ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2627.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2627/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. T. , zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 375/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2012, č. j. 14 Co 5/2012 – 122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žaloba o 100.000,- Kč směřující proti žalované byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2011, č. j. 10 C 375/2009 – 97, zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 63.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a co do částky 37.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se uvedeného domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení ve věci úpravy styku žalobce s nezletilým synem, které bylo u Okresního soudu v Liberci zahájeno dne 5. 2. 2004 a vedeno pod sp. zn. 27 Nc 886/2001. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu skutečně došlo, odvolací soud však oproti soudu prvního stupně nepovažoval za dostatečné zadostiučinění konstatování porušení práva. Vzal v úvahu, že řízení trvalo do nabytí právní moci usnesení odvolacího soudu celkem čtyři roky, a proto stanovil základní částku zadostiučinění na 45.000,- Kč. Tuto částku dále zvýšil s ohledem na důležitost předmětu řízení pro žalobce o 40 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež výslovně směřuje proti měnící části výroku I., avšak z obsahu dovolání se podává, že brojí zejména proti jeho potvrzující části. Odvolacímu soudu žalobce vyčítá, že tak jako soud prvního stupně nezahrnul do celkové délky řízení i řízení o ústavní stížnosti, které celkovou délku řízení prodloužilo o dalších osm měsíců. Navíc neodůvodnil, proč částku zadostiučinění zvýšil jen o 40 %, a nikoliv o 50 %. Odvolací soud měl též vzít v úvahu nepřiměřenou délku samotného kompenzačního řízení, které trvalo dva roky. Tento požadavek byl žalobcem uplatněn při ústním jednání u odvolacího soudu a odvolací soud se s ním žádným způsobem nevypořádal. Žalobce dovozuje, že „z uvedených důvodů nemůže být zamítavý výrok věcně správný“, a navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud vzal v úvahu, že dovolání do části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci 63.000,- Kč, směřuje proti výroku odvolacího soudu, proti němuž nebyl žalobce subjektivně oprávněn podat dovolání, neboť mu jím bylo vyhověno (viz §240 odst. 1 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 198/2001; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
V další části pak dovolání směřuje proti výroku, proti němuž není dovolání objektivně přípustné, neboť v něm bylo rozhodnuto o peněžitém plněním nepřevyšujícím částku 50.000,-Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolání by mohlo být z pohledu citovaného ustanovení přípustné tehdy, jestliže by rozsudkem odvolacího soudu byl nárok žalobcem uplatněný procesně rozštěpen tak, že by předmětem dovolacího přezkumu mělo být posouzení základu nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011). O takový případ se však v tomto řízení nejedná, neboť předmětem dovolacího přezkumu nemá být základ nároku, jenž byl pro dovolatele posouzen příznivě, ale toliko jeho výše (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 945/2010; ústavní stížnost proti němu směřující byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2991/2011 – dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu