci první žalovaný provedl úhradu majetkových podílů u oprávněných osob ostatním žalovaným, kteří převzali na náhradu uplatněných majetkových podílů nejen majetek, který si vybrali, ale také ztrátový majetek a převzali i část dluhů prvního žalovaného. V průběhu řízení žalobci nezpochybnili výši sjednaných kupních cen. V důsledku těchto právních úkonů nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, i když změnil podobu svých aktiv. Nelze tedy dovodit, že by uvedené kupní smlouvy zkracovaly uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2432/2007 nebo rozsudek ze dne 27. května 2010, sp.zn. 30 Cdo 4359/2008). Dovolací soud k obsahu dovolání ještě dodává, že započtení dle §580 obč. zák., včetně dohody o započtení výslovně zmíněné v §581 odst. 3 obč.zák., jako jeden ze způsobů zániku závazku, systematicky zařazené v první hlavě, šestém oddílu osmé části občanského zákoníku, je právním úkonem odlišným od kupní smlouvy dle ustanovení §588 a násl. obč. zák., systematicky zařazené ve druhé hlavě občanského zákoníku. Dohoda o započtení nemůže být ani vedlejším ujednáním při kupní smlouvě ve smyslu §601 až 610 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že měnící výrok II. rozsudku odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto dovolání proto tomuto výroku podle §243b odst. 2 části před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ze shora uvedených důvodů také nelze přisoudit zásadní právní význam, který je předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolacímu soudu nezbylo než dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Dovolání současně výslovně napadá i výroky rozsudku o náhradě nákladů řízení a opravné usnesení odvolacího soudu. K obdobným případům Nejvyšší soud ČR již dříve uvedl, že dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné, protože nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Totéž platí i ve vztahu k opravnému usnesení. Proto bylo dovolání i v této části odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a) a b) a prvním žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení prvnímu žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem spočívající v paušální odměně ve výši 2.925,- Kč [srov. §8, §14 odst. 1, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 3.225,-Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce prvního žalovaného, představována částkou 3.870,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a) a b) a žalovanými 2), 3), 4), 5) a 6) je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 (resp. též §146 odst. 3) o.s.ř. za situace, kdy takto označeným žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu