ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2149.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2149/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované Mgr.J. Z. H. , zastoupené Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 206/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2010, č.j. 1 Co 183/2010-126, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla Pospíšila, advokáta se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. dubna 2010, č.j. 23 C 206/2008-84, výrokem I. zamítl návrh, aby žalovaná byly povinna zdržet se výroků naznačujících, že žalobce způsobil městu M. škodu, že hazardoval s jeho majetkem, že zapříčinil bankrot firmy ESMO a že je odpovědný za zvýšení cen za dodávku tepla v M., výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaná v deníku MF Dnes, regionálním měsíčníku M., v Deníku (Š., J.) uveřejnila omluvu uvedenou ve výroku rozsudku a tuto omluvu přednesla na veřejném zasedání zastupitelstva města M. a na veřejném zasedání zastupitelstva Olomouckého kraje a zaslala ji regionální radě ODS Olomouckého kraje, výrokem III. zamítl návrh, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200.000,- Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, neboť šlo jednak o kritiku žalobce, která měla reálný základ, další tvrzení žalovaná vůbec nepronesla a tato tvrzení, s výjimkou tvrzení na jednání zastupitelstva města M., nejsou objektivně způsobilá vyvolat nemajetkovou újmu u žalobce spočívající ve snížení vážnosti v očích voličů a spoluobčanů. Pokud jde o tvrzení žalované (jako členky zastupitelstva) přednesené na jednání zastupitelstva, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná není pasivně legitimována, když svůj příspěvek přednesla jako členka zastupitelstva.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. prosince 2010, č.j. 1 Co 183/2010-126, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud věc posoudil podle §11násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Připomněl, že žalobce nesprávně vychází z toho, že jde o nepravdivá tvrzení žalované, ačkoliv ve skutečnosti jde o kritiku – hodnotící úsudky. Podle odvolacího soudu šlo o přípustnou oprávněnou kritiku, která byla též konkrétní. Nedošlo proto k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 15. února 2011 včasné dovolání. Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že toto rozhodnutí má zásadní právní význam. Uvádí, že oba soudy pominuly nejdůležitější důkazy, dosvědčující, že žalobce se nedopustil jednání, z něhož ho žalovaná nařkla, kromě toho žalovaná neunesla důkazní břemeno k prokázání pravdivosti svých tvrzení, takže rozsudky soudů obou stupňů odporují skutkovým zjištěním, tedy i zákonu a běžné judikatuře. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu, případně soudu prvního stupně, věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že její názory mají více než reálný základ, a jak soud správně vyhodnotil, nemohla se jimi v danou dobu a v daných souvislostech dotknout cti žalobce. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné a aby žalované byly přiznány náklady za právní zastoupení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále připomíná, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz .].
Dovolatel má sice za to, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní, ale ve svém dovolání neformuluje (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pokud z obsahu dovolání vyplývají dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., popř. §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k nim být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, když v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalované 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 7.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu