ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2230.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2230/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Evou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 3, proti žalovaným 1) Mediacop, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, IČO 25770152, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Kladská 5 a 2) MUDr. P. B., zastoupenému Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 49/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2009, č.j. 1 Co 335/2009-168, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované částku 9.360,- Kč k rukám, JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Kladská 5.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č.j. 34 C 49/2005-155, výrokem I. zamítl žalobu, aby druhý žalovaný byl uznán povinným zaslat zpravodajství České televize své prohlášení ve znění uvedeném v tomto výroku, výrokem II. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, výrokem III. uložil první žalované (dále jen „žalovaná“) povinnost zveřejnit vlastním nákladem v týdeníku Týden, v rubrice Události, omluvu za články „Nenápadný půvab náměstka V.“, „Neprověřený lhář“ a „Poklesky náměstka ministra vnitra“ uveřejněné ve dnech 17.1., 31.1. a 14.2.2005 v tomto týdeníku, konkrétně že není pravda, že žalobce disponoval kontem určeným na provoz zařízení pro léčbu narkomanů, že toto konto patřilo občanskému sdružení DROGASTOP, které dodnes existuje a jehož vůdčí osobností byl MUDr. P. B., že žalobce nikdy neměl k prostředkům na účtu podpisové právo a nemohl ovlivnit hospodaření sdružení, že nemůže být odpovědný za to, zda takové zařízení bylo či nebylo vybudováno a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou.
Soud prvního stupně ve vztahu k žalované vyšel ze zjištění, že je vydavatelem týdeníku Týden, kde v číslech označených žalobcem byly publikovány sporné informace. Dotčené články se opakovaně věnovaly žalobci, coby osobě veřejně činné, drogovému odborníkovi, osobě, která se neoprávněně vydávala za inženýra, osobě, v jejíž knize se objevilo číslo účtu, na kterém měly být shromažďovány peníze na protidrogovou prevenci. Na základě provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázáno, že v přihlášce do konkurzu překladatele sdružení DROGASTOP, se sídlem v Praze, Apolinářská 1, jsou jako jména realizátorů projektu uvedena jména žalobce a druhého žalovaného, který je uváděn jako kontaktní osoba, a který návrh na registraci podával za přípravný výbor, jehož členem žalobce nebyl. Pokud se jednalo o občanské sdružení DROGASTOP, se sídlem v Praze 6, Na Kvintusce 5, žalobce ani druhý žalovaný jím neprochází. Soud poukázal na obsah spisu Policie ČR, v němž bylo přešetřováno trestní oznámení na žalobce, z něhož je zřejmé, že číslo účtu u Komerční banky uvedené v knize žalobce, je číslo účtu uvedené v přihlášce do konkurzu, které patřilo sdružení DROGASTOP, jehož předsedou byl druhý žalovaný, že žalobce tento účet nezakládal, ani k němu neměl dispoziční právo. Soud také přihlédl k tomu, že žalobce byl osobou veřejného zájmu, avšak dovodil, že ani o ní nelze nepravdivé informace publikovat. Jestliže tedy žalovaná ve všech třech uveřejněných článcích, v rozporu se skutečností, dovozovala, že žalobce měl dispoziční právo k účtu sdružení DROGASTOP a poukazovala na souvislost s pořízením jeho vily, pak přestože se nepodařilo jednoznačně prokázat způsob financování vily, zda žalobce skutečně získal honorář od občanského sdružení A-Club z Banské Bystrice, vyhověl žalobě, jíž se žalobce po žalované domáhal omluvy.
K odvolání první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č.j. 1 Co 335/2009-168, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k této žalované žalobu, aby jí bylo uloženo zveřejnit omluvu, zamítl a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování obsahem článku „Poklesky náměstka ministra vnitra“ a úředním záznamem o podaném vysvětlení sepsaným se žalobcem dne 15.6.2005 ze spisu Policie ČR. Na rozdíl od soudu prvního stupně neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce neshledal. Poukázal na zjištění soudu prvního stupně, že v autobiografické knize žalobce „Žít třeba i na kolenou“ je uvedeno, že honorář za ni autor věnoval na boj proti drogám, že finanční prostředky na provoz československých zařízení typu Day-Top jsou soustřeďovány na konto 13632-111 u Komerční banky Praha – západ a také na skutečnost, že předmětné konto patřilo občanskému sdružení DROGASTOP, a že žalobce tento účet nezakládal a neměl k němu dispoziční právo. Sporné tři články se týkaly zejména žalobcova neoprávněného užívání vysokoškolského titulu Ing., zpochybnění jeho středoškolského vzdělání, otázek skloubení módních přehlídek, které organizoval v Československu v době své emigrace a boje proti drogám v policejní jednotce, jeho činnosti po změně režimu, jeho postavení náměstka ministra vnitra, bezpečnostní prověrky, kdy žalobce měl obdržet podkladové materiály pro žádost o bezpečnostní prověrku na důvěrný stupeň utajení, údajného neoprávněného pobírání vysokoškolských mezd a nejasností ohledně toho, jak žalobce získal finanční prostředky na zakoupení vily v Liberci. Zdůraznil, že údaje o kontu jsou uvedeny v autobiografické knize žalobce, a proto je zájem žalované, co se s kontem stalo, zcela legitimní. Články žalované je proto třeba považovat za výkon práva oprávněné kritiky, která vylučuje neoprávněnost zásahu. Pokud ve druhém a třetím článku je možné dovodit náznak možné souvislosti předmětného konta s pořízením liberecké nemovitosti žalobce, měla žalovaná pro to, za situace, kdy žalobce nevysvětlil okolnosti týkající se předmětného konta, reálný podklad.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 14. ledna 2010 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a podává ho z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení před odvolacím soudem spatřuje v tom, že skutkové zjištění Vrchního soudu neodpovídá postupu podle §132 o.s.ř., takže rozhodnutí soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Domnívá se, že v hodnocení důkazů odvolacím soudem z hlediska závažnosti, zákonnosti a pravdivosti je logický rozpor. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 17.7.2007, sp.zn. IV ÚS 23/05 uvádí, že nelze považovat za rozumné zveřejnění difamační informace o osobě působící ve veřejném životě, pokud se neprokáže, že existovaly rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, pokud nebyly podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace a pokud ten, kdo difamační informaci zveřejnil, měl důvod nevěřit, že tato informace je pravdivá. Nesprávné právní posouzení věci podle dovolatele spočívá v tom, že i přes zjištění, že neměl nic společného s činností sdružení DROGASTOP, že nikdy neměl dispoziční právo k účtu uvedenému v jeho autobiografické knize, které bylo určeno na provoz zařízení pro léčbu narkomanů a že nemohl nijak ovlivnit hospodaření sdružení DROGASTOP, ani to, zda takové zařízení bylo či nebylo vybudováno, hodnotil odvolací soud články žalované jako výkon práva oprávněné kritiky. Za vybočení z mezí přípustné kritiky považuje žalovanou použité označení „lhář“, přímo v názvu článku, stejně jako spojování konta s jeho rodinným domem, které je způsobilé vyvolat v čtenáři dojem, že dovolatel prostředky z konta sdružení DROGASTOP zpronevěřil a pořídil si za ně vilu, tedy že se jedná nejen o lháře, ale přímo o bezcharakterního zloděje, který nemorálně využil k vlastnímu obohacení pozitivního vztahu osob vůči drogově závislým občanům. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Domnívá se, že dovolání není důvodné. Nesouhlasí s názorem žalobce, že odvolací soud se odchýlil od stavu zjištěného soudem prvního stupně. Poukazuje na to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu odlišného právního názoru. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu, že články, resp. jejich napadené části jsou výkonem práva kritiky, že text požadované omluvy s těmito články nekoresponduje a nevybočuje z mezí oprávněné kritiky. Proto navrhuje, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Při posuzování dovolání Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však zjištěny nebyly.
Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, kdyby se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by skutečně nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že i když doplnil dokazování, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a důvodem pro měnící výrok byl odlišný právní názor odvolacího soudu.
Pokud se dovolání v této části zaměřuje na tvrzené nedostatky v hodnocení důkazů odvolacím soudem a na jeho skutkové závěry, které na základě provedených důkazů učinil, pak fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. O tento dovolací důvod jde pak především tehdy, jestliže
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly ověřeny provedenými důkazy nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z obsahu dovolání však nevyplývá nic, co by svědčilo o naplnění některého z předpokladů uvedených dovolacích důvodů.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které žalobce uplatnil jako další dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Na tomto místě je třeba připomenout, že závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu se zákonnou úpravou, kterou přináší ustanovení §11 násl. o.z., ani s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2007, sp.zn. 30 Cdo 1174/2007, rozsudky téhož soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2900/2008, ze dne 28. února 2006, sp.zn. 30 Cdo 1109/2005 nebo ze dne 31. října 2006, sp.zn. 30 Cdo 954/2006).
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03, mimo jiné připomněl, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že mimo jiné disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) dále k otázce zveřejňování kritických údajů konstatoval význam toho, zda se zakládají na pravdivé informaci, zda forma jejich veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Ústavní soud zdůraznil, že práva na ochranu osobnosti se samozřejmě mohou domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby; měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Zde je namístě volit benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací soukromé povahy a hodnocení jednání takové osoby právě proto, že jsou na ni kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu se nese v duchu názorové linie Evropského soudu pro lidská práva, který uvedl, že hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků (resp. osob veřejně činných) než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech (srov. rozhodnutí ve věci Lingens, odst. 42).
V nálezu ze dne 17. července 2007, IV. ÚS 23/05, na který se odvolává i dovolatel, pak ústavní soud uvedl, že při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o „fair“ kritiku. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z „fair“ projevu.
Z napadeného rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že odvolací soud se s uvedenými zásadami nikterak nedostal do rozporu. Pokud dovolatel považuje za vybočení z mezí přípustné kritiky užití označení „lhář“ přímo v názvu článku, nelze přehlédnout, že z obsahu sporného článku je zřejmé, že tento expresivní výraz se vztahuje zejména k neoprávněnému užívání vysokoškolského titulu, k popírání pravdivosti informace o získání státních dotací a jiným jeho nepravdivým tvrzením. Není proto ani možno dovodit, že byl v označené věci naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení první žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení první žalované činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.360,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. února 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu