ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2557.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2557/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. L. K., správkyně konkurzní podstaty úpadce Coffee art, s.r.o. v likvidaci, IČO 25589873, se sídlem v Červeném Kostelci, ul. 17. listopadu 1146, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pardubická 298, proti žalované Golden Gate 2000, s.r.o., v likvidaci, IČO 25588656 , se sídlem v Červeném Kostelci, ul. 17. listopadu 1146, zastoupené Mgr. Jaroslavem Vaško, advokátem se sídlem v Praze 4, Do Čtvrti 81/4, o určení neúčinnosti smluv , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 24/2005 (dříve pod sp. zn. 41 Cm 83/2004), o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Cmo 120/2007-171, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. srpna 2006, č.j. 41 Cm 83/2004-108, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Cmo 120/2007-171, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Rozsudkem ze dne 30. srpna 2006, č.j. 41 Cm 83/2004-108, Krajský soud v Hradci Králové (po té, co ke společnému projednání spojil věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 42 Cm 24/2005, 42 Cm 25/2005 a 41 Cm 83/2004) určil, že smlouva o dílo, smlouva o zprostředkování a smlouva o pronájmu nebytových prostor uzavřené mezi úpadcem a žalovanou jsou vůči konkurzním věřitelům úpadce neúčinné (výroky I., III. a V.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do konkurzní podstaty úpadce částky 834.750,- Kč, 1.260.000,- Kč a 2.400.000,- Kč (výroky II., IV. a VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2008, č.j. 1 Cmo 120/2007-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o neúčinnosti smlouvy o zprostředkování a povinnosti žalované zaplatit částku 1.260.000,- Kč, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a ve zbývajících výrocích ho podle §219a odst. 1 a §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že z obsahu smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 14.6.2002 mezi žalovanou a úpadcem, na jejímž základě vytipovala žalovaná pouze jediné místo (ve svých vlastních prostorách) a za toto zprostředkování úpadce zaplatil žalované částku 1.260.000,- Kč, jednoznačně vyplývá úmysl zkrátit věřitele ve smyslu ust. §42a odst. 1 obchodního (správně „občanského“) zákoníku, zatímco ohledně dvou dalších smluv je třeba provést další dokazování.
Proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Domnívá se, že postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, protože tyto soudy se řádně nezabývaly jejími námitkami . Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. a rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně, která uvedla, že se s napadenými rozhodnutími zcela ztotožňuje a je přesvědčena, že dovolání je nedůvodné.
Žalovaná výslovně napadla dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vzhledem k ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. „ a contrario“ není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dále konstatuje, že dovolání proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu se však nepodává, že by byl užit nesprávný právní předpis nebo bylo toto rozhodnutí poznamenáno konkrétní nesprávnou aplikaci právní normy. Těžiště dovolání ve své podstatě spočívá na fakticky vyjádřeném dovolacím důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, a §151 o.s.ř. Náhrada nákladů řízení za provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) by žalobkyni příslušela jen za podmínky, že jí vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření žalobkyně k dovolání se svým obsahem v zásadě nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení právně rozhodné. Za tohoto stavu proto nebylo žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení přiznáno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu