ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2349.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2349/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11, proti žalovanému Ing. J. K. , zastoupenému JUDr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 920/5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 322/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2011, č.j. 20 Co 417/2010-88, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Filipa Matouše, advokáta se sídlem v Praze 2, Lazarská 6/11.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. května 2010, č.j. 30 C 322/2008-51, určil, že „žalobce je spoluvlastníkem nemovitosti – pozemku parcelní č. 346/1 v katastrálním území T., obec P., zapsané na LV 740, v katastru nemovitostí vedeném katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu s ideálním podílem 3/4“ (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný sice mohl platně sjednat smlouvu o smlouvě budoucí i ohledně věci, u níž důvodně předpokládal, že bude v jeho vlastnictví (předmětná nemovitost), počínal si však lehkomyslně, jestliže, aniž by znal konkrétní dobu vzniku svého vlastnického práva, v této smlouvě sjednal krátkou lhůtu k plnění a nadto přistoupil na zajištění závazku smluvní pokutou, jejíž výši lze označit za nemravnou ve smyslu ust. §39 obč. zák. Za takové vybočení jednání žalovaného z rozumných mezí ve smyslu §415 obč. zák. nenese žalobce v důsledku porušení své povinnosti odpovědnost a nelze tedy dovodit, že žalovaný měl vůči žalobci pohledávku, kterou dopisem ze dne 5. srpna 2008 započetl na pohledávku zbytku kupní ceny. Uzavřel, že odstoupení od kupní smlouvy účastníků, učiněné dopisem ze dne 11. ledna 2010, je ve smyslu §517 odst. 1 věta druhá obč. zák. platné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále již „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to zda spoluvlastník (v tomto případě žalobce) nemovitosti, který nedodržel svoji závaznou nabídku k využití předkupního práva ve prospěch druhého vlastníka dotčené nemovitosti (v tomto případě dovolatele), jenž takovou nabídku k využití předkupního práva akceptoval a splnil veškeré podmínky uvedené v této nabídce, je odpovědný za škodu, která tomuto druhému vlastníkovi (tj. dovolateli) vznikla v důsledku nedodržení nabídky k využití předkupního práva stranou nabízející (tj. žalobcem). Dovolatel dále formuluje otázku, zda soud může posoudit ujednání o smluvní pokutě, sjednané mezi jinými osobami než účastníky soudního řízení, vzhledem k výši jako platné či neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. §39 obč. zák. a následně z tohoto zjištění učinit závěr ve věci samé (dovolatel na podporu své argumentace zde odkazuje na judikát Nejvyššího soudu České republiky ve věci porušení prevenční povinnosti, sp. zn. 29 Odo 1166/2004). Namítá, že přestože odvolací soud ve svém odůvodnění uvádí, že „odvolací soud shledal převážně správným i posouzení věci po věcné stránce, byť lze soudu I. stupně vytknout nedbalé hodnocení důkazů s pominutím některých předložených listin a nedostatečné zhodnocení obrany žalovaného po stránce skutkové i právní“ , po doplnění dokazování dospěl k překvapivému právnímu názoru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a to aniž by pečlivě zjistil konkrétní okolnosti sjednání předmětné smluvní pokuty a aniž by seznámil účastníky řízení se svým právním názorem předtím, než ve věci rozhodl. Tím odňal dovolateli možnost vyjádřit se k tomuto právnímu názoru odvolacího soudu a případně doplnit svá skutková tvrzení a důkazní návrhy. Odvolací soud tak porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím zasáhl do práva dovolatele na spravedlivý proces. Řízení je tak zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Závěrem dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů, uvedl, že dovolatelem vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhl, aby dovolací soud dovolání dovolatele odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Z obsahu podaného dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel primárně vytýká odvolacímu soudu neúplně zjištěný skutkový stav věci, absenci signalizace účastníkům řízení o změně právního názoru odvolacího soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně), což ve svém důsledku mělo vést k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dovolatel však pomíjí, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Namítá-li tedy dovolatel v dovolání, že odvolací řízení je zatíženo popsanou (jinou) vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně brojí-li proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu věci odvolacím soudem a v dovolání - s odkazem na citovanou judikaturu - naopak připomíná další skutkové okolnosti, z nichž vytváří svou skutkovou verzi případu, kterou podrobuje právnímu posouzení věci a tuto (jako správnou) konfrontuje s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu, uplatňuje tím v dovolání fakticky okolnosti, které (jak již shora bylo zdůrazněno) v rámci uplatněných důvodů v tomto směru nemohou vést (protože to zákon v §237 odst. 3 o. s. ř. zapovídá) k posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu