ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2472.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2472/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. V., CSc., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Gondou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze – Kamýku, Dobevská 876/2, adresa pro doručování: Loretánská 174/3, 110 00 Praha 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 164/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, č. j. 53 Co 30/2010-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, č. j. 12 C 164/2008-46, rozhodl tak, že řízení co do částky 200.000,- Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 29.000,- Kč od 30. 7. 2008 do 31. 12. 2008 a od 1. 1. 2009 do 15. 1. 2009 (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení (výrok III.), žalobu co do částky 50.000,- Kč spolu s požadovanými úroky z prodlení zamítl (výrok IV.), žalobu co do požadovaného úroku z prodlení z částky 29.000,- Kč za den 16. 1. 2009 zamítl (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok VI.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I., IV. a VI. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Ústavní soud nálezem ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2412/10, zrušil výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně a dále část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI., a výrok II. rozsudku odvolacího soudu.
V tomto řízení se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 142/2000.
Žalobce podal dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, a to do té jeho části, jíž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nicméně podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proto nemohlo být shledáno přípustným, neboť směřovalo proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, jehož jistina nepřevyšovala částku 50.000,- Kč (směřovalo proti té části výroku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2811/2010, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Je nutno poznamenat, že žalobce se v daném případě řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, ovšem přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Dovolací soud však vzhledem k výše vyloženému postupu odvolacího soudu považuje za potřebné upozornit na závěry obsažené v posledně citovaném usnesení Nejvyššího soudu: „Jestliže dovolatel podal dovolání jen proto, že jej odvolací soud nesprávně poučil, že dovolání je – nebo za podmínek popsaných v poučení může být – přípustné, může případnou úhradu nákladů, jež mu v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu vznikly, vymáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.“
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu